ECLI:CZ:US:2021:4.US.1453.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1453/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2021 č. j. 22 Cdo 316/2021-150, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2020 č. j. 57 Co 37/2020-125 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. listopadu 2019 č. j. 10 C 139/2019-105, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Ing. Šárky Jaichové, Ludmily Střížové a Vladimíra Švrčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti inženýrské sítě - vodovodní přípojky ze dne 9. 1. 2019 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu se podává, že stěžovatelka tvrdila svůj naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o zřízení vodovodní přípojky (která slouží k zásobování pitnou vodou z obecního vodovodu) na v rozsudku podrobně specifikovaných pozemcích nacházejících se v katastrálním území N. Uvedená smlouva byla uzavřena dne 9. 1. 2019 mezi vedlejšími účastníky. Stěžovatelka účastnicí smlouvy nebyla. Stěžovatelka uvedla, že na zatíženém pozemku měla od roku 1952 zřízeno ve svůj prospěch jiné věcné břemeno chůze a jízdy, které bylo neprávem z katastru vymazáno. Okresní soud nejprve v souladu s §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), zkoumal, zda byl ve věci dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že nebyl. Poukázal na to, že určením neplatnosti zmíněné smlouvy by nedošlo k žádné změně v nejistotě stěžovatelky, neboť takové rozhodnutí by nemělo za následek výmaz věcného břemene vodovodní přípojky v katastru nemovitostí a nemělo by ani žádné důsledky vůči stěžovatelce, která nebyla ani účastnicí této smlouvy. K tvrzení stěžovatelky o jejím jiném věcném břemeni podotkl, že není pro danou věc právně významné, neboť v řízení nejde o určení jiného věcného břemene ve prospěch stěžovatelky, ale o určení neplatnosti smlouvy.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že ve věci nebyl dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy. K návrhu stěžovatelky na přerušení řízení do doby, než bude rozhodnuto Nejvyšším správním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 5 As 8/2020 o její kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu ze dne 3. 12. 2019 č. j. 25 A 82/2019-35, který rozhodl o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj (jako žalované) ze dne 8. 3. 2019 č. j. MMR-812/2019-83/105 ve věci umístění stavby vodovodní přípojky a vnitřního vodovodu na dotčených pozemcích, krajský soud uvedl, že důvody pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu nejsou dány, neboť rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 As 8/2020 nemůže mít žádný vliv na rozhodnutí v nyní posuzované věci.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, mohlo-li by vyhovění takové žalobě mít příznivý dopad na její právní postavení. Namítla, že určením neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti inženýrské sítě a následným výmazem této služebnosti z katastru nemovitostí bude odstraněna její právní nejistota a její právní postavení jako opomenutého účastníka původního územního řízení nebude ohroženo. Krajskému soudu rovněž vytkla, že postupoval formalisticky, když při posuzování naléhavého právního zájmu nepřihlédl k řízení vedenému u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 As 8/2020, ve kterém byla podle ní otázka významná pro řízení v této věci.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu s konstatováním, že nebyl dán tvrzený zákonný důvod přípustnosti dovolání. Ač přisvědčil stěžovatelce v tom, že soudní praxe připouští existenci naléhavého právního zájmu třetí osoby odlišné od smluvních stran příslušného právního úkonu na určení neplatnosti takového právního úkonu, shledal, že krajský soud se přípustností určovací žaloby řádně zabýval a od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se neodchýlil, naopak postupoval v souladu s ní. Nejvyšší soud se proto se závěry krajského soudu ztotožnil. Poukázal na své rozhodnutí ze dne 29. 4. 2003 sp. zn. 21 Cdo 58/2003 (publikované pod č. 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ve kterém vysvětlil, že případné určení neplatnosti nebo platnosti zástavní smlouvy není právním prostředkem (objektivně vzato) způsobilým odstranit nejistotu v právním postavení zástavního věřitele nebo zástavního dlužníka nebo zamezit ohrožení jejich práv. Určení platnosti nebo neplatnosti zástavní smlouvy má jen povahu předběžné otázky pro určení, zda tu zástavní právo je či není. Vzhledem k tomu, že určením platnosti nebo neplatnosti zástavní smlouvy se nemůže vyřešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu mezi jeho účastníky, nemůže být na takovém určení naléhavý právní zájem. Nejvyšší soud zdůraznil, že uvedené závěry plně dopadají i na nyní posuzovaný případ, tedy na otázku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti a vlivu takového rozhodnutí na vlastní existenci služebnosti jako věcného práva zapsaného v katastru nemovitostí. K výtkám stěžovatelky proti procesnímu postupu krajského soudu Nejvyšší soud s odkazem na §242 odst. 3 občanského soudního řádu nepřihlédl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti stále setrvává na svém přesvědčení, že ve věci je dán naléhavý právní zájem na určení, že předmětná smlouva o zřízení služebnosti je neplatná. Stejně jako v předchozích stadiích řízení tvrdí, že určením neplatnosti dané smlouvy o zřízení služebnosti a následným výmazem této služebnosti z katastru nemovitostí bude odstraněna její právní nejistota a její právní postavení jako opomenutého účastníka původního územního řízení nebude ohroženo. Opětovně uvádí, že naléhavost určení neplatnosti příslušné smlouvy spatřuje zejména v tom, že tato smlouva byla do katastru nemovitostí zapsána předčasně z důvodu v té době probíhajícího přezkumného řízení ve věci územního rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, odboru regionálního rozvoje a stavebního úřadu, o umístění stavby vodovodní přípojky a vnitřního vodovodu na dotčených pozemcích. Podotýká, že k pravomocnému ukončení zmíněného přezkumného řízení došlo rozhodnutím České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 8. 3. 2019 č. j. MMR-812/2019-83/105 a že tudíž ke dni podání návrhu na vklad smlouvy o zřízení služebnosti ze dne 9. 1. 2019 nebylo najisto postaveno, že předmět smlouvy (vodovodní přípojka) je legální stavbou. Má za to, jak uvedla již v dovolání proti rozsudku krajského soudu, že krajský soud postupoval formalisticky, když při posuzování jejího naléhavého právního zájmu vyšel z presumpce správnosti dané smlouvy o zřízení služebnosti, aniž by přihlédl k probíhajícímu řízení vedenému u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 As 8/2020.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které již uplatnila v předchozích stadiích soudního řízení a se kterými se obecné soudy srozumitelně a zevrubně vypořádaly. Okresní soud i krajský soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily (sub 2 a 3). Ústavní soud k tomu jen doplňuje, že podle §80 občanského soudního řádu lze žalovat na určení, zda tu právní poměr (správně "vztah") nebo právo je či není. Žalobu na určení neplatnosti (ev. neexistence) právní skutečnosti judikatura logicky připouští jen tehdy, nevznikl-li na jejím základě právní vztah, či právo. Ústavní soud neshledal v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Ztotožnil se i se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 As 8/2020 nemůže mít žádný vliv na rozhodnutí v nyní posuzované věci a že tedy ve věci nebyly dány důvody pro přerušení řízení. Ústavní soud jinak pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků okresního soudu a krajského soudu.
12. Stejně tak považuje Ústavní soud argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně souladnou a srozumitelnou. Nejvyšší soud se dovolacími námitkami stěžovatelky řádně zabýval a vysvětlil, proč dovolání nebylo možno posoudit jako přípustné podle §237 občanského soudního řádu. V jeho závěru ve věci nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu