ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2828.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2828/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně Ing. H. N. , zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalované České republice-Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 3,589.368,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 98/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 39 Co 396/2010-92, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 39 Co 396/2010-92, se v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 9. 2010, č. j. 15 C 98/2010-65, pokud jím byla zamítnuta žaloba o odškodnění vzniklé nemajetkové újmy, jakož i v nákladovém výroku II., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 3,589.368,- Kč s příslušenstvím, které se žalobkyně domáhala z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 56/2000.
Žalobkyně se domáhala částky 1,000.000,- Kč za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení, 1,795.030,- Kč jako škody spočívající v úrocích z prodlení, jež byla žalobkyně nucena zaplatit v důsledku nezákonných rozhodnutí navíc, a 794.338,- Kč jako nákladů vynaložených za celé soudní řízení. V rámci předběžného projednání nároku nebylo žalobkyni vyhověno. Žalovaná dospěla k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení v posuzované věci nedošlo, ve vztahu k nároku na náhradu škody žalovaná uvedla, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, avšak to nebylo v příčinné souvislosti se škodou, která žalobkyni v podobě povinnosti zaplatit úroky z prodlení vznikla, a jako nedůvodný shledala rovněž nárok na náhradu vynaložených nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně:
Předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 56/2000 (dále jen „posuzované řízení“) bylo zaplacení částky 4,151.788,50 Kč s příslušenstvím. Žalobci uzavřeli se zhotovitelkou (nyní žalobkyní) smlouvu o dílo na vybudování obytného podkroví, od níž z důvodu prodlení ze strany zhotovitelky odstoupili a požadovali uhrazení náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení, náhrady nákladů znaleckého posudku a smluvní pokuty ve výši 3,097.600,- Kč (6.400,- Kč denně) se 17% p.a. úrokem z prodlení z celé částky ode dne podání žaloby do zaplacení. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 30. 6. 2000. Žalobci podali žádost o osvobození od soudních poplatků, jíž nebylo vyhověno, a soudní poplatek zaplatili až ve lhůtě pro podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Po šesti soudních jednáních probíhajících od října 2001 do května 2003 byl dne 17. 6. 2003 ustanoven znalec z oboru stavebnictví, ceny a odhady nemovitostí, jež byl posléze vyzván k doplnění znaleckého posudku.
Dne 10. 3. 2004 byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, který využil moderačního práva soudu podle §301 obch. zák. a výši smluvní pokuty snížil na polovinu, tj. co do částky 1,584.788,- Kč se 17% úrokem z prodlení nárok žalobců vůči zhotovitelce zamítl. Proti tomuto rozsudku podaly obě strany odvolání. Rozsudkem ze dne 1. 6. 2005 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala zhotovitelka dovolání, předtím než však mohl Nejvyšší soud její dovolání projednat, zemřel žalobce a) a bylo třeba rozhodovat o jeho procesním nástupnictví. Poté podala dovolání i žalobkyně b), jež se zároveň stala procesní nástupkyní žalobce a). Rozsudkem ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007, Nejvyšší soud dovolání zhotovitelky odmítl a na základě dovolání žalobkyně rozsudky soudů obou stupňů v rozsahu zamítnutí poloviny smluvní pokuty zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dne 14. 12. 2007 vznesla zhotovitelka námitku podjatosti soudkyně, která nebyla shledána důvodnou. Dne 26. 3. 2008 bylo rozsudkem soudu I. stupně zhotovitelce uloženo zaplatit zbývající polovinu smluvní pokuty včetně 17% úroku od 30. 6. 2000 do zaplacení. Proti výroku soudu I. stupně o nákladech řízení podala zhotovitelka dne 18. 7. 2008 odvolání a dne 2. 9. 2008 podala ústavní stížnost, která byla odmítnuta. Předtím, než mohl odvolací soud rozhodnout o odvolání zhotovitelky, zemřela žalobkyně b), proto soud čekal na určení jejího právního nástupce. Dne 17. 8. 2009 rozhodl odvolací soud o nákladech řízení a o právním nástupnictví žalobkyně b). Usnesení nabylo právní moci dne 10. 9. 2009.
Celková délka řízení tedy činila 9 let a 2 měsíce.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že celková délka řízení byla nepřiměřená, avšak konstatování porušení práva žalobkyně se jeví jako dostatečné zadostiučinění. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení bylo několik nároků žalobců a nárok žalované, ke zjištění skutkového stavu byli slyšeni svědci a byl proveden znalecký posudek, přitom dokazování výpověďmi a listinami bylo třeba provést před zpracováním znaleckého posudku. Za tohoto stavu nelze soudu vyčítat, že řízení před soudem I. stupně nebylo skončeno při prvém jednání ve věci a totéž platí i pro další řízení. Všechny soudy postupovaly řádně („postupovaly plynule“), pokud došlo k drobnějším pochybením, tak to nemělo zásadní vliv na celkovou délku řízení. Nelze tedy dojít k závěru, že by žalobkyni bylo možné přiznat zadostiučinění v penězích. Šlo o věc složitou, řízení nemělo pro žalobkyni velký význam v porovnání s řízením trestním apod., a nelze ani přehlédnout, že žalobkyně vystupovala v původním řízení jako žalovaná, byla tedy osobou, která vznik sporu tím, že popírala práva žalobců, zavinila.
K nároku na náhradu škody odvolací soud uvedl, že mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. Povinnost zaplatit smluvní pokutu se odvíjela od smluvního ujednání účastníků a ze zákona, nikoliv od rozhodnutí soudu. Ten sice v původním řízení smluvní pokutu s konstitutivními účinky do 50 % snížil, rozhodnutí soudu ale žádné jednání žalobkyně vedoucí ke vzniku škody nevyvolalo. Skutečnost, že žalobkyně musela zaplatit příslušenství smluvní pokuty se odvíjí od toho, že porušila své povinnosti ze smlouvy, nikoliv od rozhodnutí soudu. Ani nárok na náhradu nákladů řízení vynaložených po prvním jednání ve věci neshledal odvolací soud důvodným. Žalobkyně sice podala dovolání, to však bylo dovolacím soudem odmítnuto, a ke zrušení rozsudků ohledně smluvní pokuty došlo k dovolání žalobců v původním řízení. Jestliže k dovolání žalobkyně nebyly rozsudky v nalézacím řízení zrušeny nebo změněny, nelze na tento stav aplikovat §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu považuje žalobkyně otázku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem a vznikem škody a nemajetkové újmy v případě, kdy nezákonné rozhodnutí bylo vydáno ve prospěch poškozené osoby, jakož i otázku nepřiznání odškodnění v penězích v případě celkové nepřiměřené délky řízení. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že mezi nezákonným rozhodnutím, jímž byla výše smluvní pokuty snížena na polovinu, a tvrzenou škodou, spočívající v povinnosti zaplatit úroky z prodlení za 9 let zpětně, není dána příčinná souvislost. Žalobkyně má za to, že povinnost zaplatit smluvní pokutu by se od smluvního ujednání účastníka odvíjela v případě, že by nikdy nebyla soudem snížena nebo v případě, kdy by rozhodnutí soudu bylo deklaratorní, které by působilo ex tunc. V daném případě však soud zasáhl do soukromoprávního vztahu konstitutivním rozhodnutím, kterým nastolil novou právní situaci a způsobil tak zánik subjektivního práva resp. povinnosti žalobkyně. Příčinou podstatnou vedoucí ke vzniku škody bylo vydání konstitutivních nezákonných rozhodnutí. K formě zadostiučinění dovolatelka uvedla, že se v jejím případě nejedná o zcela výjimečnou situaci, která by měla za následek nepřiznání peněžitého zadostiučinění. Právo na náhradu škody nadto není založeno pouze zákonem č. 82/1998 Sb., nýbrž je garantováno přímo na ústavní úrovni. Dovolatelka navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s rozhodnutími odvolacího soudu i soudu prvního stupně a navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy včetně výroku II. o nákladech řízení. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení však není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka vymezila otázku zásadního právního významu v prvé řadě jako otázku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou spočívající v navíc zaplacených úrocích z prodlení, která jí vznikla tím, že se řídila pravomocným (konstitutivním) rozhodnutím soudu, které bylo pro nezákonnost zrušeno, a v důsledku toho byla nucena doplatit smluvní pokutu spolu s úroky z prodlení i za dobu, kdy jednala v důvěře ve správnost pravomocného soudního rozhodnutí. Obsahově (viz §41 odst. 2 o. s. ř.) tak dovolací důvod nesměřuje jen k posuzování otázky neexistence příčinné souvislosti, jak uzavřel odvolací soud, nýbrž i k otázce výkladu pojmu nezákonného rozhodnutí soudu, jež by zakládalo odpovědnost státu.
Předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti státu podle ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk je současné splnění tří předpokladů: 1) zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, 2) vznik škody, a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Odvolací soud zamítl nárok žalobkyně na náhradu škody po státu z důvodu nenaplnění předpokladu příčinné souvislosti mezi postupem státu a vzniklou škodou, aniž by se zabýval otázkou nezákonnosti rozhodnutí jako prvotního předpokladu, uvedené pochybení však nemůže mít za následek nesprávné právní posouzení nároku žalobkyně, neboť ani odlišné vyřešení této otázky by se nemohlo projevit v konečném postavení dovolatelky vůči druhé straně sporu. Předpoklady obecné odpovědnosti za škodu musí být splněny kumulativně, proto není-li splněn jeden z nich, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních. Otázka příčinné souvislosti nadto není otázkou právní, ale otázkou skutkovou, a proto sama o sobě přípustnost dovolání v daných procesních poměrech založit nemůže.
Dovolací soud nadto k obsahu dovolání v otázce škodního předpokladu nezákonného rozhodnutí v dané věci poznamenává, že zaplacení úroků z prodlení se primárně odvíjelo od porušení smluvní povinnosti žalobkyně zaplatit smluvní pokutu ve výši, která byla mezi stranami dohodnuta. V soudním řízení posléze zrušené rozhodnutí vyjadřující moderační právo soudu žalobkyni žádnou škodu samo o sobě nezpůsobilo. Žalobkyně byla od počátku s povinností platit smluvní pokutu včetně případných úroků z prodlení v důsledku smluvního ujednání srozuměna. Rozhodnutí vyjadřující moderační právo soudu jí žádnou povinnost nekonstituovalo ani nedeklarovalo. Ostatně jako nepřípadná se rovněž jeví její tvrzení, že je postihována za to, že se řídila pravomocnými rozhodnutími, o jejichž správnosti neměla pochyb, když v posuzované věci napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu dovoláním mimo jiné s tvrzením, že ujednání o smluvním penále nelze vykládat jako dohodu o smluvní pokutě. Z jednání žalobkyně tedy vyplývá, že zaplacení smluvní pokuty včetně úroků z prodlení, byť v poloviční výši, do rozhodnutí dovolacího soudu odmítala. Lze tedy stěží uzavřít, že jednala v souladu s pravomocnými rozhodnutími a v důvěře v jejich správnost, když zaplacení smluvní pokuty u dovolacího soudu popírala.
Z uvedeného plyne, že dovolací soud neshledává dovolání ohledně rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na náhradu škody přípustné, a proto jej za postupu dle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K otázce odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení dovolatelka uvedla, že se v jejím případě nejedná o výjimečnou situaci, kdy by bylo na místě pouhé konstatování porušení práva, aniž by jí bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích. Hodnocení odvolacího soudu o tom, že pokud došlo ze strany soudů k drobnějším pochybením, pak toto nemělo zásadní vliv na celkovou délku řízení, je dle dovolatelky irelevantní.
Dovolací soud shledal, že co do posouzení odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení je dovolání žalobkyně přípustné, neboť odvolací soud nepostupoval zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, čímž je založena přípustnost dovolání v tomto rozsahu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, přičemž dovolací soud při přezkumu formy či výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §13 a 31a OdpŠk.
Obdobně jako v případě odpovědnosti za škodu odpovídá stát za nemajetkovou újmu při současném splnění tří podmínek: 1) příslušný orgán státu se dopustil nesprávného úředního postupu, 2) poškozenému vznikla nemajetková újma a 3) nemajetková újma je v příčinné souvislosti s nesprávným postupem orgánu státu. Za nesprávný úřední postup je přitom z pohledu ustanovení §13 odst. 1 Odpšk považovat i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, případně ve lhůtě přiměřené.
K posuzovanému řízení odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení bylo několik nároků žalobců a nárok žalované, řízení tedy bylo po skutkové stránce složité, všechny soudy postupovaly řádně, pokud došlo k drobnějším pochybením, tak to nemělo zásadní vliv na celkovou délku řízení, a jediné co lze ve prospěch žalobkyně uvést je to, že celková délka řízení byla nepřiměřená. Soudy postupovaly plynule tak, aby konečná rozhodnutí mohla být vydána co nejdříve. Dle názoru dovolacího soudu závěry odvolacího soudu vybízejí spíše - jen - k úvaze, zda došlo k porušení povinnosti orgánu státu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu bezdůvodné nečinnosti, svévole či neschopnosti vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu či nikoliv.
Pakliže odvolací soud chtěl opravdu uzavřít, že k porušení povinnosti orgánu státu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě došlo, a v tomto ohledu jsou jeho závěry spíše vnitřně rozporné, a že je na místě konstatování porušení práva, jakožto přiměřená forma zadostiučinění, měl tento svůj důvody podepřený závěr vyslovit ve výroku ve věci samé.
Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. Nejvyšší soud tedy připouští, že v určitých případech bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby (srov. bod V. Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009. Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud v rozsudku ze 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, dospěl k závěru, že v případě §31a odst. 2 OdpŠk se jedná o ustanovení, u kterého je na místě aplikace §153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění. Jde totiž o způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, který vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však navzdory proklamativnímu závěru není zřejmé, zda a proč došlo k porušení povinnosti orgánu státu a tudíž k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Jelikož posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem v otázce odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení je dílem neúplné a tudíž nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu pouze v tomto rozsahu zrušil a podle §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu