ECLI:CZ:US:2021:4.US.1345.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1345/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky L. N., zastoupené Mgr. Davidem Oplatkem, advokátem, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2021 č. j. 21 Co 18/2021-1463 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. října 2020 č. j. 0 P 131/2018-1393, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a T. D. a nezletilého M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, 3 a 4 Ústavy, v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka s odkazem na §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla, aby Ústavní soud před rozhodnutím o ústavní stížnosti odložil vykonatelnost napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jsou splněny zákonné podmínky pro tento procesní postup.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením obvodního soudu byla stěžovatelce jako matce (dále též "matka") druhého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") uložena souhrnná pokuta za neuskutečněné styky prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec") s nezletilým, a to v celkové výši 12 750 Kč (výrok I.). Zároveň bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodní soud konstatoval, že usnesením obvodního soudu ze dne 28. 12. 2018 č. j. 0 P 131/2018-369, 50 P a Nc 373/2018 (dále jen "předběžné opatření"), bylo rozhodnuto, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým synem každý týden v kalendářním roce od úterý od 17:00 hodin, kdy matka nezletilého předá otci v místě bydliště otce, do středy do 19:00 hodin, kdy otec nezletilého předá zpět matce v místě bydliště matky, a dále každý lichý týden v kalendářním roce od pátku od 18:00 hodin, kdy matka nezletilého předá otci v místě bydliště matky, do neděle do 17:00 hodin, kdy otec nezletilého předá zpět matce v místě bydliště otce. Rodiče se mají v dopravě nezletilého k/od druhého rodiče střídat. Obvodní soud konstatoval, že vztahy mezi rodiči jsou konfliktní, rodiče nejsou schopni domluvit se na žádných kompromisech. Jsou podávána trestní oznámení, dochází ke slovnímu i fyzickému napadání. Usnesení o předběžném opatření není matkou dlouhodobě plněno. Za dobu od května 2019 se neuskutečnilo 86 styků. Podle odůvodnění napadeného usnesení matka využívá každé příležitosti, aby nezletilého nemusela otci předat. Odmítá jej ke styku dopravovat s poukazem na svou nepříznivou finanční situaci, nebo nemoc svou či nemoc nezletilého, a přijede-li si otec pro nezletilého do místa jeho bydliště, odmítá jej předat. V některých případech otec pro syna nejezdil, protože mu matka předem sdělila, že mu syna nepředá. Otci tak nelze vyčítat, že pro syna nejel, napsala-li mu matka, že mu syna nepředá. Dlouhodobým neuskutečňováním styku otce s nezletilým může být do budoucna narušen vztah nezletilého k otci a může dojít k odcizení mezi nimi. Obvodní soud proto uzavřel s odkazem na §501 a §502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, že návrhy otce na výkony rozhodnutí jsou důvodné, vyjma návrhu na výkon rozhodnutí styku od 9. 7. do 10. 7. 2020, ke kterému nedošlo pro nemoc matky. V ostatních případech nedošlo ke styku s nezletilým bez prokázaného důvodu.
4. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu ve výroku I. změněno jen tak, že výše pokuty činí 11 250 Kč, jinak bylo v tomto výroku a ve výroku II. usnesení obvodního soudu potvrzeno. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud nepřisvědčil matce v jejích námitkách, neboť její argumentaci považoval za účelovou, mířící na další obstruování kontaktů otce s nezletilým. V době nerealizovaných předání nezletilý ani matka nebyli u svého ošetřujícího lékaře, matčiny námitky o zdravotních obtížích ve stanovených termínech předání zůstaly v rovině pouhých tvrzení, které matka neprokázala. Městský soud dovodil, že v kontextu posuzované věci se však tato tvrzení matky jeví nevěrohodně. Stejně tak nevěrohodně působí i matčina tvrzení, že nechce nezletilého předávat ve stanovených termínech otci, neboť to synovi působí psychosomatické potíže. Městský soud poukázal na to, že primární účel pořádkové pokuty nespočívá v sankcionování povinného rodiče za dobrovolné nesplnění povinnosti, nýbrž je prostředkem donucení povinného, aby respektoval právní poměry založené vykonávaným titulem. Jejím uložením je totiž sledována ochrana zájmu nezletilého dítěte a jednoho z rodičů na respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu. Matka předběžné opatření nerespektuje, vychází z představy matky, která o dítěti výhradně rozhoduje. Z jejího vystupování je zřejmé, že si vůbec neuvědomuje, že dítě má rodiče dva a že svým přístupem škodí nejen otci, ale i nezletilému. Ani letité soudní řízení na její přístup nemělo žádný pozitivní vliv. Za této situace není již namístě matku jen poučovat. Uložení pořádkové pokuty je podle městského soudu jedinou možností, jak matku motivovat k plnění soudního rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že matčiny výdělkové a majetkové poměry nejsou dobré, obvodní soud podle městského soudu správně přistoupil k uložení pořádkové pokuty na samé spodní hranici, tedy 150 Kč za jeden zmařený styk. Výsledná výše pokuty činí 11 250 Kč a je jen následkem soustavného a dlouhodobého porušování povinností matkou.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy dostatečně nepřihlédly ke všem okolnostem dané věci, že nezjišťovaly důvody, proč ke styku nedošlo. Stěžovatelka poukazuje na to, že při rozhodování o vyměření pokut za neuskutečněný styk je úlohou soudu, aby se zabýval důvody a každý styk (a s tím vyměřenou pokutu) individuálně hodnotil. V souladu s judikaturou Ústavního soudu má obecný soud povinnost zkoumat důvody nefungující komunikace mezi rodiči a případně se snažit docílit její změny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem soudů, že hledá záminky k neuskutečnění styku nezletilého s otcem a že nemá zájem na uskutečnění tohoto styku, a vytýká soudům, že její chování je hodnoceno jako negativní. Stejnou měrou však není hodnoceno chování a postup otce ve věci. Otec opakovaně zneužívá svého práva a podává soudu návrhy na vydání předběžných opatření, ve kterých (již od roku 2018) zmiňuje své nepodložené obavy, že by matka mohla odcestovat, nebo mu nemusela syna předat. Matka se domnívá, že je to právě otec, kdo svým až šikanózním výkonem práva znemožňuje dohodu o styku s nezletilým. Soudy nepostupují nestranně, ale naopak vyjadřují pochopení k chování otce, přitom je zřejmé, že je to právě on, kdo ztěžuje komunikaci rodičů v případě předávání dítěte. K tomu matka poukazuje na to, že v minulosti to byl právě otec, který nerespektoval vydané předběžné opatření. Stěžovatelka dovozuje, že postup soudu je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte.
7. Stěžovatelka namítá, že v případě, kdy je vyžadován zásah státu (prostřednictvím soudu) do problematiky výchovy a výživy nezletilých dětí, nelze se spokojit pouze s informacemi, které strany poskytnou, ale je nutno je dostatečným způsobem objektivizovat, což v soudním řízení znamená provést v dostatečném rozsahu o jejich objektivitě dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289)]. Soud má při rozhodování o uložení pokut důsledně zkoumat jednak důvody, pro které nebyl styk uskutečněn, a taktéž adekvátní snahu matky, aby ke styku došlo, či objektivní okolnosti, jako je například nemoc matky. Taktéž je nutno zkoumat majetkové příjmy rodiče, kterému jsou pokuty ukládány. Stěžovatelka se domnívá, že obvodní soud neprovedl řádné dokazování, přičemž toto pochybení nebylo následně napraveno ani v odvolacím řízení.
8. Stěžovatelka dále namítá, že oba soudy se zabývaly podáními a e-maily staršího data (komunikace ze dne 7. 2. 2018), a to na úkor informací k předmětným stykům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Rozhodování v rodinně právních věcech je velmi obtížnou a citlivou záležitostí. Nezbytným předpokladem tohoto rozhodování je detailní znalost osobnosti dítěte a jeho rodičů a vývoje rodinné situace. Tyto poznatky nelze načerpat toliko ze spisu, nýbrž potřebný je též bezprostřední kontakt s účastníky řízení, s orgánem sociálně právní ochrany dětí, resp. též se školou a s dalšími svědky. Rozhodování v těchto věcech je především doménou obecných soudů, které jsou k tomu nejlépe vybaveny. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, či jiné závěry při neshodách rodičů o významných záležitostech nezletilého, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
13. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí o návrhu mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje jen výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4088/16).
14. V posuzované věci soudy dospěly shodně k závěru, že stěžovatelka neplní soudní rozhodnutí o nařízení předběžného opatření a je třeba přistoupit k uložení pokuty, neboť uložení pořádkové pokuty je podle obecných soudů jedinou možností, jak matku motivovat k plnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Obecné soudy při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, aplikovaly je ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, nedopustily se svévolného jednání, a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry obecných soudů není žádný extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Stěžovatelčin odkaz na údajně nerespektovanou judikaturu Ústavního soudu není přiléhavý. Uvedená judikatura vychází z rozdílné skutkové a právní situace než je posuzovaný případ.
15. Napadená rozhodnutí zohledňují primárně nejlepší zájem nezletilého, a právě jemu soudy podřizují svá rozhodnutí. Ústavní soud nezjistil ani náznak tendenčního posuzování případu stěžovatelky. V řízení bylo naopak prokázáno, že je to právě stěžovatelka, kdo za zájmy nezletilého označuje zájem vlastní a jedná účelově, až obstrukčně. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo.
16. Ústavní soud k námitce stěžovatelky poukazuje na to, že oba soudy při rozhodování o výši pokuty přihlížely k výdělkovým a majetkovým poměrům stěžovatelky, které nejsou dobré. Z tohoto důvodu správně přistoupily k uložení pořádkové pokuty na samé spodní hranici, tedy 150 Kč za jeden zmařený styk. Městský soud uvedl, že výsledná výše pokuty činí 11 250 Kč a je jen následkem soustavného a dlouhodobého porušování povinností matkou. V této souvislosti je pak třeba stěžovatelce důrazně vysvětlit, že k uložení pokut bylo přistoupeno v důsledku jejího chování, když matka opakovaně nerespektuje soudní rozhodnutí, a že nelze zaměňovat příčinu s důsledkem a klást takový důsledek za vinu otci.
17. Namítá-li stěžovatelka, že soudy se zabývaly podáními a e-maily staršího data (komunikací ze dne 7. 2. 2018), je třeba k tomu uvést, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval obsah spisu, mimo jiné i podání ze dne 7. 2. 2018, ve kterém otec uvedl, že má problémy se stykem, matka s ním nekomunikuje nebo tvrdí, že mu syna dávat nemusí, protože z otce udělala násilníka, a otec se bojí, že matka nezletilého chce odvézt někam daleko, aby mu v jeho výchově zabránila. Tuto skutečnost městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze pro nastínění dlouhodobého postoje matky k předávání nezletilého otci konstatoval, aniž by z něj vyvodil pro posouzení předmětné věci jakékoli závěry.
18. Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadeného usnesení, podle Ústavního soudu vyplývá, že v daném případě jde o problematický vztah mezi rodiči, kteří se dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti a v průběhu soudního řízení na sebe vzájemně útočí a neustále se snaží řešit prostřednictvím soudních řízení všechny vzájemné neshody.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Ústavní soud o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí obvodního soudu, když pro vyhovění neshledal důvody, nerozhodoval samostatným usnesením, neboť o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu