ECLI:CZ:US:2021:4.US.1325.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1325/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Kotolové, zastoupené JUDr. Michalem Filipinským, advokátem, sídlem Vinohradská 396/18, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2021 č. j. 28 Cdo 306/2021-170, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2020 č. j. 30 Co 240/2020-144 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. března 2020 č. j. 27 C 175/2018-95, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice (jako žalované) k uzavření smlouvy o převodu pozemků, eventuálně zaplacení částky 69 mil. Kč, a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že stěžovatelka se domáhala převodu konkrétních nemovitostí jakožto náhradního pozemku podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), mimo veřejnou nabídku, přičemž základním předpokladem pro úspěšný převod je skutečnost, že jde o pozemek, vůči němuž má právo hospodaření pozemkový úřad (§1 odst. 5 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu). Domáhá-li se stěžovatelka převodu pozemků, které nejsou zemědělských majetkem, žalobě nelze vyhovět, protože takový převod možný není. Nadto obvodní soud poukázal na §13 odst. 6 až 8 zákona o půdě s tím, že pouze menší část stěžovatelčina nároku je nárokem vzniklým oprávněným osobám, na který se běh lhůty nevztahuje. K eventuálnímu návrhu obvodní soud uvedl, že stěžovatelka netvrdila ani nepoukazovala na to, že by v zákonem stanovené lhůtě (§13 ve spojení s §16 odst. 3 zákona o půdě) uplatnila nárok na vyplacení náhrady, a tento nárok tak není dosud splatný (§16 odst. 4 téhož zákona).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 600 Kč. Přitom vytkl obvodnímu soudu, že nesprávně identifikoval uplatněný nárok jako nárok podle §11a zákona o půdě, neboť šlo o nárok ve smyslu §14 odst. 1, §16 a 18a zákona o půdě, vyloučil ale, že by to mělo vliv na věcnou správnost jeho rozsudku s odůvodněním, že podle §18a odst. 2 téhož zákona náhradou ve formě poskytnutí nemovitosti může být nemovitost, s níž je pozemkový úřad oprávněn hospodařit. V úvahu tak nepřipadá poskytnutí náhrady jinou organizační složkou státu. Obvodní soud podle městského soudu správně identifikoval druhý důvod zamítnutí žaloby - tzv. restituční tečku podle §13 odst. 6 až 8 zákona o půdě. Domáhá-li se in eventum stěžovatelka zaplacení částky 69 mil. Kč, nejde o nárok na restituční náhradu v hotovosti podle §18a odst. 2 zákona o půdě, nýbrž o jiný nárok, který by měl povahu "náhrady za neposkytnutou náhradu", a takový z právní úpravy není podle městského soudu možné dovodit.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není přípustné podle §237 (jde-li o rozhodnutí ve věci samé) a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (jde-li o rozhodnutí o nákladech řízení).
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje, že její restituční nárok je výrazně vyšší než hodnota požadovaných nemovitostí a že nárokovaná částka 69 mil. Kč je nižší než hodnota budov původního rodinného statku, které byly oceněny částkou 74 mil. Kč. Její nárok byl pozemkovým úřadem uznán a evidován v plné výši, zároveň ale probíhá soudní řízení o jeho navýšení (protože pozemkový úřad ztratil celý spis) a toto řízení dosud nebylo ukončeno. Odmítá, že by restituční nárok, který byl na ni postoupen, zanikl podle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, neboť tzv. restituční tečka se na nároky podle §18a tohoto zákona nevztahuje. S ohledem na to, že Státní pozemkový úřad (dále jen "SPÚ") žádné využitelné budovy nenabízí, požádala o náhradu v podobě budovy, která byla považována Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových za nadbytečnou a jako taková byla nabízena prostřednictvím veřejné nabídky. Po podání žaloby byla tímto úřadem převedena zpět na Ministerstvo obrany, které ji ale nevyužívá.
6. Stěžovatelka, jak dále uvádí, musela žalobu podat, protože hrozila tzv. restituční tečka, jež však následně byla Ústavním soudem zrušena. A protože bylo třeba podat žalobu na konkrétní nemovitost, musela v krátké době takovou (nejlépe pro stát nepotřebnou) nemovitost najít a nechat vypracovat znalecké posudky, aby odpovídala jejímu nároku. Z tohoto důvodu část svého nároku směnila, aby měla odpovídající výši, nešlo tedy o obchod nebo spekulaci. K propadnutí jejích nároků nedošlo. Upozorňuje, že se ona s rodinou účastnila všech možných nabídek, ale systém je nastaven nespravedlivě, šance získat hodnotnější pozemek je téměř nulová, přičemž pro restituenty je tento proces časově i morálně zatěžující a finančně nákladný, konkrétně její rodina získala méně, než činily výdaje, a že i když má restituent přednostní nárok, dochází k masivním převodům majetku na kraje, obce a další subjekty a tím jsou poškozováni restituenti.
7. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že v dovolání předložila k řešení otázky, zda v případě liknavosti a svévole SPÚ, jde-li o uspokojování restitučních nároků, resp. v případě nemožnosti uspokojení restitučních nároků na poskytnutí náhradních nemovitostí za zaniklé stavby podle §18a zákona o půdě lze takový nárok uspokojit prostřednictvím nemovitostí, s nimiž je příslušná hospodařit jiná organizační složka než SPÚ, a zda se §13 odst. 6 až 8 zákona o půdě vztahuje na restituční nároky v podobě nároků na poskytnutí náhradních nemovitostí za zaniklé stavby podle §18a téhož zákona.
8. Následně stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem městského soudu, přičemž argumentuje tím, že stát nebyl schopen ani po 29 letech vypořádat její oprávněné nároky, že SPÚ k tomuto účelu nemá žádnou náhradní budovou a že nelze nečinně takovému jednání státu přihlížet, a proto je třeba poskytnout právní ochranu vůči jiné organizační složce státu, která disponuje vhodným majetkem. Dovolává se přitom ustálené judikatury týkající se vydávání náhradních pozemků podle §11a zákona o půdě, např. nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 125/10 (N 180/58 SbNU 579) nebo rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 28 Cdo 2956/2014 nebo ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2956/2014.
9. S ohledem na to, že se (primárně) domáhá nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu nemovitostí, jež by měla být podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, je podle stěžovatelky nezbytné, aby na straně státu vystupovala složka příslušná hospodařit s dotčenými nemovitostmi, zde Ministerstvo obrany. Soudy nižších stupňů zatížily soudní řízení procesní vadou, když s touto organizační složkou v řízení nejednaly. Nesprávné mají být podle stěžovatelky také závěry městského soudu a Nejvyššího soudu, že na většinu jejích nároků se vztahuje tzv. restituční tečka. Z dikce §18a zákona o půdě plyne poskytování náhrad podle §14 až 16 téhož zákona, přičemž §13 odst. 6 a 7 se vztahuje jen k restitučním nárokům podle §11a, a nikoliv §18a zákona o půdě. Ze samotného §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě má zřetelně plynout, že se týká práva na převod náhradního pozemku, nikoliv náhradní budovy ze zaniklé stavby. Náhrada podle §18a zákona o půdě spočívá v poskytnutí jakékoliv nemovitosti, jak plyne z §18a odst. 2 zákona o půdě, a není omezena jen na zemědělské pozemky. Pro nepřiléhavost stěžovatelka odmítá odkaz městského soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4488/2017, podle něhož je možné uspokojit nároky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, neboť v daném řízení je požadováno poskytnutí náhradní budovy. Stěžovatelka také poukazuje na aktuální potvrzení vedlejší účastnice, podle kterého restituční nároky podle §18a zákona o půdě řádně eviduje a nemá je za zaniklé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Nejprve je nutno poukázat na skutečnost, že námitky, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje, již vypořádal Nejvyšší soud, a že stěžovatelka ne zcela reflektuje důvody, na nichž je jeho rozhodnutí postaveno. Uvedený soud vyšel z toho, že stěžovatelka získala nárok na převod náhradních nemovitostí ve stěžejní části postoupením (§33a odst. 1 zákona o půdě), a to v době, kdy již byl účinný zákon č. 253/2003 Sb. a kdy Ústavní soud nálezem ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.) rozlišil práva postupníků a původních oprávněných osob, přičemž u postupníků vyvodil absenci legitimního očekávání ohledně uspokojení nároku poskytnutím naturálního plnění.
13. Nejvyšší soud se zabýval také otázkou, zda tzv. restituční tečka dopadá na nároky na náhradu za zaniklé budovy, a i s ohledem na §16 odst. 3 zákona o půdě dospěl ke kladnému závěru. A za situace, kdy jen nepatrná část stěžovatelčina nároku nebyla dotčena restituční tečkou, shledal, že je vyloučeno, aby mohl být její nárok uspokojen vydáním požadovaných nemovitostí. Další otázka, kterou stěžovatelka Nejvyššímu soudu předložila k řešení, tj. zda by mohl být uspokojen její nárok vydáním nemovitosti, se kterou hospodaří jiná organizační složka státu než SPÚ, se tak stala bezpředmětnou, byť i k ní se uvedený soud vyjádřil.
14. Stěžovatelka argumentuje tím, že část svého nároku směnila, aby jej měla v "odpovídající výši", takže "nešlo o obchod či spekulaci". Z právního hlediska je podstatné, zda by na příslušnou část nároku mohla dopadat výjimka stanovená §13 odst. 8 zákona o půdě. Tomu tak ale být nemohlo, neboť ji stěžovatelka nabyla smluvním převodem (§33a téhož zákona) od vzdálené příbuzné a právnické osoby, a se skutečností, co bylo právním důvodem převodu (konkrétně že šlo o směnu), zákon žádné následky nespojuje. Argumentuje-li stěžovatelka tím, že účelem převodu bylo, aby disponovala nárokem odpovídající hodnotě požadovaných nemovitostí, možno připomenout, že stěžovatelčin nárok nepostižený tzv. restituční tečkou byl mnohonásobně menší, a tudíž o jakési pouhé "dorovnání" zde evidentně nešlo.
15. Stěžovatelka dále namítá, že tzv. restituční tečka nedopadla na nároky na poskytnutí náhradních nemovitostí za zaniklé budovy, neboť §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se týká jen práva na převod náhradního pozemku. V tomto ohledu jde podle stěžovatelky o běžnou polemiku s výkladem podústavního práva obecnými soudy, tj. takovou, které chybí ústavněprávní přesah. Jak již vysvětlil městský soud a následně i Nejvyšší soud, náhrada podle §14 odst. 1 a §16 zákona o půdě může mít i za určitých podmínek formu poskytnutí nemovitosti (§18a odst. 2 téhož zákona) a v takovém případě se uplatní právní režim převodu jiného zemědělského pozemku podle §11a téhož zákona, včetně tzv. restituční tečky, jak lze dovodit z odkazu na §13 téhož zákona, který je obsažen v jeho §16 odst. 3.
16. Stěžovatelka na straně jedné připouští použitelnost judikatury týkající se vydávání tzv. náhradních pozemků na posuzovanou věc, na straně druhé argumentuje tím, že §13 odst. 6 až 8 zákona o půdě se na náhrady formou poskytnutí nemovitosti nevztahuje. Byť si lze představit i restriktivní výklad postavený na tom, že odkaz v §16 odst. 3 zákona o půdě se týká jen lhůt pro podání výzvy k vydání náhrady, neznamená to, že by výklad a aplikace předmětných ustanovení obecnými soudy nemohla z hlediska ústavnosti obstát. Akcentuje-li stěžovatelka, že §11a zákona o půdě upravuje jen převody zemědělských pozemků, zatímco jeho §18a se týká nemovitostí, tedy i budov, a neomezuje se jen na pozemky zemědělské, nelze pominout, že smysl a účel převodu nemovitosti, ať již půjde o "převod zemědělského pozemku" podle §11a či o "poskytnutí nemovitosti" podle §18a zákona o půdě, je stejný, tj. poskytnout naturální náhradu z odňatý majetek, který již vydat nelze. Z ústavní stížnosti přitom neplyne racionální důvod (a takový není znám ani Ústavnímu soudu), pro který by mělo být právní postavení postupníka rozdílné (tedy proč by v případě druhého nároku měl požívat lepšího postavení), a ani jakou roli by v tom měla hrát skutečnost, že předmětem náhrady podle §18a zákona o půdě může být i budova. Naopak lze argumentovat tím, že mají-li být všechny převody nemovitostí podřízeny jednomu právnímu režimu, pak by to mělo platit i pro zánik nároku z důvodu tzv. restituční tečky, aby tak nevznikaly neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými skupinami osob, které disponují restitučními nároky.
17. Vzhledem k tomu, že napadená soudní rozhodnutí jsou postavena na dvou relativně samostatných důvodech, přičemž jeden z nich z hlediska ústavnosti obstojí, bylo by již nadbytečné zabývat se námitkami, které směřují proti důvodu druhému, tedy že lze podle §18a zákona o půdě poskytnout jen takovou nemovitost, s níž je oprávněn hospodařit SPÚ. I kdyby je totiž Ústavní soud shledal důvodnými, nemohlo by to vést ze shora uvedených důvodů ke kasaci napadených soudních rozhodnutí. Obdobně lze uzavřít ve vztahu ke stěžovatelčině námitce, že soudy nejednaly s oprávněnou organizační složkou státu, neboť ta se váže právě k tomuto (druhému) důvodu.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), nezbylo mu než uzavřít, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu