ECLI:CZ:US:2021:4.US.1487.21.2
sp. zn. IV. ÚS 1487/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Petrem Žižkou, LL.M., advokátem, sídlem Sedláčkova 209/16, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 č. j. 8 Tdo 126/2021-439, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. října 2020 č. j. 9 To 219/2020-383 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. června 2020 č. j. 2 T 13/2020-334, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to ve stadiu pokusu. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně shrnuto, tak, že dne 12. 6. 2019 ve večerních hodinách přistoupil na odlehlé cestě k poškozené a pomocí násilí a hrozby užití nože jí odcizil 300 Kč a následně zatáhnul do křoví a povalil na zem, kde ji přes její aktivní obranu osahával a s obnaženým penisem se dožadoval orálního sexu, přičemž byl vyrušen kolemjdoucím a z místa utekl. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedm a půl roku. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě výpovědi poškozené, svědka (zmíněného kolemjdoucího), srovnání deoxyribonukleové kyseliny z krevní stopy zanechané na oblečení poškozené a zdravotní zprávy prokazující drobná zranění na různých oblastech těla. Provádění dalších důkazů (posudek z oboru biomechaniky, provedení tzv. rekonstrukce a vypracování psychologického posudku poškozené) považoval soud za nadbytečné. Stěžovatele považoval soud za speciálního recidivistu, neboť byl za spáchání trestného činu znásilnění odsouzen již dvakrát v minulosti.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu včetně jeho závěru o nadbytečnosti vyhovění ostatním důkazním návrhům stěžovatele. Výpovědi poškozené byly ve všech podstatných bodech shodné a případné nesrovnalosti vysvětlila.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů není podle Nejvyššího soudu žádný relevantní rozpor. Soudy se rovněž neopomněly vypořádat s žádným důkazním návrhem, přičemž jejich odůvodnění o nadbytečnosti dalších důkazů je logické a přesvědčivé. Všechny provedené důkazy spolu vzájemně korespondují a nevyvolávají žádné pochybnosti o skutkovém stavu, přičemž to platí i pro psychiatrický posudek stěžovatelova stavu, proti kterému stěžovatel namítal, že byl ovlivněn stresující situací ve věznici.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že skutkový stav, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, pro jehož spáchání byl stěžovatel odsouzen. Nebylo prokázáno ani to, že by stěžovatel spáchal skutek se zbraní, ani spáchání jednání naplňujícího znaky znásilnění. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že za pokus trestného činu znásilnění může být odsouzen pouze ten, kdo svými slovními (či obdobnými) projevy dal najevo záměr donutit oběť k pohlavnímu styku. To však stěžovatel neučinil, jak vyplývá ze všech provedených důkazů. K prokázání svých tvrzení stěžovatel navrhoval provedení několika důkazů, avšak soudy jeho návrhy neoprávněně zamítly. Tvrzení poškozené o použití nože nebylo žádným důkazem podloženo. Namítl též, že obsah jejích jednotlivých výpovědí se podstatně lišil, což soudy omlouvaly psychickými následky, které u ní vyvolalo stěžovatelovo jednání. Totéž se týká údajného nucení k pohlavnímu styku. V takové situaci však podle stěžovatele nelze uložit trest podle kvalifikované skutkové podstaty. Ze svědecké výpovědi (kolemjdoucího svědka - viz sub 2) pak podle stěžovatele věrohodně nevyplývá nic podstatného, neboť ten byl daleko od místa činu. Konečně soudy nesprávně interpretovaly i obsah psychiatrického posudku stěžovatele, který byl ovlivněn stresem z blížící se návštěvy ve vězení (resp. strachem z jejího zmeškání). Této skutečnosti nevěnovaly soudy dostatečnou pozornost. Dále stěžovatel namítá, že pro časový odstup a řadu procesních pochybení u staršího rozsudku na něj nelze pohlížet jako na speciálního recidivistu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší pouze obsahově totožné námitky, jaké již uplatnil v předchozích fázích řízení a s nimiž se soudy vypořádaly. Veškeré uplatněné námitky pak fakticky pouze rozporují skutkové závěry obecných soudů a stojí na stěžovatelově nesouhlasu s tím, jaké skutečnosti vzaly soudy za prokázané. Tím se však stěžovatel pokouší stavět Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Jak konstatoval Nejvyšší soud, na odůvodnění jehož usnesení lze v tomto ohledu odkázat (body 19 a násl.), všechny v dané věci provedené důkazy (s výjimkou stěžovatelovy výpovědi) spolu vytvářejí jediný, nenarušený obraz skutkového děje, který není žádnými důkazy nebo přesvědčivými tvrzeními zpochybňován. Soudy přitom provedené důkazy (zejména svědecké výpovědi) hodnotily logicky a s přihlédnutím k obsahu ostatních, nepřímých důkazů. Popsanému postupu nemůže Ústavní soud z hlediska ústavní konformity nic vytknout, přičemž nepovažuje za nutné úvahy soudů na tomto místě opakovat.
10. Ztotožnit se Ústavní soud nemohl ani s námitkou o tzv. opomenutých důkazech. Ve všech třech rozhodnutích je přesvědčivě odůvodněno, z jakých důvodů je provádění dalších důkazů nadbytečné, přičemž ani těmto úvahám nemůže Ústavní soud nic vytknout. Soudy nemají povinnost provádět všechny důkazní návrhy, které podle tvrzení účastníků mohou mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. V dané věci byla stěžovatelova vina prokázána souborem provedených důkazů, přičemž žádný z důkazů jím navržených nemohl na tomto závěru nic změnit vzhledem k přesvědčivosti důkazů provedených.
11. Rozporuje-li stěžovatel postavení tzv. speciálního recidivisty, činí tak podle Ústavního soudu neopodstatněně. Jednak je jeho nesouhlas se starším rozsudkem pro takové právní posouzení irelevantní (včetně podání návrhu na povolení obnovy řízení), a dále je nerozhodnou skutečností rovněž uplynutí doby zhruba sedmi let, zvláště strávil-li stěžovatel část této doby výkonem trestu odnětí svobody (viz str. 5 rozsudku okresního soudu).
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 4 ve spojení s §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. IV. ÚS 1487/21-14).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu