ECLI:CZ:US:2021:4.US.1432.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1432/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou, sídlem Eliášova 467/28, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2021 sp. zn. 67 To 90/2021 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. prosince 2020 sp. zn. 4 T 71/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, 3) Š. Č., 4) T. S. a 5) J. R. U., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a vymezení napadeného zásahu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") poté, co jeho v pořadí třetí zprošťující rozsudek Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil, v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl, že podle §222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se postupuje věc obžalovaných Š. Č., T. S., a J. R. U. [dále jen "vedlejší účastníci 3) až 5)"] spočívající v tom, že dne 4. 11. 2017 v době kolem 17:20 hodin v Praze 2 a Praze 10 při jízdě v tramvaji č. 6, v níž cestovali nejen fotbalový fanoušci, ale i další občané společně s neustanovenými osobami, zpívali fotbalové chorály, skákali, skandovali "Sigma Olomouc", křičeli hesla na podporu fotbalového klubu Sigma Olomouc, přičemž řidička tramvaje je napomínala a žádala, aby se ztišili, a vedlejší účastník T. S. chytil fotbalového fanouška M. H. ve snaze vyprostit ho ze sevření "jednoho z cestujících" (tj. stěžovatele) za bundu a nohu a táhl ho k sobě, v čemž byl obžalobou spatřován zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. e), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v jednočinném souběhu s přečinem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, vše ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, k projednání a rozhodnutí o přestupku Úřadu Městské části Praha 10, neboť nejde o trestný čin, avšak věc by mohla být posouzena jako přestupek.
3. Městský soud nadepsaným usnesením stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") proti usnesení obvodního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel (vystupující v trestním řízení i v řízení před Ústavním soudem pod pseudonymem, a to s poukazem na nutnost utajení své totožnosti z důvodů stanovených v §55 odst. 2 trestního řádu) namítá, že v demokratickém právním státě nemá místo rozhodování, při kterém obecné soudy neuvěřily jemu coby na veřejnosti napadenému příslušníkovi etnické menšiny, jenž se na daném místě nacházel jako jediná osoba výrazně se svým vzhledem odlišující od ostatních přítomných osob, ale spíše fotbalovým chuligánům, kteří se na místě činu v inkriminovanou dobu prokazatelně nacházeli a které opakovaně jako pachatele označil. Podle stěžovatele by soudy v obdobných případech neměly hledat záminky, jak obžalované zprostit obžaloby, ale naopak by svou judikaturní činností měly přispívat k vytváření tolerantní a otevřené společnosti, která jasně odsoudí jakékoliv projevy nenávisti.
5. Podle stěžovatele se obecné soudy nezabývaly identifikací indikátorů předsudečné trestné činnosti, čímž rezignovaly na svoji povinnost respektovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména rozsudek ze dne 31. 5. 2007 ve věci Šečić v. Chorvatsko, stížnost č. 40116/02, rozsudek ze dne 26. 7. 2007 ve věci Angelova a Iliev v. Bulharsko, stížnost č. 55523/00, rozsudek ze dne 11. 3. 2014 ve věci Abdu v. Bulharsko, stížnost č. 26827/08 a rozsudek ze dne 20. 10. 2015 ve věci Balázs v. Maďarsko, stížnost č. 15529/19, a tím se významně podílely na jeho sekundární viktimizaci.
6. Těmito indikátory jsou podle stěžovatele rasisticky zabarvené nadávky chuligánů fotbalového klubu Sigma Olomouc pronesené bezprostředně před samotným fyzickým útokem a dále charakteristiky jeho osoby (příslušnost k etnické menšině a odlišnost fyzického vzhledu), vedlejších účastníků 3) až 5) (sympatie k nenávistnému hnutí a předchozí předsudečná protiprávní činnost), jakož i způsob provedení útoku (jeho brutalita).
7. Podle stěžovatele obvodní soud přecenil skutečnost, že při rekognici prováděné policejním orgánem označil namísto některých poznávaných osob figuranty, případně vyjádřil z pohledu soudu nedostatečnou míru pravděpodobnosti poznání vedlejších účastníků 3) až 5) jako pachatelů svého napadení. Z tohoto důvodu obvodní soud neuznal tvrzení stěžovatele u hlavního líčení (kde byl vyslechnut prostřednictvím technického zařízení z jiné místnosti, a to se zřetelem k §55 odst. 2 trestního řádu), že vedlejší účastníky 3) až 5) již spolehlivě identifikuje. Nejistota je podle stěžovatele v trestním řízení "symptomatická" a nepředstavuje "argument pro rezignaci na výkon spravedlnosti". Stěžovatel má za to, že obvodní soud měl v této souvislosti ve větším rozsahu vycházet z výpovědí přítomných svědků. Obvodní soud sice důkazy dostatečně podrobně popsal, ale jejich hodnocení je jednostranné ve prospěch vedlejších účastníků 3) až 5) a postrádá logiku. Relativizoval zejména význam některých markantů, např. nášivek na oblečení útočníků, tvrzením, že se vyskytovaly i u dalších fanoušků klubu Sigma Olomouc, přítomných zejména na tribunách při fotbalovém utkání.
8. Učiněná skutková zjištění, tvrdí dále stěžovatel, jsou proto v extrémním rozporu s provedenými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako nespravedlivý a věcně neudržitelný. Obvodní soud tedy podle stěžovatele nedostál svým povinnostem vyplývajícím z §2 odst. 6 trestního řádu v takové intenzitě, že tím zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
9. Za "vrchol svévole" obvodního soudu označuje stěžovatel jeho závěr, že se vedlejší účastníci 3) až 5) s bohatou přestupkovou a trestní minulostí zahrnující další předsudečně motivované útoky a výroky k provolávání rasistických hesel v tramvaji nepřipojili.
10. Stěžovatel v souvislosti s právem na účinné vyšetřování předsudečné trestné činnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 3439/17 (N 47/93 SbNU 143) či ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1412/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Podle stěžovatele byl městský soud ve svém čtvrtém usnesení (proti kterému směřuje nyní posuzovaná ústavní stížnost) nekonzistentní k závěrům, které vyslovil ve svých předchozích usneseních, neboť obvodnímu soudu již nevytýkal příliš jednostranné a nelogické hodnocení důkazů a jeho usnesení uznal za věcně správné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Stěžovatel byl účastníkem trestního řízení proti vedlejším účastníkům 3) až 5), a to v postavení poškozeného. Byl tedy účastníkem řízení adhezního, nikoliv již účastníkem řízení o vině a trestu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1412/20, body 18. až 23.). Taková procesní konstelace zabraňuje tomu, aby se stěžovatel mohl domáhat zrušení výroku o vině (resp. případně výroku o trestu) v rozhodnutích, která svou ústavní stížností napadá.
13. Judikatura Ústavního soudu však připouští, aby se proti rozhodnutí orgánu veřejné moci bránil i ten, do jehož práv jím bylo zasaženo, byť účastníkem řízení nebyl. V takovém případě však je nutno návrh posuzovat jako ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci: "Skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti. Takovéto pravomocné rozhodnutí však ve vztahu k němu představuje ‚jiný zásah orgánu veřejné moci' ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem zaručena" [nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)]. Jinými slovy, bylo-li napadeným rozhodnutím pravomocně rozhodnuto o právech či povinnostech stěžovatele, který nebyl účastníkem příslušného řízení, a ústavní stížnost představuje jediný prostředek, kterým se stěžovatel může dovolat svého práva, může ve vztahu k němu být ústavní stížnost projednána jako stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci [srov. nález ze dne 23. 4. 1996 sp. zn. II. ÚS 15/95 (N 31/5 SbNU 257), nález ze dne 18. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 742/14 (N 117/77 SbNU 711) či nález ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 3533/18 (odst. 24)].
14. Právě taková situace nastala v nyní posuzované věci. Ze stěžovatelem odkazované judikatury ESLP a Ústavního soudu vyplývá, že mu svědčí základní právo na účinné vyšetřování, přičemž tvrdí porušení právě tohoto práva. Napadená rozhodnutí (pojímána v tomto řízení o ústavní stížnosti jako jiný zásah orgánů veřejné moci, tj. městského soudu a obvodního soudu, ač stěžovatel v petitu požaduje jejich zrušení) přitom byla způsobilá do tohoto práva zasáhnout, či je dokonce porušit (k tomu viz níže).
15. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel proti usnesení krajského soudu nemohl podat dovolání ani žádný jiný procesní prostředek ochrany práva ve smyslu §72 a 75 zákona o Ústavním soudu (a nejvyšší státní zástupce - podle sdělení stěžovatele - dovolání nepodal a ani nepodá), není podstatné, že věc byla postoupena k projednání a rozhodnutí o přestupku Úřadu Městské části Praha 10. Vůči stěžovateli jde o završený tvrzený zásah do základních práv, na němž již nemohl (i s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius) následný procesní vývoj nic podstatného změnit.
16. Ústavní soud proto shrnuje, že procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou. K projednání takto formulovaného návrhu je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný ve smyslu §72 a 75 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud přezkoumal napadený zásah orgánů veřejné moci a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
IV. a) Obecná východiska
18. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře přejal doktrínu ESLP týkající se práva na účinné vyšetřování ve smyslu zejména čl. 2 a 3 Úmluvy, jež jsou relevantní i v posuzované věci. Podle této judikatury ESLP je právo na účinné vyšetřování v souvislosti se zásahem do fyzické integrity jednotlivce odvozováno od práva na život zaručeného čl. 2 Úmluvy či od práva nebýt mučen a podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestu zaručeného čl. 3 Úmluvy. Byť právo na účinné vyšetřování může být odvozeno i z jiných základních lidských práv zaručených Úmluvou (zejména z práva zakotveného v jejím čl. 4), v kontextu nynější věci a s přihlédnutím k podstatě předmětného skutku není na místě tyto jiné články zvažovat. U zásahů do fyzické integrity, které nemají smrtící povahu, se pak právo na účinné vyšetřování omezuje na čl. 3 Úmluvy.
19. Rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména adaptuje závěry judikatury ESLP na vnitrostátní poměry České republiky (srov. kupř. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18). Obecně vychází z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91)], jako je např. obchodování s lidmi [nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475)]. Naopak u přečinů (tj. trestných činů podle §14 odst. 2 trestního zákoníku) je zákrok Ústavního soudu možný jen výjimečně v extrémních případech flagrantních pochybení s mimořádně intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného [nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), bod 19.].
20. Každý zásah do fyzické integrity proto, aby vůbec mohl představovat porušení čl. 3 Úmluvy, musí dosahovat určité intenzity, kterou je třeba posoudit striktně individuálně na základě konkrétních okolností každého jednotlivého případu [nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485); či nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)].
21. Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vychází ze závěrů judikatury ESLP, které mají zobecňující potenciál. Pro posouzení předložené věci je proto vhodné tyto závěry ve stručnosti připomenout. Byť se judikatura ESLP k právu na účinné vyšetřování výrazně formovala zejména na případech zásahu do fyzické integrity způsobeného jednotlivci veřejnou mocí, zejména jejími ozbrojenými složkami (srov. inter alia multa např. rozsudek ze dne 28. 10. 1998 ve věci Assenov a další v. Bulharsko, stížnost č. 24760/94, bod 102.; rozsudek velkého senátu ze dne 17. 9. 2014 ve věci Mocanu a další v. Rumunsko, stížnosti č. 10865/09, 45886/07, 32431/08, bod 317.; či rozsudek ze dne 30. 9. 2004 ve věci Krastanov v. Bulharsko, stížnost č. 50222/99, bod 53.), připouští, že právo na účinné vyšetřování může být založeno i tehdy, došlo-li k zásahu do fyzické integrity jednotlivce jiným jednotlivcem s výkonem veřejné moci nespojeného (srov. např. rozsudek ze dne 25. 3. 1993 ve věci Osman v. Spojené království, stížnost č. 13134/87, bod 115.).
22. Aby však právo na účinné vyšetřování oběti podle čl. 3 Úmluvy v souvislosti se zásahem do fyzické integrity vzniklo, vyžaduje se určitá minimální intenzita (srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 20. 10. 2016 ve věci Muršič v. Chorvatsko, stížnost č. 7334/13, bod 99.), která je ale relativní, tedy závisí na posouzení všech okolností individuálního případu, jimiž jsou zejména délka zásahu, jeho fyzické a psychické následky, v některých případech i pohlaví, věk či zdravotní stav oběti (srov. např. rozsudek pléna ze dne 18. 1. 1978 ve věci Irsko v. Spojené království, stížnost č. 5310/71, bod 162.; rozsudek velkého senátu ze dne 6. 4. 2000 ve věci Labita v. Itálie, stížnost č. 26772/95, bod 120.; či rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2006 ve věci Jalloh v. Německo, stížnost č. 54810/00, bod 67.), dále pohnutka či cíl zásahu do fyzické integrity, jakož i celkový kontext, v němž k němu došlo, např. zda se tak stalo ve zjitřené atmosféře emocionálního vypětí (srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen v. Německo, stížnost č. 22978/05, bod 88.; či rozsudek ze dne 21. 12. 2000 ve věci Egmez v. Kypr, stížnost č. 30873/96, bod 78.).
23. Ačkoliv způsobený následek sám o sobě není rozhodný, lze ilustrativně uvést, že ESLP shledal za splnění dalších podmínek za dostatečnou intenzitu pro účely čl. 3 Úmluvy z hlediska charakteru zranění nohy, které mělo za následek nekrózu tkáně, pro niž musela být noha amputována (rozsudek ze dne 1. 2. 2011 ve věci Sambor v. Polsko, stížnost č. 15579/05, body 10. a 36.), střelné poranění orgánu, který není životně důležitý, nezanechavší trvalé následky (rozsudek ze dne 20. 11. 2007 ve věci Necdet Bulut v. Turecko, stížnost č. 77092/01, bod 27.); dvojitou frakturu čelisti a modřiny v oblasti obličeje (rozsudek ze dne 28. 11. 2010 ve věci Rehbok v. Slovinsko, stížnost č. 29462/95, bod 76.), zranění obličeje vyžadující sešití za současného vyražení tří zubů (rozsudek ze dne 12. 5. 2009 ve věci Mrozowski v. Polsko, stížnost č. 9258/04, bod 28.) či poranění ucha a podlitiny na větší části těla (srov. např. rozsudek ze dne 5. 4. 2005 ve věci Afanasyev v. Ukrajina, stížnost č. 38722/02, body 15. a 61.).
24. Jak již bylo uvedeno výše, samotná intenzita zranění nemůže hrát rozhodující úlohu, neboť ve všech zmíněných případech ESLP přihlédl mimo jiné k tomu, že tato zranění byla způsobena úmyslně ozbrojenými složkami veřejné moci (srov. k tomu např. rozsudek ze dne 8. 11. 2011 ve věci V. C. v. Slovensko, stížnost č. 18968/07, bod 102.). V těchto případech může právo na účinné vyšetřování vzniknout i tehdy, bylo-li způsobené zranění menší či zanedbatelné, ale je zde jiná rozhodná okolnost. Takovou okolností může být například zásah způsobený orgány veřejné moci tím, že s obětí nakládaly, jako by byla pouhou věcí (rozsudek velkého senátu ze dne 28. 9. 2015 ve věci Bouyid v. Belgie, stížnost č. 23380/09, bod 90.), úmyslný dlouhotrvající útok (srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 16. 12. 1999 ve věci V. v. Spojené království, stížnost č. 24888/94, bod 71.; či rozsudek velkého senátu ze dne 4. 7. 2006 ve věci Ramirez Sanchez v. Francie, stížnost č. 59450/00, bod 118.) anebo zásah v době, kdy byla oběť veřejnou mocí omezena na svobodě (srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 28. 7. 1999 ve věci Selmouni v. Francie, stížnost č. 25803/94, bod 99.).
25. I v případech, v nichž je třeba zvažovat existenci práva na účinné vyšetřování ve vztahu k zásahu jednotlivcem do fyzické integrity jiného jednotlivce mírnější intenzity (např. úderu do obličeje a škrcení atd.), ESLP požaduje zpravidla kombinaci s dalšími faktory, přičemž takové faktory mohou v zásadě převážit ve prospěch tohoto práva i tam, kde k žádné újmě nedošlo (srov. např. rozsudek ze dne 5. 4. 2011 ve věci Vasyukov v. Rusko, stížnost č. 2974/05, bod 59.). Jsou jimi zejména kontext domácího násilí, v němž k takovému zásahu došlo, vyznačující se opakovanými verbálními útoky, vyhrožováním násilím či zabráněním kontaktu s druhým rodičem atd. (srov. např. rozsudek ze dne 3. 9. 2015 ve věci M. a M. v. Chorvatsko, stížnost č. 10161/13, bod 135.), nízký věk oběti či jiná její zvláštní zranitelnost (srov. např. rozsudek ze dne 10. 2. 2001 ve věci Z. a ostatní v. Spojené království, stížnost č. 29392/95, bod 73.; rozsudek ze dne 17. 10. 2006 ve věci Sultan Öner a další v. Turecko, stížnost č. 73792/01, bod 133., či rozsudek ze dne 3. 9. 2015 ve věci M. a M. v. Chorvatsko, stížnost č. 10161/13, bod 135.) či, což je z hlediska argumentace stěžovatele relevantní pro nyní posuzovaný případ, rasová či jiná nenávistná motivace útoku (srov. např. rozsudek ze dne 28. 3. 2017 ve věci Škorjanec v. Chorvatsko, stížnost č. 25536/14, bod 53.).
26. Významným faktorem, který aktivuje povinnost státu zabývat se možným porušením čl. 2 či 3 Úmluvy ve spojení se zákazem diskriminace ve smyslu čl. 14 Úmluvy je existence tzv. předsudečných indikátorů (viz stěžovatelem odkazovaný rozsudek Balázs v. Maďarsko, bod 52.), mezi něž patří mj. osoba (např. etnicita či sexuální orientace) poškozeného, osoba útočníka a způsob provedení útoku.
27. Jelikož v některých situacích je obtížné odlišit, proti čemu zásah do fyzické integrity směřoval, tedy zda směřoval proti životu či "jen" proti zdraví, nebo zda (u nedbalostních zásahů) byl alespoň způsobilý vyvolat zranění neslučitelná se životem, musel ESLP rovněž vytvořit základní východiska pro rozlišení, zda v daném konkrétním případě má být případný vznik práva na účinné vyšetřování zvažován z hlediska čl. 3 nebo 2 Úmluvy. V těchto případech pro přiznání práva na účinné vyšetřování dle čl. 2 Úmluvy v zásadě postačí, jevilo-li se riziko usmrcení v době zásahu do fyzické integrity jevilo jako bezprostřední a reálné či jeví-li se způsobená zranění jako život ohrožující v době, kdy vznikla (srov. rozsudek velkého senátu ze dne 25. 6. 2019 ve věci Nicolae Virgiliu Tănase v. Rumunsko, stížnost č. 41720/13, bod 145.).
IV. b) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
28. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze věc posuzovat jako zásah do práva na účinné vyšetřování v kontextu práva na život podle čl. 2 Úmluvy ve spojení se zákazem diskriminace podle čl. 14 Úmluvy. Obecné soudy vzaly za prokázané z lékařské zprávy Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Chirurgické kliniky, ze dne 4. 11. 2017, že stěžovatel utrpěl poranění vlasové části hlavy. Podle zjištění obvodního soudu (srov. bod 30. jeho usnesení) toto poranění stěžovatel utrpěl poté, co "vzal jednoho z fanoušků pod krkem do kravaty", přičemž následně se je ostatní fanoušci snažili od sebe odtrhnout, a to "i údery rukou na hlavu" stěžovatele. Aniž by byl tento skutkový děj bagatelizován, je patrné, že stěžovateli nebylo způsobené závažnější fyzické zranění a závěry soudů ve smyslu shora odkazované judikatury ESLP (zejména pak rozsudku velkého senátu Nicolae Virgiliu Tănase v. Rumunsko, bod 145.) nepotvrzují, že šlo o reálné a bezprostřední riziko úmrtí v době útoku.
29. Dále se Ústavní soud zabýval případem prizmatem čl. 3 Úmluvy ve spojení s jejím čl. 14. Po přezkoumání postupu obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení uvedených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo.
30. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že veškerá stěžovatelem odkazovaná judikatura ESLP (jakož i judikatura další, na kterou stěžovatel neodkazoval, a z níž Ústavní soud rovněž vychází), jež se vztahuje k porušení práva na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 2 či 3 Úmluvy ve spojení s čl. 14 Úmluvy, byla formulována za podstatně jiných procesních okolností. Stručně řečeno, relevantní judikatura ESLP se týkala situací, v nichž nebylo trestní stíhání zahájeno, popř. bylo trestní stíhání skončeno v určité fázi přípravného řízení a samotná otázka, zda došlo k nenávistnému útoku, nebyla vůbec posuzována soudem. Tak tomu bylo v již uváděné věci Šečić v. Chorvatsko (nečinnost státního zastupitelství, srov. body 31. až 35. rozsudku), ve věci Balázs v. Maďarsko (státní zástupce nepodal v tomto rozsahu obžalobu, srov. bod 17. rozsudku). Obdobná situace nastala i v novější věci Škorjanec v. Chorvatsko (rozsudek ze dne 28. 3. 2017, stížnost č. 25536/14), v níž šlo rovněž o nečinnost státního zastupitelství (body 23 až 26 rozsudku). Připomenout je třeba též rozsudek ze dne 1. 6. 2021 ve věci Association ACCEPT a další v. Rumunsko, stížnost č. 19237/16, jímž ESLP deklaroval porušení čl. 8, 11 a 14 Úmluvy. Za této situace a při současné existenci předsudečných indikátorů ESLP konstatoval, že vyšetřování nebylo dostatečně efektivní, resp. že nebylo vynaloženo rozumné úsilí k objasnění předsudečného motivu.
31. V posuzované věci však obvodní státní zastupitelství s ohledem na výsledky vyšetřování vzalo předsudečný, resp. nenávistný motiv, za pravděpodobný a podalo obžalobu k obvodnímu soudu. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost provést účinné vyšetřování není povinností co do výsledku, nýbrž povinností stran důkladnosti, nestrannosti či rychlosti vyšetřování. Navíc nelze přehlížet, že i při existenci celé řady předsudečných indikátorů (které ve stěžovatelově věci vskutku existovaly) nemůže soud výrok o vině vyslovit bez ohledu na právo na řádný proces, jež svědčí obžalovaným.
32. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 2929/18, bod 21. až 23.) pak k principům řádného procesu patří i princip presumpce neviny, podle kterého je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Právní význam presumpce neviny spočívá v první řadě v povinnosti orgánů činných v trestním řízení hledět na toho, proti komu je vedeno trestní řízení, jako na nevinného, přičemž tato povinnost trvá až do vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku. Jde o jednu z nejvýznamnějších ústavních záruk spravedlivého procesu v trestním řízení. Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyjádřil, že princip presumpce neviny a z něj vyvěrající zásady a subprincipy (včetně pravidla in dubio pro reo) vyžadují, aby to byl stát, kdo v trestním řízení nese důkazní břemeno a tudíž i povinnost prokázat jednotlivci s jistotou nade všechnu rozumnou pochybnost, že spáchal trestný čin, z něhož je obviněn (srov. §2 odst. 5 trestního řádu). Jinak řečeno, v duchu těchto principů je to stát, kdo je povinen prokázat obviněnému vinu, a ne obviněný, kdo je povinen prokázat svou nevinu. S výše uvedeným je nerozlučně spojena myšlenka, že existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti právního nebo skutkového charakteru, je nezbytné vyložit je ve prospěch obžalovaného.
33. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73), nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479) nebo nález 24. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 698/19]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
34. Ani existence celé řady předsudečných indikátorů proto nemůže vést soud automaticky ke konstatování, že obžalovaný je vinen spácháním určitého trestného činu z nenávistné pohnutky. Takový přístup ovšem může vést k situacím, v nichž bude poměrně pravděpodobné (avšak nikoliv mimo rozumnou pochybnost prokázané), že útok proti fyzické integritě (či dokonce životu) oběti byl veden z nenávistné, resp. předsudečné pohnutky, avšak zároveň soud nebude moci konstatovat její naplnění, přinejmenším vedlo-li by toto konstatování k uplatnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Taková situace může být samozřejmě obětí trestného činu vnímána úkorně, avšak jiný přístup není v právním státě myslitelný. Pravidlo in dubio pro reo je natolik podstatnou součástí záruk práv jednotlivce proti zneužití moci ze strany státu, že její (navíc takto zásadní) prolomení nelze ani z "bohulibých" pohnutek připustit.
35. Uvedené neznamená, že by Ústavní soud nemohl konstatovat porušení práva na účinné vyšetřování podle čl. 2 nebo 3 Úmluvy ve spojení se zákazem diskriminace podle čl. 14 Úmluvy pouze proto, že věc byla posouzena obecnými soudy a že před obvodním soudem proběhlo hlavní líčení. Prostor pro zásah Ústavního soudu by se však otevřel jen tehdy, nebylo-li by posouzení věci obecnými soudy dostatečně důkladné či nestranné ve smyslu práva na účinné vyšetřování, jak bylo shora vymezeno. Nepochybně by tak zásah Ústavního soudu byl na místě tehdy, opomenuly-li by obecné soudy podstatný důkaz či byly-li by jejich skutkové závěry iracionální či extrémně rozporné s provedenými důkazy.
36. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Obecné soudy se otázkou, zda je na místě konstatovat naplnění skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. e), odst. 3 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, vše ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, podrobně zabývaly.
37. Obvodní soud - též v návaznosti na tři kasační usnesení městského soudu, jimiž byl dosavadní proces dokazování usměrněn - provedl všechny dostupné důkazy a svůj závěr, podle něhož v duchu pravidla in dubio pro reo nebylo nad rozumnou pochybnost prokázáno, že se skutku, který byl předmětem obžaloby, dopustili vedlejší účastníci 3) až 5), ústavněprávně konformním způsobem odůvodnil.
38. Ústavní soud sdílí názor městského soudu, že obvodní soud přesvědčivě vyložil, jakým konkrétním tvrzením vedlejších účastníků 3) až 5) i dalších fotbalových fanoušků uvěřil, a jakým ne, přičemž podrobně v jednotlivostech poukázal na nesrovnalosti, které následně ve vzájemných souvislostech hodnotil. Obvodní soud podrobně vyložil, proč i po provedeném dokazování zůstaly ve věci důvodné pochybnosti, zda se žalovaného jednání dopustili právě vedlejší účastníci 3) až 5). Zdůraznil "situační kontext" jednak velkého počtu osob v tramvaji, směřujících na fotbalový zápas, tudíž oblečených dosti "uniformně", do podobného oblečení často opatřeného symboly vyjadřujícími jejich příslušnost k fotbalovému klubu, jednak nedostatečné výsledky provedených rekognicí a další "existující proměnné" v podobě zadržování osob přímo po fotbalovém zápasu, když je zde reálná možnost, že ne všichni fanoušci z tramvaje skutečně na stadion následně dorazili (a to právě z obavy ze svého ztotožnění policejním orgánem v souvislosti s předchozím incidentem).
39. Soudy se zabývaly argumentací státní zástupkyně odkazující na protiprávní chování vedlejších účastníků 3) až 5) vyplývající z jiných rozhodnutí, byť i nepravomocných. Soudy nikterak nezastíraly, že se tito vedlejší účastníci (eufemisticky vyjádřeno)"netěší výtečné pověsti". Konstatovaly, že v případech, kdy dochází k protiprávnímu jednání vedenému davovou psychózou, potenciální pachatelé jsou do jisté míry skryti pod pláštíkem anonymity, pobízeni ostatními fanoušky a "motivování skupinovou silou", je ztotožnění jednotlivých pachatelů velmi obtížné. Přesto však nelze rezignovat na ztotožnění pachatelů bez důvodných pochybností a není přípustné uznat vinnými jednotlivé fanoušky s odůvodněním jejich minulého závadového chování. O vině vedlejších účastníků 3) až 5) přitom v trestním řízení nebyl k dispozici jediný přímý důkaz. Na podkladě této argumentace obecné soudy dospěly k závěru, že v daném případě se u vedlejších účastníků 3) až 5) neprokázalo, že byli bez důvodných pochybností těmi, kdo se dopustili trestné činnosti vůči stěžovateli. Obecné a ve svých důsledcích zavádějící tvrzení stěžovatele, že "nejistota" v trestním řízení je "symptomatická", není dostatečným hlediskem k tomu, aby Ústavní soud mohl dospět k protichůdnému závěru.
40. Poukazuje-li stěžovatel na judikaturu ESLP a Ústavního soudu týkající se identifikace indikátorů předsudečné trestné činnosti, opomíjí, že obecné soudy nepopřely, že incident měl právě tuto předsudečnou rovinu. Jak bylo výše uvedeno, ústavněprávně konformním způsobem však dospěly k závěru, že trestné činy nebyly bez důvodných pochybností prokázány vedlejším účastníkům 3) až 5).
41. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3439/17 není případný též proto, že tamní stěžovatel nebyl jako poškozený připuštěný do zahájeného trestního řízení, a to bez náležitého odůvodnění obecným soudem. Stěžovatelova kritika vychází z výrazně odlišného základu. Nález sp. zn. III. ÚS 1412/20 se vztahoval k situaci, kdy obžalovaný byl odsouzen, soud však nekonstatoval naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 2 písm. f) trestního zákoníku ve stádiu pokusu. Rovněž zde je nevyhnutelné konstatovat podstatné odlišnosti od stěžovatelem předestřené argumentace.
42. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani stěžovatelově tvrzení, že se městský soud v rubrikovaném usnesení odchýlil od svých právních názorů, které formuloval v předchozích kasačních rozhodnutích, a toleroval obvodnímu soudu neprovedení nařízených úkonů a doplnění. Městský soud se nedopustil excesu, dospěl-li na přesvědčivě argumentovaném základě (viz výše) k závěru, že obvodní soud v řízení po zrušení jeho rozsudku a v navazujícím usnesení požadavkům vyplývajícím z §264 odst. 1 trestního řádu dostál, proto není důvod toto jeho rozhodnutí zrušit. Stěžovatelovu výtku o "rezignaci na výkon spravedlnosti" městským soudem nepodporuje ani fakt, že tento soud rozhodnutí obvodního soudu opakovaně zrušil.
43. Ústavní soud tyto klíčové skutkové závěry přezkoumal a uzavírá, že jsou založeny na racionální a přesvědčivé interpretaci provedených důkazů. Obecné soudy tudíž své povinnosti provést účinné vyšetřování o tom, zda se vedlejší účastníci 3) až 5) dopustili trestné činnosti s předsudečným motivem podle čl. 3 Úmluvy ve spojení s čl. 14 Úmluvy, jakož i čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, dostály.
44. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu