ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3879.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3879/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně R. H. , zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 32/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 21 Co 97/2015-115, takto:
Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2014, č. j. 25 C 32/2013-81, a Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 21 Co 97/2015 – 115, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně žalobou na žalované požaduje zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč, když v žalobě tvrdí, že nezákonným rozhodováním ve stavebním řízení nebylo od února 2009 reagováno na její připomínky proti stavbě na sousedním pozemku. Byla tím vystavena potupě, bezmoci, úzkosti, ponížení a výhružkám. Správní orgány odmítaly chránit její práva, až teprve rozhodnutím soudu v září 2012 byla její obrana proti zvůli cestou správní žaloby jako důvodná potvrzena. Vůle stavebníka však byla naplněna, stavba byla postavena a užívána a řízení o umístění stavby bylo zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 25 C 32/2013-81, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Újma měla žalobkyni vzniknout nezákonným rozhodnutím Úřadu městské části Praha 5, odboru územního rozhodování, ze dne 10. 2. 2009, č. j. OÚR.Sm.p. 2635-8574/08-Za-UR (dále jen „nezákonné rozhodnutí“), ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Úřad městské části Praha 5 nezákonným rozhodnutím povolil umístění stavby a žalobkyně toto rozhodnutí napadla odvoláním, které Magistrát hlavního města Prahy zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně se proti rozhodnutí bránila správní žalobou, které nebyl přiznán odkladný účinek. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2012, č. j. 9 Ca 369/2009-95-104, zamítavé rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy zrušil a věc vrátil Magistrátu hlavního města Prahy. Magistrát hlavního města Prahy v únoru 2014 zrušil nezákonné rozhodnutí a věc vrátil Úřadu městské části Praha 5 k dalšímu řízení. Úřad městské části Praha 5 předmětné řízení usnesením ze dne 16. 4. 2014, č. j. OUR.Sm.p.2635-8574/08-Pak.Z, zastavil, neboť v mezidobí již byla stavba realizována. Před tím vydal stavebníku v prosinci 2012 kolaudační souhlas. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla nemajetková újma narušením jejího soukromí a kvality bydlení, která byla umocněna pocitem beznaděje a marnosti obrany proti svévoli stavebnímu úřadu. Soud prvního stupně dále dovodil, že nezákonné rozhodnutí bylo příčinou újmy žalobkyně a bylo rovněž nezákonné, protože bylo odvolacím správním orgánem zrušeno poté, co bylo správním soudem zrušeno rozhodnutí odvolacího správního orgánu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Podle soudu došlo ke zrušení pravomocného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk, protože rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 bylo zrušeno v odvolacím řízení, které bylo obnoveno po odklizení předešlého pravomocného rozhodnutí odvolacího orgánu v soudním řízení správním, přičemž jiné rozhodnutí vydáno nebylo.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, č. j. 21 Co 97/2015-115, potvrdil odvoláním napadený rozsudek. Odvolací soud dospěl k závěru, že v souvislosti s nezákonným rozhodnutím vznikla žalobkyni újma v důsledku trvalé změně kvality bydlení, úplné ztráty dosavadního soukromí ve venkovních a částečně i vnitřních prostorách její nemovitosti a logického narušení dosavadního klidu bydlením a pohybem velkého množství osob v těsném sousedství. Nemajetková újma spočívající v dotčení soukromí a bydlení je umocněna u žalobkyně pocitem beznaděje a marnosti v důsledku postupu správních orgánů, když se bránila všemi dostupnými procesními prostředky, ve své obraně byla úspěšná, avšak v důsledku ignorace ze strany správního orgánu a nezákonnosti předmětného rozhodnutí úspěch její obrany pro žalobkyni neměl žádný faktický dopad. Nesprávnost postupu, na kterém bylo založeno jak rozhodnutí o umístění stavby z 10. 2. 2009, tak odvolací rozhodnutí z 8. 9. 2009, byla podrobně rozebrána v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2012, č.j. 9 Ca 369/2009-95, vydaném v soudním řízení správním a právě taková nesprávnost vedla k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o umístění stavby. To sice bylo posléze zrušeno v odvolacím řízení a jiným věcným rozhodnutím nebylo nahrazeno, ale to v důsledku toho, že stavba již byla postavena a zkolaudována a rekouladována (z penzionu na obytný dům). Námitky žalobkyně proti stavbě tak nebyly vypořádány a její práva daná jí stavebním zákonem nikdy nebudou naplněna. Vzhledem k závažnosti újmy a po zvážení všech okolností případu dospěl odvolací soud k závěru, že jiné odškodnění než v penězích by v daném případě nebylo dostačující a žalobkyní požadované odškodnění ve výši 1 000 000 Kč je přiměřené. V té souvislosti odvolací soud poukazuje na trvalost a dlouhodobost vzniklých následků. Mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou újmou shledal odvolací soud příčinnou souvislost.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná řádným a včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (i Ústavního) soudu uvedené v textu dovolání, neboť nesprávně posoudil otázku existence nezákonného rozhodnutí, když zvláště zdůrazňuje, že územní rozhodnutí bylo zrušeno jako nepravomocné a že nebylo vykonatelné bez ohledu na právní moc. Dovolatelka své námitky staví na předpokladu, že nezákonné rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci, neboť bylo odklizeno v rámci odvolacího řízení nadřízeným správním orgánem. Dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání i tím, že nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena otázka, zda lze z podmínek ustanovení §8 odst. 1 a 2 OdpŠk učinit výjimku. Nesprávné právní posouzení dovolatelka odvolacímu soudu vyčítá v otázce vzniku nemajetkové újmy, odvolací soud převzal odůvodnění soudu prvostupňového a dovodil nemajetkovou újmu v zásadním ovlivnění její kvality bydlení, což by představovalo skutečnou škodu, kterou žalobkyně netvrdila ani neprokazovala. Taková otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení příčinné souvislosti a při posouzení počátku běhu promlčecí lhůty.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že nezákonné rozhodnutí nabylo právní moci již v roce 2009 a bylo tedy rozhodnutím pravomocným a vykonatelným. K namítanému promlčení žalobkyně uvádí, že svůj nárok uplatnila v zákonné lhůtě poté, co správní soud zrušil rozhodnutí odvolacího správního orgánu.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 28. 4. 2015 a řízení bylo zahájeno dne 10. 5. 2013, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 4 o. s. ř.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z hlediska těchto požadavků nelze mít dovolání za nepřípustné pro řešení těch otázek, které se vztahují k předpokladům náhrady nemajetkové újmy a příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a takovou újmou, neboť se při jejich posuzování odvolací soud odchýlil od rozhodování dovolacího soudu.
Naopak, dovolací důvod, že zrušené rozhodnutí správního orgánu nebylo pravomocné, a že proto nebyla splněna podmínka §8 odst. 1 OdpŠk, čímž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru o odpovědnosti státu za takovéto rozhodnutí správního orgánu, stejně jako argument, že dovolací soud dosud vždy aplikoval podmínku pravomocného rozhodnutí a neučinil z ní výjimku, případně se ještě nezabýval otázkou, jestli je možné výjimku učinit, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť je dovolatelka konstruuje na evidentně v řízení odvolacím soudem nevyjádřeném závěru, že napadené rozhodnutí nenabylo právní moci. Odvolací soud se při řešení otázky existence nezákonného rozhodnutí nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nemá podání žaloby ve správním soudnictví odkladný účinek, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. V předmětné věci se nejednalo o případ, ve kterém by žaloba proti rozhodnutí správního orgánu měla odkladný účinek, a Městský soud v Praze žalobě odkladný účinek nepřiznal. Rozhodnutí o umístění stavby označené jako „Penzion Na Popelce“ z 10. 2. 2009 bylo pravomocné a bylo zrušeno 21. 2. 2014 nadřízeným správním orgánem až v důsledku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2012, č. j. 9 Ca 369/2009-95-104.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, nezbytnou podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 5, rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále též jen „Soubor“, nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006). Rozhodnutím tohoto orgánu je soud ve sporu o náhradu škody proti státu vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, uveřejněná v Souboru pod C 4030 a C 2813). Dále platí, že pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím není předpokladem porušení právní povinnosti orgánem státu, nýbrž okolnost, že rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost.
Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006, uvedl, že protože odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu tudíž vyplývá, že „nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí“ (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 94).
Odvolací soud zde přesvědčivě dovodil, že důvody nezákonnosti byly v daném případě podrobně rozebrány v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2012, č. j. 9 Ca 369/2009-95, vydaném v soudním řízení správním a že právě taková nesprávnost vedla k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o umístění stavby, aniž by bylo z důvodu zastavení řízení vydáno rozhodnutí nové. Z důvodu dokončení stavby je zřejmé (viz §94 odst. 5 zák. č. 183/2006 Sb., stavební zákon), že stavebně právní námitky žalobkyně již nemohly být v řízení o umístění stavby významné a že již nemohly být projednány.
Námitka dovolatelky ohledně posouzení existence nezákonného rozhodnutí, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť předmětné rozhodnutí bylo pravomocné a bylo pro nezákonnost zrušeno.
Přípustnost dovolání však v dané věci zakládají námitky směřující k posouzení vzniku nemajetkové újmy a otázky příčinné souvislosti. K té se dovolací soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014: „Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non).“ Ústavní soud se např. v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněném pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, vyjádřil, že: „Každý následek má obvykle několik vzájemně souvisejících příčin a každá příčina může mít několik vzájemně souvisejících následků. Příčina jedné skutečnosti může být sama následkem jiné příčiny. Prostřednictvím těchto kausálních vazeb jsou vytvářeny kausální řetězce, které jsou v čase nazpět nekonečné. Východiskem zjištění právně relevantní příčinné souvislosti je tedy zásadně prokázání příčinné souvislosti v přísně přírodovědném smyslu. Abychom mohli hovořit o takovém kausálním vztahu mezi dvěma skutečnostmi, je nutné, aby skutečnost, která má být příčinou, byla nutnou podmínkou ("condicio sine qua non") toho, že se následek uskutečnil právě tak, jak se uskutečnil, tj. daným způsobem, v daném čase a v daném místě.“
Pro posouzení naplnění otázky příčinné souvislosti pak obecně platí, že otázka vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody, je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Z uvedeného pro tento zde projednávaný případ plyne, že úkolem soudů bylo zjistit skutkový stav založený vydáním nezákonného rozhodnutí a jeho důsledky pro žalobkyni. V rovině nezákonnosti rozhodnutí tu šlo o identifikaci příčin nezákonnosti, v daném případě o nerespektování a neprojednatelnost žalobkyní uplatněné obrany v územním rozhodování (viz výše k nezákonnosti rozhodnutí).
Z hlediska následků bylo na soudech - při vázanosti soudu žalobou, včetně její skutkové konstrukce projevené v žalobních tvrzeních (viz §153 o. s. ř.) - aby vycházely z pojmenování újmy, o které žalobkyně tvrdí, že jí vznikla v příčinné souvislosti s nezákonností rozhodnutí. Tohoto úkolu soudy v důsledku neúplného právního posouzení nedostály.
Soudu prvního stupně zjevně nestačila projednatelnost samotných shora na úvod odůvodnění uvedených žalobních tvrzení. Rozsáhlým dotazováním (viz přepis záznamu o jednání ze dne 20. 8. 2014 na čl. 32 a násl. spisu) vedl zástupce žalobkyně k vysvětlování důvodů podání žaloby a uplatňování obrany a jejích zájmů nejen ve správním (územním) řízení, ale i zájmů a jejich porušení stavbou povahy soukromoprávní, zejména při dotčení jejího vlastnického práva ve vztahu k nemovitosti sousedící se stavbou. Na str. 39 spisu soud pak vyjadřuje, že „…že žalobkyně tak činí…“, t. j. tvrdí a prokazuje vznik nemajetkové újmy, jak uvedeno výše, a že“…Ono je velmi těžké popsat nemajetkovou újmu, navíc jsme judikatorně v počátcích při rozhodování o těchto typech sporů… zatím nějaká judikatura Nejvyššího soudu moc není…a je možné uvažovat o nároku žalobkyně za nemajetkovou újmu způsobenou jí tím, že ten dům stojí a to dům, ten penzion na popelce, který zasahuje do její do její morální integrity nebo do jejích oprávněných zájmů a to tím, že žalobkyně jako vlastnice sousedního rodinného domu je obtěžována tím, že ten dům tam stojí, jakou má podobu, že je veliký a že ta újma je umocněna tím vším, co zástupce žalobkyně popisuje jako arogantní postup správních orgánů, tedy to, že nikdy nikdo se těmi námitkami, které žalobkyně uplatnila v tom územním řízení, nevypořádal.“
Toto hodnotící vymezení základu sporu tvoří i kostru odůvodnění prvostupňového rozsudku a v podstatě jej za základ odůvodnění převzal i odvolací soud. To, co soudy pokládaly za „umocnění“ poškození žalobkyně, totiž její vylíčení zmaru ve správním řízení, posloužilo zjevně jen pomocně při posuzování těch následků, které žalobkyně v žalobě netvrdila a které se, ve smyslu dovolacího argumentu vskutku, vztahují ke škodním následkům vůči žalobkyni jako vlastnici sousední nemovitosti. Takto soudy posuzovaly nejen obsah újmy, ale nesprávně i příčinné souvislosti nezákonnosti rozhodnutí projevující se výslednou ignorací obrany žalobkyně proti původním výsledkům pětiletého územního rozhodování ústícího v dokončení stavby.
Tím se odvolací soud odchýlil ve shodě se soudem prvního stupně od přiléhavé aplikace shora uvedeného výkladu pojmu příčinné souvislosti v dané věci.
Neodpovídá pak zcela judikatornímu stavu, že v rozhodování dovolacího soudu absentuje výklad otázky vzniku nemajetkové újmy. Již v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, Nejvyšší soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy „pouze“ o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. – totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.).
Dospěl-li odvolací soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že v konkrétním případě byla žalobkyně v důsledku nezákonného rozhodnutí dotčena v osobní sféře trvalou změnou kvality bydlení, úplnou ztrátou dosavadního soukromí a narušením klidu, vymezil tím v rozporu s vázaností předmětem sporu žalobou uvedené rozhodné skutečnosti co do obsahu nemajetkové újmy a příčinné vazby mimo předmět sporu. Pokud pak hodnotil pocity beznaděje a marnosti v důsledku postupu správních orgánů, jako nemajetkovou újmu co by „umocňující“ faktory, přehlédl, že právě ty měly být základem jeho posouzení.
Ke stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění dovolací soud připomíná, že je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, a proto obecný nesouhlas s přiznanou formou či výší zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a OdpŠk, přičemž zvolenou formou a případně výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V daném případě však závěry o formě a výši poskytnutého zadostiučinění nižšími soudy považuje dovolací soud za zcela předčasné, neboť do nich soudy promítly v rozporu se žalobou své nepřiléhavé úvahy a posouzení, zda žalobkyní požadovaná výše finanční kompenzace je vylíčené újmě přiměřená, zatím důsledně neprovedly.
Nejvyšší soud zde pro další rozhodování připomíná své závěry plynoucí z jeho rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jímž bylo vyjádřeno, byť pro poměry jiného základu nemajetkové újmy: „Výše zadostiučinění přiznaného podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.“ Nosné zásady těchto názorů jsou doporučitelné i pro rozhodování tohoto případu.
Konečně, námitka dovolatelky vztahující se k promlčení není způsobilá založit přípustnost dovolání. U nároků na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je podle ustanovení §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty stanoven v návaznosti na okamžik, kdy je splněna podmínka nezákonnosti rozhodnutí, neboť před tímto okamžikem by nebyly splněny všechny podmínky pro uplatnění práva na náhradu škody u soudu. Poškozenému by tak teoreticky mohla začít běžet subjektivní promlčecí lhůta ještě před tím, než by byla naplněna podmínka nezákonného rozhodnutí, v takové době by však žalobkyně vzhledem k nenaplnění podmínky nezákonného rozhodnutí ještě nemohla uplatnit svůj nárok u soudu. Z toho důvodu věta druhá ustanovení §32 odst. 1 OdpŠk modifikuje větu první tak, že promlčecí doba běží ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí, bez ohledu na to, dozvěděl-li se poškozený subjektivně o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dříve, než bylo rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. Uvedená modifikace se naopak neuplatní, dozvěděl-li se poškozený o vzniku škody teprve poté, co mu bylo doručeno zrušovací rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008). Soud prvního stupně i odvolací soud tak otázku promlčení posoudili v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude vázán zde vyslovenými právními názory.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu