ECLI:CZ:US:2021:4.US.1379.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1379/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. března 2021 č. j. 7 To 105/2021-499 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. února 2021 č. j. 27 T 15/2010-493, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu). Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu jí napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením okresní soud rozhodl, že stěžovatel vykoná úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který mu byl uložen jako podmíněně odložený rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 2. 2015 č. j. 27 T 15/2010-339, a pro výkon trestu se zařazuje do věznice s ostrahou. Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Celkově způsobil škodu ve výši 1 392 679,10 Kč. Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatel ve zkušební době sice vedl řádný život, avšak neplnil povinnosti stanovené mu v odsuzujícím rozsudku, podle kterého měl podle svých sil nahradit škodu, kterou způsobil. V průběhu pětileté zkušební doby totiž nenahradil osobám poškozeným jeho majetkovou trestnou činností žádnou škodu. Řádně však plnil svou vyživovací povinnost. Skutečnost, že stěžovatel zaplatil část náhrady škody (250 000 Kč) až den před veřejným zasedáním (tedy mimo zkušební dobu), není podle okresního soudu pro posouzení stěžovatelova chování ve zkušební době rozhodující, protože soud vnímal tuto platbu jako ryze účelovou. Po celou zkušební dobu stěžovatel neuhradil ani část prostředků, pročež bylo nadbytečné zkoumat, zda svou povinnost plnil "podle svých sil". Rovněž tak splátky exekuce, které stěžovatel zasílal z účtu kamarádky, započaly až po skončení zkušební doby. Na cizí účet si stěžovatel nechává prostředky zasílat proto, aby se vyhnul důsledkům exekuce. Okresní soud připomenul, že stěžovatel byl v průběhu zkušební doby zaměstnáván, přičemž v jednom zaměstnání skončil rovněž z důvodu, aby jeho příjmy nebyly exekučně postiženy. Přesto povinnosti nahradit škodu ve zkušební době nedostál. Svou situaci se nepokusil řešit ani podle insolvenčního zákona, přestože je zjevně předlužen.
3. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu. Stěžovatel neučinil v průběhu dlouhé zkušební doby nic, aby zaplatil alespoň část náhrady škody, pročež je namístě nařídit výkon uloženého trestu. Provedenými důkazy bylo zjištěno, že stěžovatel takovou možnost měl alespoň v minimální výši, přičemž jej usvědčuje i to, že jednomu z věřitelů uhradil 250 000 Kč rok po skončení zkušební doby, ovšem až těsně před rozhodováním o tom, zda se ve zkušební lhůtě osvědčil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nedostály všem kritériím daným pro jejich rozhodování v §83 trestního zákoníku. Okresní soud vyložil extenzivně povinnost náhrady škody ve zkušební době tak, že musí být v této době zcela nahrazena, což však neodpovídá znění §82 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatel přitom uhradil dlužné výživné a jednomu z poškozených nahradil škodu ve výši 250 000 Kč. K tomu vedl řádný život, a i přes potíže se zaměstnáním se snažil plnit všechny své povinnosti. Konečně i samotný odsuzující rozsudek stanovil stěžovateli povinnost nahradit vzniklou škodu "podle svých sil". Další porušení ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že stížnostní soud rozhodoval v neveřejném zasedání a neumožnil tak stěžovateli uplatnit přímo před ním argumenty a důkazní návrhy.
5. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2021, stěžovatel uvádí, že se nadále léčí z komplikací spojených s proděláním nemoci COVID-19. I z toho důvodu je podle stěžovatele namístě ústavní stížnosti vyhovět.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení stanoveném mu trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, byly-li právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá pouze vlastní hodnocení skutkových okolností, aniž by jakkoliv reflektoval skutkové závěry soudů. Jejich právní závěry pak dezinterpretuje. Nelze přisvědčit jeho tvrzení, že by soudy od stěžovatele očekávaly ve zkušební době úhradu celé způsobené škody. Naopak oba soudy výslovně v napadených rozhodnutích uvádí, že stěžovatel (ač měl finanční příjmy) neuhradil ze způsobené škody v průběhu zkušební doby nic (s výjimkou dlužného výživného), pročež je nadbytečné hodnotit, zda je takové plnění přiměřené kritériu úhrady "podle svých sil" ve smyslu §82 trestního zákoníku. Takovému závěru nemůže Ústavní soud nic vytknout, neboť odpovídá ústavně konformnímu výkladu daných ustanovení. Z provedeného dokazování soudy zjistily, že stěžovatel vědomě manipuloval s "toky" svých příjmů ve snaze vyhnout se exekuci, přičemž zůstal lhostejný k pohledávkám svých věřitelů.
10. Porušení stěžovatelových práv nelze shledat ani ve skutečnosti, že krajský soud o podané stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. V trestním řízení zásadně platí, že potvrdí-li stížnostní soud rozhodnutí soudu prvního stupně a nepotřebuje pro to žádné další důkazy, může rozhodnout v neveřejném zasedání (srov. obdobně u návrhu na povolení obnovy řízení stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 (ST 47/90 SbNU 633)]. Naopak, hodlal-li by se stížnostní soud významně odchýlit od závěrů okresního soudu (hodnotí-li podstatně jinak důkazy), je nezbytné, aby dal účastníkům možnost se k této změně vyjádřit, nikoliv nezbytně ve veřejném zasedání (nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) či usnesení ze dne 5. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2253/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Taková situace však v posuzované věci nenastala.
11. Konečně důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti nemůže být ani tvrzený nepříznivý zdravotní stav stěžovatele. K ochraně zdraví odsouzených slouží jiné instituty, než jakým je rozhodování o osvědčení pachatele odsouzeného k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu trestu (a tedy i ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí). Touto okolností, tedy přihlédnutím ke zdravotnímu stavu stěžovatele a dopadů výkonu trestu na něj by se mohl Ústavní soud zabývat až po vyčerpání těchto prostředků.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud zvlášť nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí okresního soudu, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu