ECLI:CZ:US:2021:4.US.1378.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1378/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Viktorie Theimerové, zastoupené JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2021 č. j. 57 Co 95/2020-205 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. listopadu 2019 č. j. 16 C 305/2018-158, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Kláry Čépeové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit v pariční lhůtě vedlejší účastnici částku 30 662,10 Kč (I. výrok), zamítl žalobu na stanovení povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici částku 1 620 Kč (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok). Okresní soud přitom posuzoval v tomto řízení nárok vedlejší účastnice na náhradu majetkové a nemajetkové újmy, kterou jí měl způsobit splašený kůň Argo patřící stěžovatelce, který narazil do koně Devera patřícího vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice v důsledku nárazu spadla ze svého koně Devera, který v důsledku utrpěných zranění uhynul. Při právním posouzení věci vyšel okresní soud z právní úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a zdůraznil, že tato regulace zakotvila povinnost škůdce nahradit újmu způsobenou zvířetem na základě presumovaného zavinění, tedy že povinnost k náhradě škody se ukládá bez ohledu na zavinění a nelze se jí zprostit s výjimkou podmínek upravených v §2934 občanského zákoníku. Právní úprava tak podle okresního soudu vychází z toho, že ten, kdo vlastní zvíře, si musí být vědom rizika, že musí nést povinnost k náhradě újmy, byť vykonal vše, co bylo v jeho možnostech a vše, co po něm lze rozumně požadovat s ohledem na to, aby bylo vzniku újmy zabráněno. Ustanovení §2934 občanského zákoníku umožňuje zproštění povinnosti k náhradě újmy, jde-li o tzv. privilegovaná zvířata, tj. především zvířata domácí sloužící k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, anebo zvířata sloužící jako pomocník pro osoby se zdravotním postižením. Ač i dostihový kůň může podle okresního soudu přinést zisk související s jeho umístěním v dostihu, sám jeho chov není výdělečnou činností. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatelčina koně Arga nelze považovat za privilegované zvíře, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by kůň sloužil v rozhodné době k výkonu povolání či k výdělečné činnosti za účelem dosažení zisku. Vzhledem k tomu bylo možno na daný případ aplikovat §2933 občanského zákoníku upravující odpovědnost vlastníka zvířete za újmu bez ohledu na zavinění. Za této situace je stěžovatelka podle okresního soudu odpovědná za majetkovou i nemajetkovou újmu, která vedlejší účastnici v souvislosti s předmětnou škodnou událostí vznikla, a vedlejší účastnice se na vzniku škodné události nepodílela.
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že zastavil odvolací řízení o odvolání stěžovatelky do II. výroku rozsudku okresního soudu pro zpětvzetí stěžovatelkou, potvrdil ho v I. a III. výroku (II. výrok), změnil IV. výrok tak, že stěžovatelce se povinnost uhradit soudní poplatek neukládá (III. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (IV. výrok). Potvrzující výrok ve věci samé odůvodnil krajský soud závěrem, že skutková zjištění okresního soudu jsou správná, jakož je i správné jeho právní posouzení věci. Krajský soud souhlasil s okresním soudem i v tom, že vedlejší účastnice se otočila - reagujíce na výkřik stěžovatelky, která jí upozorňovala na svého splašeného koně, - nicméně i bez této přirozené reakce vedlejší účastnice, která se otočila za volajícím hlasem, by již nemohla střetu mezi oběma koňmi zabránit. Vedlejší účastnice se tak podle krajského soudu nepodílela na zvětšení škody podle §2918 občanského zákoníku. Kůň Argo ani podle krajského soudu nemůže být považován za privilegované zvíře ve smyslu §2934 občanského zákoníku, neboť neslouží k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka především namítá, že soudy měly na daný případ aplikovat §2934 občanského zákoníku, podle něhož platí, že slouží-li domácí zvíře vlastníkovi k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Obecné soudy neměly vycházet z §2933 občanského zákoníku, podle něhož platí, že způsobí-li zvíře škodu, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. V dané souvislosti stěžovatelka odkazuje na §833 německého občanského zákoníku (obsahující v podstatě totožně znění), z něhož německá judikatura (kterou v ústavní stížnosti nespecifikuje) dovodila, že obecnou odpovědností vlastníka zvířete nejsou chráněni všichni, ale pouze osoby, které dobrovolně nepřevzaly riziko možného nebezpečí. Naproti tomu obecná objektivní odpovědnost vlastníka zvířete se nevztahuje na osoby, které dobrovolně a vědomě nebezpečí podstoupily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení celého rozsudku okresního soudu, tedy včetně jeho IV. výroku, který byl III. výrokem rozsudku krajského soudu změněn, že se povinnost stěžovatelce hradit soudní poplatek neukládá. K rozhodování o ústavnosti IV. výroku rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co bylo změněno); ústavní stížnost je v této části nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejich základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, však nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti [viz nález ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud na druhé straně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů demokratického právního státu, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Taková pochybení obecných soudů Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. Základní stěžovatelčina námitka spočívá v tom, že stěžovatelčina koně lze zařadit mezi privilegovaná zvířata ve smyslu §2934 občanského zákoníku, kdy u této kategorie zvířat sám zákonodárce předpokládá, že vlastník zvířete se může zprostit - za specifikovaných podmínek odpovědnosti za škodu (újmu), kterou zvíře způsobí. Okresní soud podle Ústavního soudu ústavně akceptovatelným způsobem vysvětlil, že dostihové koně bez dalšího za hospodářská zvířata sloužící k obživě jejich majitele považovat nelze, a stěžovatelka přesvědčivé důvody, pro něž by její kůň měl být zařazen do této kategorie, nepřináší ani v ústavní stížnosti.
8. Odkazuje-li stěžovatelka na výklad §833 německého občanského zákoníku Spolkové republiky Německo (BGB) o odpovědnosti vlastníka zvířete, v němž zjevně nacházely inspiraci §2933 a 2934 občanského zákoníku, pak jde o argumentaci podústavním právem cizího státu, která nemůže být měřítkem pro posouzení zásahu do základních páv stěžovatelky.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastník odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu