ECLI:CZ:US:2021:4.US.1340.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1340/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VHS - ROPA plus, spol. s r. o., sídlem U Potoka 369/9, Bruntál, zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2021 č. j. 30 Cdo 662/2020-108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2019 č. j. 70 Co 240/2019-80 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. února 2019 č. j. 41 C 53/2018-40, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka na vedlejší účastnici domáhala zaplacení náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 10 000 000 Kč, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč. Učinil tak z důvodu, že stěžovatelka přes poučení soudu podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neunesla své břemeno tvrzení, tj. v jakých konkrétních skutkových okolnostech spatřuje nemajetkovou újmu, resp. v čem jí tvrzená újma má spočívat, a v souvislosti se kterými konkrétními nezákonnými rozhodnutími jí tato újma (její jednotlivé složky) vznikla.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč. Uvedený soud dospěl stejně jako obvodní soud k závěru, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, a to pro absenci jakýchkoliv konkrétních tvrzení a důkazů k prokázání následků vydání nezákonného rozhodnutí.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že zčásti trpí vadami (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.) a zčásti není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se zabývala distribucí pohonných hmot a silniční nákladní dopravou, řádně plnila své povinnosti, včetně daňových, finanční úřad však proti ní vydal sedm zajišťovacích příkazů na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty složením jistoty v celkové částce 5 129 671,18 Kč, její odvolání Odvolací finanční ředitelství zamítlo. Toto rozhodnutí bylo zrušeno soudem, poté uvedený orgán znovu její odvolání zamítl, a i toto rozhodnutí, jakož i zajišťovací příkazy následně soud zrušil. Vedle toho vydal finanční úřad za další zdaňovací období další čtyři zajišťovací příkazy v celkové výši 4 922 118 Kč a Odvolací finanční ředitelství její odvolání proti nim zamítlo, načež toto rozhodnutí bylo soudem zrušeno. Následně Odvolací finanční ředitelství opět zajišťovací příkazy potvrdilo, žalobu proti nim však nepodávala z důvodu prekluze, jakož i proto, že jejich účinnost zanikla stanovením daně dodatečnými platebními výměry, jimiž jí byla doměřena daň z přidané hodnoty v celkové výši 10 051 788 Kč a penále ve výši 2 010 355 Kč.
6. V důsledku dalšího postupu správce daně, který navazoval na vydání nezákonných zajišťovacích příkazů, došlo k naprostému ochromení její obchodní činnosti, k poklesu tržeb a zisku i ke ztrátě důvěry obchodních partnerů. Kvůli hrozící totální ekonomické likvidaci podala k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření, načež uvedený soud správci daně uložil nepokračovat v daňové exekuci na její nemovitosti.
7. Pro nezákonná rozhodnutí a postup vedlejší účastnice se stěžovatelka následně neúspěšně domáhala náhrady nemajetkové újmy (viz blíže sub I) podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
8. V reakci na závěry obecných soudů stěžovatelka tvrdí, že výše uvedeným způsobem jí vznikla nemajetková újma, kdy byla její věc medializována a kdy se následně Ministerstvo financí veřejně omluvilo. Příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a okamžitým ukončením činnosti má být podle stěžovatelky evidentní - musí-li ekonomicky zdravá a tržně aktivní právnická osoba, která existuje delší dobu a která má postavení stabilního a důvěryhodného ekonomického subjektu s dobrým postavením na trhu, okamžitě ukončit svoji činnost z důvodů výše uvedených, pak jí nepochybně vznikne újma majetková (ušlý zisk) i újma nemajetková. Jednotlivé složky této nemajetkové újmy tvrdila a navrhla k jejich prokázání důkazy, konkrétně šlo o zničení dobrého jména a pověsti, ztrátu dosavadního postavení na trhu, poškození pověsti ve městě a okolí, ztrátu obchodních vazeb na dlouhodobé dodavatele, snížení obchodního kreditu, vznik nedůvěry odběratelů i bankovního a finančního sektoru, jakož i zaměstnanců. K tomu stěžovatelka dodává, že právnická osoba bude velmi obtížné podrobně popisovat vzniklou nemajetkovou újmu a její jednotlivé složky, nicméně to musí být možné, jinak by právní úprava nemajetkové újmy neměla žádný smysl, a vyjadřuje přesvědčení, že její jednotlivé složky dostatečně označila a že navrženými důkazy bylo možno prokázat vznik tvrzené újmy jak z hlediska vnitřních, tak vnějších poměrů.
9. Dále stěžovatelka argumentuje tím, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. 30 Cdo 3879/2015) vznik nemajetkové újmy nelze dokazovat; jde především o zjištění, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou, přičemž je na soudu, aby vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (tj. kdy daňová správa prostřednictvím nezákonných, okamžitě vykonatelných zajišťovacích příkazů a bezprostředně navazujícími daňovými exekucemi postihla její veškerý majetek) zvážil, zda tato mohla ohrozit a skutečně také ohrozila její nemajetkovou sféru v jednotlivých složkách, které ji charakterizují. U právnické osoby jde o utrpění na takových nehmotných hodnotách, které se dotýkají její samotné integrity a mezi které patří dobrá pověst, důvěryhodnost a jiné hodnoty umožňující její každodenní život a smysluplnou existenci jako podnikatelského subjektu.
10. Závěrem stěžovatelka upozorňuje na porušení čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny výše označeným postupem finančních orgánů, a na to, že byla bezúhonná a že tento postup zničil její dosavadní dobré jméno, což omluva Ministerstva financí nemohla zhojit, přičemž tvrdí, že se řádně domáhala náhrady nemajetkové újmy, obecné soudy však postupovaly přehnaně formalisticky, neboť není reálné prokázat příčinnou souvislost, protože nejde o pojem zákonem definovaný a jeho výklad je na soudním uvážení, a opakuje svou argumentaci, že půjde především o zjištění, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se mohla cítit poškozenou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
12. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti, stěžovatelka nevyčerpala podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, konkrétně řádně nevyčerpala dovolání, když mj. v případě námitky, kterou nyní opakuje v ústavní stížnosti (tedy že v řízení dostatečně tvrdila, v čemž měla vzniklá nemajetková újma spočívat, a že tvrdila též všechny okolnosti a příčiny, které vedly ke vzniku této újmu), neuvedla žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.); z tohoto důvodu nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání pro vady, tj. nikoliv z důvodu závisejícího na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), odmítnout.
13. Na doplnění možno uvést, že i kdyby vzal Ústavní soud v úvahu, že daný mimořádný opravný prostředek byl dílem náležitě vyčerpán a že právě výše uvedená otázka měla jedinečnou povahu, a tudíž by její obecné "naformulování" a porovnání s případnou judikaturou dovolacího soudu (kvůli naplnění náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.) bylo značně obtížné či sotva možné, ani pak by stěžovatelka nemohla být se svou ústavní stížností úspěšná, a to z důvodů níže uvedených.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (ve stručnosti řečeno) tvrdí, že ve své žalobě dostatečně konkretizovala, v čem měla jí způsobená újma spočívat (tj. ve ztrátě její dobré pověsti, což bylo spojeno s dalšími důsledky), a že rovněž přednesla dostatečná tvrzení ke vztahu mezi tvrzenou újmou a zmíněnými nezákonnými zajišťovacími příkazy, přičemž obecným soudům vytýká formalistický přístup při posuzování určitosti jejích skutkových tvrzení. S poukazem na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3879/2015 argumentuje pak i tím, že vznik nemajetkové újmy nelze dokazovat, že jde především o zjištění, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou, přičemž je na soudu, aby vzhledem ke konkrétním okolnostem případu zvážil, zda nezákonný postup finančních orgánů mohl ohrozit a skutečně také ohrozil její nemajetkovou sféru v jejích jednotlivých složkách, které ji charakterizují.
16. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelčina žaloba byla zamítnuta především z důvodu neunesení břemene tvrzení, nikoliv důkazního břemene, a tudíž argumentace zmíněným judikátem, který se týkal právě otázky dokazování nemajetkové újmy, není zcela přiléhavý. Povinnost tvrzení, tj. v žalobě uvést všechny pro rozhodnutí podstatné skutečnosti, je přitom zásadní procesní povinností žalobce, neboť jejím prostřednictvím se vymezuje samotný předmět soudního řízení (tedy se určí to, o čem by měl soud jednat). Posouzení toho, zda žalobce tuto svou procesní povinnost splnil či nikoliv (a unesl tak své břemeno tvrzení), tedy zda jeho tvrzení jsou úplná a dostatečně určitá, závisí na posouzení obecných soudů, které se ovšem bude odvíjet od konkrétního obsahu žaloby (tedy uplatněného nároku), resp. okolností jednotlivého případu.
17. Úkolem Ústavního soudu pak není a nemůže být opětovné řešení této otázky, ale přezkum toho, zda obecné soudy nevybočily ve svém posuzování z ústavněprávních mezí, tedy zda své závěry řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) zdůvodnily, případně zda se jejich úvaha nejeví z věcného hlediska jako tzv. extrémní; v opačném případě lze uvažovat o porušení ústavně zaručeného práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny.
18. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl, neboť za daných okolností byl poměrně přísný pohled obecných soudů na konkretizaci vzniklé nemajetkové újmy namístě. K tomu je nutno zmínit, že náhradu nemajetkové újmy uplatňuje právnická osoba, a byť i u takové osoby nelze vznik nemajetkové újmy vyloučit, půjde o poměrně specifické situace (jakou je např. nepřiměřená délka řízení). Jak totiž plyne ze samotné povahy právnické osoby jako "umělého" útvaru, jemuž právo propůjčuje právní subjektivitu, této bude zpravidla vznikat újma majetková, tj. újma, kterou lze (více či méně přesně) kvantifikovat v penězích.
19. Tvrdí-li tedy stěžovatelka, že nemajetková újma měla spočívat v její ekonomické likvidaci, a to v důsledku ztráty dobré pověsti (resp. důvěry obchodních partnerů, finančních institucí a zaměstnanců), pak nepochybně půjde (především) o újmu vyčíslitelnou v penězích, a tudíž o újmu majetkovou. Stěžovatelka však právo na náhradu škody neuplatnila, resp. z ničeho neplyne, že by tak učinila. S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že požadavek konkrétně vymezit nemajetkovou újmu zde byl dán i z důvodu potřeby odlišit ji od případné újmy majetkové, neboť ta předmětem daného řízení nebyla. Dlužno dodat, že bez zmíněné konkretizace (odlišení) nemajetkové újmy by bylo sotva možné posuzovat přiměřenost zadostiučinění ve stěžovatelkou požadované výši 10 mil. Kč.
20. Jde-li o případný nedostatek žalobních tvrzení k příčinné souvislosti, v tomto bodě musí Ústavní soud zmínit, že stěžovatelce, jak sama v ústavní stížnosti uvedla, byla dodatečnými platebními výměry doměřena daň z přidané hodnoty v celkové výši přesahující 12 mil. Kč. Stěžovatelka tak byla daňovým dlužníkem a za této situace bylo možné očekávat, že v žalobě bude nejen specifikována konkrétní nemajetková újmu (viz výše), ale že v ní bude vysvětleno, proč důvody jejího vzniku spočívají právě a jen (především) ve zmíněném postupu finančních orgánů (tj. v prvé řadě ve vydání nezákonných zajišťovacích příkazů), a nemůže tedy jít o důsledek neplnění daňových povinností, kdy vadný postup finančních orgánů uvedl do pohybu události, k nimž by stejně dříve či později došlo (pozn.: zde jde o zmínění eventuality, nikoli o konstatování skutečnosti).
21. Závěrem Ústavní soud dodává, že uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy nelze považovat za jakési "náhradní řešení" pro případ, že by prokazování majetkové újmy (resp. její výše) anebo příčinné souvislosti mezi ní a nezákonným rozhodnutím (či postupem) orgánu veřejné moci bylo pro žalobce z nějakého důvodu obtížné nebo nemožné.
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), nezbylo mu než uzavřít, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu