ECLI:CZ:US:2021:4.US.1486.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1486/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti TĚŠÍNSKÉ JATKY HOLDING, s. r. o., sídlem Na Olšinách 361/1, Český Těšín, zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem, sídlem Preslova 361/9, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021 č. j. 32 Cdo 682/2021-490, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Lamberta Galušky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti i z napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") domáhal, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit mu dlužnou částku za dodávky pohonných hmot. Vedlejší účastník dodával pohonné hmoty stěžovatelce a obchodní společnosti MASOCENTRUM CZ, s. r. o., a to i poté, co se obě společnosti sloučily fúzí, přičemž nástupnickou společností se stala stěžovatelka. Obchodní společnost MASOCENTRUM CZ, s. r. o., za dodávky pohonných hmot nehradila kupní cenu včas a tuto pohledávku uplatnil vedlejší účastník u soudu. Povinnost stěžovatelky uhradit žalovanou částku vedlejší účastník dovozoval mimo jiné výkladem příslušné rámcové smlouvy uzavřené mezi ním a stěžovatelkou. Poté, co Nejvyšší soud takový výklad rámcové smlouvy shledal rozsudkem ze dne 28. 1. 2019 č. j. 32 Cdo 4610/2018-337 rozporným s výkladovými pravidly a předchozí rozhodnutí obecných soudů zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, odůvodnil vedlejší účastník svůj nárok na zaplacení žalované částky tvrzením, že i s obchodní společností MASOCENTRUM CZ, s. r. o., měl uzavřenou samostatnou rámcovou smlouvu. Stěžovatelka se takové argumentaci bránila mimo jiné vznesením námitky promlčení, neboť nárok, jenž měl vedlejšímu účastníkovi z této rámcové smlouvy vzniknout, považovala za změnu žaloby, a proto bylo nutno i u tohoto doplněného nároku samostatně posuzovat i eventuální podmínky jeho promlčení. V další fázi řízení krajský soud žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 185 630,32 Kč a rozhodl o nákladech řízení, poté Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 27. 8. 2020 č. j. 4 Cmo 63/2020-455 potvrdil rozsudek krajského soudu (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).
3. Proti I. výroku rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok) shledav, že stěžovatelkou vymezené otázky nejsou způsobilé založit jeho přípustnost. V odůvodnění uvedl, že přípustnost dovolání nemohou založit stěžovatelčiny námitky, že v daném případě jde o změnu rozhodných skutkových okolností sporu ve smyslu §95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), když vedlejší účastník sice podle stěžovatelky požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než jak jej vylíčil v původní žalobě. Vrchní soud podle Nejvyššího soudu považoval vedlejším účastníkem učiněný procesní úkon, v němž výslovně poukázal na existenci rámcové smlouvy uzavřené s obchodní společností MASOCENTRUM CZ, s. r. o., toliko za uvedení další relevantní skutečnosti, přičemž skutkový základ jeho nároku zůstal stále stejný. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 33 Odo 1310/2004, v němž mimo jiné uvedl, že o změnu žaloby jde například tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. O změnu žaloby však nejde, mění-li žalobce na základě téhož skutku pouze jeho právní kvalifikaci. Za tohoto stavu pak podle Nejvyššího soudu nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání ani další otázka týkající se samostatnosti pohledávky na kapitalizované úroky z prodlení, protože vrchní soud oproti přesvědčení stěžovatelky neshledal, že by došlo k jí popisované změně skutkového základu uplatněného nároku, a proto pro vedlejším účastníkem uplatněný nárok nelze rozdílně posuzovat ani eventuální naplnění podmínek jeho promlčení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka se neztotožňuje s posouzením věci, jak jej učinil Nejvyšší soud, a to v otázce, zda předložením rámcové kupní smlouvy uzavřené s obchodní společností MASOCENTRUM CZ, s. r. o., došlo toliko k uvedení další relevantní skutečnosti při nezměněném skutkovém základu nároku. Tento závěr Nejvyšší soud podle ní nedostatečně odůvodnil a je také v rozporu zejména s jeho rozsudkem ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2502/2000. Stěžovatelce tak podstatnou část řízení nebylo známo, o co vedlejší účastník svůj nárok opírá. Na tuto skutečnost obecné soudy dostatečně procesně nereagovaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, však nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti [viz nález ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud na druhé straně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Taková pochybení obecných soudů Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. V posuzované věci jde o hodnocení důsledků procesního úkonu vedlejšího účastníka, zejména o to, zda jej nelze chápat jako změnu žaloby. Obecné soudy - včetně Nejvyššího soudu - vyšly z toho, že vedlejší účastník se i po kasačním zásahu Nejvyššího soudu nejen domáhal stále stejného nároku, ale tento jeho nárok rovněž vycházel ze stále stejného skutkového základu věci. Vedlejší účastník dodával stěžovatelce i obchodní společnosti MASOCENTRUM CZ, s. r. o., pohonné hmoty na základě dvou rámcových smluv, přičemž posléze došlo ke sloučení těchto obchodních společností fúzí s tím, že nástupnickou společností se stala stěžovatelka a vedlejšímu účastníkovi vnikla výše popsaná pohledávka, původně vůči obchodní společnosti MASOCENTRUM CZ, s. r. o., neboť ta byla v prodlení s úhradou kupní ceny. Za této situace obecné soudy uzavřely, že doložil-li vedlejší účastník uzavření druhé rámcové smlouvy, z níž svůj nárok také dovozoval, jde o doložení další skutečnosti, a nikoliv o změnu návrhu. Takový závěr přitom podle Ústavního soudu odpovídá i odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, na nějž odkazuje sama stěžovatelka v ústavní stížnosti, neboť v právě hodnocené věci existuje přímá skutková souvislost s okolnostmi, z nichž vedlejší účastník svůj nárok na zaplacení jím požadované částky dovozoval. Z odůvodnění odkazovaného rozsudku naopak vyplývá, že tehdy se obecné soudy zabývaly případem, kdy se žalobce žalobou původně domáhal dlužné mzdy, ovšem pro odvolací řízení jím uplatněný nárok změnil tak, že se domáhá nároku na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku z důvodu, že nemohl konat práci pro překážky na straně zaměstnavatele. Nejvyšší soud v daném kontextu uvedl, že změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v §95 o. s. ř. také v odvolacím řízení, ledaže by změnou žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem. O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale o změnu žaloby jde také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového základu věci, než jak ho vylíčil v původní žalobě. O takovou změnu skutkového základu však ve stěžovatelčině věci nejde. Již proto jí odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu nemůže zakládat absenci řádného posouzení přípustnosti jejího dovolání, a tedy nemůže vést ani ke kasaci ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Toto usnesení je přitom podle Ústavního soudu - jak ostatně vyplývá i z výše uvedené rekapitulace - dostatečně odůvodněno.
8. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu