ECLI:CZ:US:2021:4.US.1304.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1304/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele O. T., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem, sídlem Spálená 97/29, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2021 č. j. 6 Tdo 200/2021-5028, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2020 č. j. 3 To 138/2019-4919 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2018 č. j. 39 T 3/2016-3974, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl (vedle dalších spoluobviněných) v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 6. 2015 č. j. 46 T 84/2014-184 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 9. 2015 sp. zn. 8 To 310/2015, byl odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku ve spojení s §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku obvodního soudu ze dne 18. 6. 2015 č. j. 46 T 84/2014-184 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 10. 9. 2015 sp. zn. 8 To 310/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele a poškozených Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územního pracoviště Brno I, a Finančního úřadu pro Plzeňský kraj Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu částečně zrušil ve výroku o trestu uloženého stěžovateli a ve výroku, jímž byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, u něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, podle §240 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli a spoluobviněnému V. T. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územnímu pracovišti Brno I, škodu ve výši 4 546 775 Kč.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. K námitce stěžovatele, že obecné soudy nedostatečně zohlednily nátlak svědka J. S. na jeho osobu (což je i podstatou ústavní stížnosti), Nejvyšší soud zdůraznil, že samotný nátlak sám o sobě nepředstavuje exkulpující okolnost, neboť není jmenován trestním zákoníkem mezi okolnostmi vylučujícími protiprávnost. Dodal, že judikatura sice zná krajní nouzi podle §28 trestního zákoníku vyvolanou nátlakem, ovšem pouze v případě, kdy z něho vyplývá nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním zákoníkem a které omezují svobodu rozhodování obviněného. Nejvyšší soud ve shodě s názorem krajského soudu a vrchního soudu na základě zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že o takovou formu nátlaku v posuzované věci nejde, neboť nebylo prokázáno přímé fyzické donucení, ale jen určité formy psychického nátlaku. Stěžovatel podle výsledků provedeného dokazování nebyl pouhým pasivním sledovatelem (účastníkem), ale aktivně se do děje zapojoval a ovlivňoval jej. Nejvyšší soud shledal, že závěr krajského soudu a vrchního soudu o absenci nátlaku na stěžovatele ve smyslu §28 trestního zákoníku není v rozporu s provedenými důkazy a je řádně odůvodněn. I když z výpovědí slyšených svědků vyplynulo, že J. S. se ke stěžovateli patrně nechoval standardně, o intenzitě tvrzené stěžovatelem se žádný ze svědků, vyjma osob mu blízkých, nezmiňoval. K námitce neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů Nejvyšší soud připomněl, že není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka a že vrchní soud zamítnutí důkazních návrhů řádně a dostatečně odůvodnil, proto nejde o důkazy opomenuté.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že se předmětné trestné činnosti dopouštěl nikoliv z vlastní vůle, ale v důsledku výhrůžek a nátlaku od svědka J. S. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a doslovně cituje příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu k této otázce. Se závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí. Shodně jako před obecnými soudy znovu popisuje, jakým způsobem se k němu J. S. choval a čím mu vyhrožoval. Má za to, že v průběhu hlavního líčení byly provedeny důkazy svědčící o mimořádné intenzitě a nebezpečnosti útoků J. S. na jeho osobu i o tom, že jmenovaný svědek vzbuzoval strach prakticky u všech osob, které s ním přišly do styku, přičemž na některé i fyzicky útočil. Zdůrazňuje, že k otázce intenzity nátlaku obhajoba opakovaně navrhovala důkaz výslechem svědka Z. K., který však vrchní soud odmítl provést. K tomu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení provedené důkazy svědčí o dlouhodobém nátlaku J. S. na jeho osobu a že šlo o přímé fyzické útoky za účelem toho, aby prováděl stíhanou trestnou činnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Podstatou podané ústavní stížnosti je opětovná námitka stěžovatele, že se předmětné trestné činnosti dopouštěl nikoliv z vlastní vůle, ale v důsledku výhrůžek a nátlaku svědka J. S. Jde tak o totožnou námitku, kterou uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a se kterou se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Opakováním totožné námitky staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
10. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku krajského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování, které mu umožnilo dovodit průběh skutkového děje bez důvodných pochybností. Logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. S ohledem na charakter uplatněné obhajoby se věnoval objasnění otázky, zda J. S. na stěžovatele vyvíjel či nevyvíjel nějaký nátlak, nadstandardním způsobem (srov. body 125. a násl. rozsudku krajského soudu). Uzavřel-li přitom, že stěžovatel pod nátlakem jiné osoby nejednal, nelze takovému jeho závěru nic vytknout.
11. Vrchní soud považoval závěry o vině stěžovatele učiněné krajským soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 trestního řádu. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné. Nově rozhodl pouze ve výroku o trestu, neboť správně shledal, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro ukládání souhrnného trestu (viz body 77. - 80. rozsudku vrchního soudu).
12. K výtkám stěžovatele vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu může Ústavní soud pouze uvést, že ani zde nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vysvětlil, proč nebylo možno v jednání stěžovatele spatřovat naplnění podmínek institutu vylučujícího protiprávnost podle §28 trestního zákoníku, resp. že intenzita nátlaku vyžadovaná pro naplnění předpokladů pro posouzení jednání jako krajní nouze v nyní posuzované věci dána nebyla. Řada výpovědí hovořících o aktivní roli stěžovatele v příslušné trestné činnosti závěru o takovém donucení odporuje. Nejvyšší soud se zabýval i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. Vypřádal se přitom také s námitkou opomenutých důkazů (viz bod 4. tohoto rozhodnutí). V takovém postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), přičemž ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu