ECLI:CZ:US:2021:4.US.1394.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1394/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021 č. j. 22 Cdo 59/2021-49, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2020 č. j. 11 Co 109/2020-32 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 8 C 241/2019-17, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Antonína Ivánka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vydat stěžovatelce odvětvený kmen smrku s obvodem nejširší částí 1,35 m a délkou 30 m, skládající se z deseti třímetrových částí (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Okresní soud shledal, že podle důkazních návrhů stěžovatelky nebylo prokázáno její tvrzení, že vedlejší účastník má její odvětvený kmen smrku v držení, ani to, že vedlejší účastník tento strom na jejím pozemku pokácel, případně dal příkaz, aby jej pokácel Václav Milata. Proto byla stěžovatelka okresním soudem vyzvána, aby bez zbytečného odkladu navrhla a označila, případně předložila důkazy prokazující její tvrzení. Přes poučení soudu podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), stěžovatelka nic dalšího na doplnění skutkových tvrzení neuvedla ani neoznačila žádné další důkazní návrhy.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se ztotožnil s posouzením věci okresním soudem a doplnil, že požadovala-li stěžovatelka dodatečně výslech svědka Milaty ke skutkovému zjištění okresního soudu, že "jde o oblast, kde se dřevo krade", dokazování této skutečnosti shledal krajský soud nadbytečným, nemajícím žádný vliv na výsledek sporu, neboť stěžovatelka neunesla (i jinak) důkazní břemeno ve vztahu k podstatným skutečnostem.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud konstatoval, že okresní soud stěžovatelku poučil podle §118a odst. 3 o. s. ř., a to v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Tvrzení o tom, že vedlejší účastník zadržuje strom stěžovatelky, okresní soud nevzal ani za prokázané, ani nevyšel z toho, že se prokázal opak; pro nedostatek důkazů nemohl o této skutečnosti učinit žádný skutkový závěr (tzn., zůstala otevřena jak možnost, že je tvrzení stěžovatelky pravdivé, tak i možnost, že pravdivé není). Právě proto stěžovatelku poučil o nutnosti předložit další důkazy, a poněvadž stěžovatelka žádné další důkazy k prokázání svého tvrzení neoznačila, rozhodl tak, že neprokázání skutečnosti tvořící skutkový základ žaloby jde k tíži stěžovatelky a žalobu zamítl. Rozhodnutí obecných soudů je proto s judikaturou Nejvyššího soudu v souladu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že je přesvědčena, že rozhodnutími obecných soudů jí bylo odejmuto právo v tom smyslu, že obecné soudy přihlédly ke skutečnostem zjištěným výslechem svědka v řízení sp. zn. 17 C 13/2017 v rozsahu, který nevyšel v nyní posuzované věci najevo (tj. skutečnost, že oblast, v níž se měl strom nacházet, "je oblast, kde se dřevo krade"). Stěžovatelka má za to, že zopakování důkazu svědeckou výpovědí zejména pana Václava Milaty mělo a nadále má pro posouzení předmětu žaloby relevantní význam. Stěžovatelka tvrdí, že jí byla odepřena možnost, aby sama vyhodnotila důkaz výpovědí svědka Václava Milaty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. k tomu nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. již nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly; tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v její věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Stejně tak postup okresního soudu a krajského soudu byl řádně odůvodněn a jejich závěry nevykazují znaky neústavnosti.
10. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí, na kterou korektně v odůvodnění svého usnesení odkázal. Na závěru obecných soudů, že výslech svědka Václavy Milaty je v posuzované věci nadbytečný, nemající žádný vliv na výsledek sporu, neboť stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ve vztahu k podstatným skutečnostem, nelze shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu