ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.126.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 126/2021-439
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 o dovolání obviněného M. V. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 9 To 219/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 13/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 2 T 13/2020, byl obviněný M. V. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 38 T 147/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 9 To 219/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se obviněný zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil tím, že
dne 12. 6. 2019 v době od 20:05 hodin do 20:26 hodin v XY, na cestě nedaleko budovy vysokoškolských kolejí, ulice XY, přistoupil k poškozené M. L., nar. XY, a chytl ji jednou rukou za tričko a přitáhl ji k sobě, pak ji chytl za rameno, poškozená se mu snažila vysmeknout, přičemž hlasitě křičela, obžalovaný jí sprostě nadával píčo, kundo, říkal, aby přestala řvát, nebo vytáhne nůž, táhl ji pryč z cesty, přičemž upadla, poškozená mu nabídla peníze, aby ji nechal být, obžalovaný řekl, ať mu tedy dá peníze, načež mu předala přesně nezjištěnou hotovost, nejméně 300 Kč, obžalovaný ji pak zvedl a táhl dál od cesty ke křoví, držel ji v kravatě, škrtil ji, aby nekřičela, následně spadli na zem, obžalovaný ji zvedl a táhl dál ke křoví, následně ji povalil na zem na záda, sedl si jí na stehna, nožem, který předtím v přesně nezjištěném okamžiku vytáhl, jí šermoval před obličejem, říkal, aby mu ukázala prsa, píču, tahal jí triko, sahal na kalhoty, stydkou kost a mačkal stehna, pak si rozepnul kalhoty, chtěl, aby mu ho vykouřila, s tím, že ji pak pustí, po celou dobu jí přidržoval nůž v blízkosti krku a obličeje, přičemž byl vyrušen kolemjdoucím M. J., nar. XY, a z místa utekl, poškozená se po celou dobu jednání aktivně bránila.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 9 To 219/2020, podal obviněný M. V. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, od čehož se odvíjí i nepřiměřeně přísná výše trestní sazby, neboť soudy zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by skutek, který je mu kladen za vinu, spáchal se zbraní, ani to, že by se dopustil jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu znásilnění.
5. Uvedl, že po celou dobu vyšetřování tvrdil, že poškozené M. L. nechtěl ublížit, nechtěl ji znásilnit. Jelikož slovními výroky dával najevo, že se jí chce pouze dotýkat, dovolací soud by neměl jeho jednání posoudit jako pokus trestného činu znásilnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 80/63). Podle jeho mínění soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřeného důvodu odmítly provést ty důkazy, které navrhoval, zejména znalecký posudek z oboru forenzní biomechaniky, který měl odhalit původ krevních stop na oděvu poškozené, dále rekonstrukci, která měla objasnit situaci a okolnosti, za kterých byl údajný skutek spáchán, a to za účelem odstranění odlišností v jeho výpovědi a ve výpovědích svědků, a dále důkaz psychologickým vyšetřením poškozené, na základě kterého mohlo dojít k ověření věrohodnosti její výpovědi ohledně údajného použití zbraně. Měl za to, že postupem soudů mohlo dojít k porušení jeho práva na obhajobu a v širších souvislostech i jeho práva na spravedlivý proces.
6. Obviněný se neztotožnil se stanoviskem odvolacího soudu, že nesrovnalosti ve výpovědi poškozené týkající se časového okamžiku použití nože nejsou podstatné, když doposud nebylo dostatečně prokázáno, že by k použití nože skutečně došlo. Nesouhlasil ani s tím, že výpověď poškozené ohledně užití nože je věrohodná. Je totiž třeba vzít v potaz, že poškozená vypovídala pod vlivem posttraumatické stresové poruchy. Užití nože má vyplývat i z výpovědi svědka M. J., nicméně vzhledem ke vzdálenosti, která byla mezi svědkem, obviněným a poškozenou, mohl svědek stěží slyšet kusá slova, natož celé věty vycházející z místa činu. Navíc – pokud by svědek slyšel poškozenou, slyšel by i obviněného, který opakoval, že poškozené nechce ublížit, že ji nechce znásilnit. Výpověď svědka tedy není relevantním důkazem, nadto nelze přehlédnout, že svědek sdělil, že se nejdříve domníval, „že to jsou nějací studenti a že blbnou“. Podotkl, že v případě, že by tvrzení poškozené o užití nože bylo pravdivé, nacházely by se biologické stopy obviněného pravděpodobně i na jiných částech jejího těla. Z údajné manipulace s poškozenou, kdy ji měl po celou dobu držet v kravatě, táhnout ji po zemi, a tím ji způsobit zranění, taktéž nevyplývá, že by při kontaktu s ní užil nůž.
7. Dále obviněný vytkl, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný znalkyní MUDr. Janou Fritzovou, mohl být negativně ovlivněn jeho tehdejším psychickým rozpoložením, v němž se nacházel z důvodu plánované návštěvy jeho manželky ve Věznici Plzeň-Bory. Obával se totiž, že uvedenou návštěvu v důsledku prováděného úkonu zmešká. Odvolací soud se s touto námitkou nedostatečně vypořádal, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že by obviněný před poškozenou obnažil svůj penis a požadoval vykonat felaci. Výpověď poškozené je v tomto směru nekonzistentní a proměnlivá. Při provádění důkazů znaleckými posudky docházelo ze strany orgánů činných v trestním řízení k ovlivňování znalců, kdy jim byly poskytnuty spisové materiály z trestních věcí, u kterých byly skutky, jež mu byly kladeny za vinu, ve fázi prověřování.
8. S ohledem na ověřené důkazy a na skutečnost, že dobrovolně upustil od svého jednání, nelze podle obviněného konstatovat, že by se dopustil zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a mělo dojít ke změně právní kvalifikace. Protože nebylo prokázáno, že by skutek, který je mu kladen za vinu, spáchal se zbraní, nelze mu ukládat trest v zákonné trestní sazbě vztahující se na kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu znásilnění se zbraní. Na jeho osobu nelze pohlížet jako na speciálního recidivistu v případě trestného činu znásilnění, když řízení vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 17/2012 trpělo celou řadou vnitřních rozporů a on v dané věci usiluje o obnovu řízení. Navíc od údajného jednání, které Okresní soud v Mostě posuzoval, uplynulo již více než sedm let. Byl toho názoru, že nalézací soud se dostatečně nezabýval polehčujícími okolnostmi, když nezohlednil, že se obviněný poškozené omluvil a svého činu upřímně litoval. Nelze opomíjet ani skutečnost, že je otcem od rodiny, který pečuje o svou těžce nemocnou manželku a o jedno vlastní a dvě nevlastní děti, které jsou na něm jak po stránce citové, tak po stránce finanční závislé.
9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 9 To 219/2020, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 2 T 13/2020, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel na podporu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozené M. L., jakož i výpovědí svědka M. J., který byl vyslechnut v hlavním líčení a stejně jako poškozená mluvil o noži, kterým obviněný útočil. Tento svědek mimo jiné uvedl, že při venčení psů slyšel v křoví nějaké zvuky. Nejdříve si myslel, že tam blbnou studenti, ale ten holčičí hlas zněl dosti ustrašeně. Zastavil se a poslouchal, co se děje, pak nabyl dojmu, že se děje něco špatného, a byl tam nějaký chlap a holka, slyšel, že mu říká, aby schoval nůž, přivolal psy, zapískal na ně a šel se podívat, co se tam děje. Nakročil ke křoví a viděl slečnu ustrašenou s brekotem, pamatuje si, že slyšel, jak poškozená říká „schovej ten nůž“. Výpověď tohoto svědka při hlavním líčení, kdy mu byly předloženy fotografie z místa činu, byla téměř totožná. Právní kvalifikace jednání obviněného je tedy podle názoru státní zástupkyně zcela přiléhavá.
11. Připomněla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu, který je vyhrazen řádnému opravnému prostředku, či dosažení posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou z jejího pohledu logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Proběhlo-li přezkumné řízení ve druhém stupni řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Navíc obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými a soudům vytýkal nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry nalézacího soudu jsou však náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního, přičemž stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, ve skutečnosti však uplatnil námitky, jejichž povaha je primárně skutková. Domáhal se odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, přičemž takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
12. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. V. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
18. K případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
19. Obviněný vytkl, že soudy bez přiměřeného důvodu odmítly provést jím navrhované důkazy - znalecký posudek z oboru forenzní biomechaniky, který měl odhalit původ krevních stop na oděvu poškozené, dále rekonstrukci, která měla objasnit situaci a okolnosti, za kterých byl údajný skutek spáchán, a to za účelem odstranění odlišností v jeho výpovědi a ve výpovědích svědků, a dále důkaz psychologickým vyšetřením poškozené, na základě kterého mohlo dojít k ověření věrohodnosti její výpovědi ohledně údajného použití zbraně. Z nastíněné formulace dovolacích výtek je zřejmé, že obviněný ve skutečnosti nenamítal, že soudy opomněly o jeho důkazních návrzích rozhodnout. Toliko vyjádřil nespokojenost s důvody, které vedly k zamítavému rozhodnutí. Dovolací soud má ale na rozdíl od dovolatele za to, že odůvodnění rozhodnutí o důkazních návrzích je podpořeno přesvědčivou argumentací. Nalézací soud uvedl, že návrh na doplnění dokazování o rekonstrukci činu, vypracování znaleckého posudku z oboru biomechaniky a psychologického posudku na poškozenou zamítl, neboť tyto důkazy považoval za nadbytečné. Měl za to, že provedl důkazy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, přičemž neměl důvod nevěřit poškozené, jejíž výpovědi byly podporovány dalšími důkazy. Pokud jde o DNA obviněného, která byla zajištěna na ruce a oblečení poškozené, konstatoval, že je evidentní, že k jejímu přenosu došlo právě při kontaktu obviněného a poškozené (srov. str. 4-5, bod 9. rozsudku nalézacího soudu). I odvolací soud dospěl k závěru, že provádění navrhovaných důkazů nebylo namístě; i podle něj se jednalo o důkazy nadbytečné. Zdůraznil, že poškozená po řádném poučení vypovídala v podstatných bodech, tj. v bodech, které jsou z hlediska znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění stěžejní (použití násilí, to, k čemu jednání obviněného směřovalo, a použití zbraně), shodně. Všechny tyto významné znaky v obou svých výpovědích, které byly procesně použitelné a učiněné za přítomnosti obhájce, zmiňovala. Rozpory ve výpovědích, které neměly pro naplnění skutkové podstaty uvedeného zvlášť závažného zločinu žádný význam, byly soudem odstraňovány postupem podle §211 odst. 3 tr. ř. a poškozená případné nesrovnalosti také vysvětlovala (srov. str. 4, bod 9. usnesení odvolacího soudu). Jak shora naznačeno, proti výše popsané argumentaci soudů nižších stupňů nemá Nejvyšší soud žádných výhrad. Považuje ji za dostatečně logickou, reflektující stav vyplývající z provedeného dokazování a nepříčící se ustanovením trestního řádu či právu na spravedlivý proces. Je toho mínění, že s ohledem na důkazní situaci nemohlo obviněným opakovaně navrhované doplnění dokazování přinést ve věci nic nového, ani zvrátit skutkové závěry z provedeného dokazování vyplývající. Posuzovaná trestní věc tedy není stižena vadou opomenutých důkazů, když o důkazních návrzích bylo explicitně rozhodnuto a zamítavé rozhodnutí bylo také řádně zdůvodněno.
20. V projednávaném případě dále není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 4, bod 8. rozsudku nalézacího soudu, str. 4 a 5, body 9. a 10. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Dovolací soud ale přesto poznamenává, že obhajoba obviněného, že se poškozené M. L. chtěl pouze dotýkat, že při napadení poškozené neužil nůž a od svého jednání posléze dobrovolně upustil, nemůže mít vzhledem k provedeným důkazům pravdivý základ. Pokud jde o podstatu činu, poškozená vypovídala jak v přípravném řízení, tak i v hlavním líčení shodně. Opakovaně sdělila, že si obviněný rozepnul kalhoty a vyžadoval po ní felaci, resp. že jí řekl, že jestliže mu v tomto směru vyhoví, pustí ji. Hovořila rovněž o tom, že obviněný v průběhu násilného útoku vůči její osobě vytáhnul nůž a ohrožoval ji s ním. Její konzistentní, podrobnou a jako celek věrohodnou výpověď potvrzuje svědek M. J., jenž vnímal, že se ve křoví odehrává něco špatného, slyšel ustrašený hlas poškozené a její prosbu, aby obviněný schoval nůž, že mu ukáže jenom prsa. Situaci tedy popsali zcela shodně. Přitom o kredibilitě obou svědků není důvod pochybovat, navzájem se neznají a k obviněnému nemají žádný vztah. S jejich výpověďmi korespondují i výsledky znaleckého zkoumání z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, podle nichž v zajištěných krevních stopách na oblečení poškozené byla identifikována DNA obviněného. V tomto kontextu nutno upozornit rovněž na protokol o prohlídce těla poškozené a související fotodokumentaci, z nichž jsou zjevná zranění poškozené - pohmoždění na pravém a levém zápěstí, drobné škrábance na pravé tváři, červené zarudnutí na pravém stehně pod hýždí a mírné zarudnutí na levé části krku, které plně odpovídají popisu poškozené, na jakých částech těla se obviněný vůči ní dopustil násilného jednání. Pokud obviněný k věrohodnosti poškozené stran použití nože namítal možnost ovlivnění její výpovědi „posttraumatickou stresovou poruchou“, taková závažná diagnóza [která by pak mimochodem hypoteticky mohla být důvodem ještě přísnější právní kvalifikace skutku podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku] nebyla vůbec zjištěna, ani nebyla předmětem dokazování, poškozená sama neměla potřebu vyhledat po činu ani později odbornou pomoc psychologa, psychiatra či jiného lékaře. Všechny označené důkazy spolu vzájemně korespondují a neumožňují učinit jiný závěr, než že se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině skutečně dopustil, tedy včetně záměru dosáhnout násilím za použití nože (tedy se zbraní) po poškozené felace (tedy pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží). Pro úplnost je vhodné doplnit, že ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jehož relevanci obviněný s odkazem na údajné špatné psychické rozpoložení v době, kdy byl znalkyní vyšetřován, rozporoval (z pohledu Nejvyššího soudu však bezdůvodně), není s ostatními usvědčujícími důkazy v žádném nesouladu. Naopak potvrzuje, že obviněný je posuzovaného násilného sexuálního útoku evidentně schopen, neboť trpí smíšenou poruchou osobnosti zahrnující psychopatické dissociální rysy, emoční nestabilitu a histrionství. V důsledku této poruchy osobnosti jsou u něj dispozice k agresivnímu jednání zejména ve stresové situaci mnohem výraznější, než odpovídá průměru běžné populace. V této souvislosti je nezbytné akcentovat i vyjádření obviněného, že v rozhodné době mu to s manželkou nefungovalo, hádali se a on neměl žádný sex. Nelze akceptovat námitku obviněného, že orgány činné v trestním řízení „ovlivňovaly znalce“ zpracovávající posudky ve věci, neboť toto z povahy věci s ohledem na odborný přístup znalců k zadaným posudkům nepřichází v úvahu, je zcela souladné s trestním řádem, aby znalci měli k dispozici dosud opatřené důkazy a poznatky, navíc o takovém ovlivnění obsah spisového materiálu ani průběh trestního řízení nesvědčí. Ani výtce, že obviněný od svého jednání dobrovolně upustil, nelze přisvědčit. Jak správně podotkl odvolací soud, obviněný svého jednání zanechal až poté, kdy slyšel svědka M. J. volat a pískat na psy. Tomu odpovídá i výpověď poškozené, že se obviněný otočil přes rameno a poté z místa utekl, přičemž i svědek J. viděl obviněného z místa utíkat a „mizet ve křoví“.
22. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Byly tak prokázány i skutkové okolnosti odpovídající základní i kvalifikované skutkové podstatě projednávaného trestného činu. Přitom námitky obviněného proti použité právní kvalifikaci (aniž by sám poskytl konkrétní alternativu právního posouzení skutku, na kterém účast potvrdil) vycházely z odlišné skutkové situace, kterou konstruoval obviněný podle verze své obhajoby. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, tedy své přesvědčení o vadné právní kvalifikaci, založil výlučně na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se právním posouzením skutku či jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
23. Pokud jde o námitku dovolatele proti výroku o trestu [tedy, že trest neměl být ukládán za trestnou činnost kvalifikovanou podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku], tato byla rovněž dovozována sekundárně ze zcela odlišně, ve prospěch obviněného hodnoceného, skutkového děje a v návaznosti na to zpochybněné právní kvalifikace skutku. Nutno připomenout, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
24. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 či §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
26. Obviněný nejen, že výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil, ale ani jeho výtka o nezohlednění polehčujících okolností není podřaditelná pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací soud poznamenává, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání trestu řídil (str. 5 a 6, bod 11. rozsudku nalézacího soudu). Konstatoval, že výpověď obviněného nelze hodnotit jako doznání, poněvadž obviněný sice při hlavním líčení uvedl, že svého činu lituje a poškozené se omluvil, nicméně jeho vyjádření a celkový postoj nesvědčily o tom, že činu litoval upřímně. Soud tedy neshledal žádnou polehčující okolnost, za okolnost přitěžující naopak považoval předchozí odsouzení obviněného, jeho 10 záznamů v rejstříku trestů, to, že byl souzen a trestán za různorodou trestnou činnost, především majetkového a násilného charakteru, znásilnění nevyjímaje. Naznal, že ani uložené nepodmíněné tresty neměly na obviněného takový vliv, aby ho odradily od páchání další trestné činnosti. Obviněný byl, pokud jde o trestný čin znásilnění, speciálním recidivistou, přičemž výkon nepodmíněného trestu ani hrozba dalšího nepodmíněného trestu pro něho nebyly dostatečným ponaučením. Uložení jiného než nepodmíněného trestu by proto podle soudu zjevně nevedlo k tomu, aby vedl řádný život. Zdůraznil, že trestný čin byl sice spáchán pouze ve stadiu pokusu, k jeho dokonání ovšem nedošlo na základě dobrovolného upuštění, nýbrž v důsledku vyrušení svědkem M. J. Proto byla v rámci ukládání souhrnného trestu v návaznosti na předchozí odsouzení pro přečin podvodu podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 38 T 147/2019, vyměřena sankce v horní polovině zákonné trestní sazby v trvání sedmi a půl let odnětí svobody.
27. Odvolací soud se s úvahami nalézacího soudu o výši adekvátní sankce ztotožnil, a to zejména s přihlédnutím k dvojímu předchozímu odsouzení pro obsahově totožnou trestnou činnost a z toho vyvěrající speciální recidivu. Jednání se obviněný dopustil v době, kdy byl za zločin znásilnění pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 6 T 17/2012, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 5 To 406/2017, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a kdy bylo rozhodováno o jeho dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1322/2019, kterým bylo dovolání odmítnuto). Omluva, lítost a to, že obviněný je otcem rodiny a má nemocnou manželku, nebylo pro odvolací soud relevantní při ukládání trestu (srov. str. 5, body 10. a 11. usnesení odvolacího soudu).
28. Proti takovým závěrům soudů nižších stupňů nelze mít žádných výhrad. Nejvyšší soud považuje jejich argumentaci za přiléhavou a trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl let za adekvátní. Nalézací soud, s jehož rozhodnutím se soud odvolací ztotožnil, uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jeho závěry jsou logické a přesvědčivé. Soud dospěl k opodstatněnému závěru o uložení trestu odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby uvedené v §185 odst. 2 tr. zákoníku, která činí dvě léta až deset let. Dovolací soud má za to, že trest, který byl obviněnému takto uložen, není trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým, proto k případnému zásahu z jeho strany není dán žádný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). Správně byla zohledněna trestní minulost obviněného, jeho speciální recidiva a absence doznání (podstatné okolnosti činu obviněný popřel) i upřímné lítosti nad činem. Ani Nejvyšší soud neshledává v projednávané věci žádnou polehčující okolnost.
29. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dovolání obviněného M. V. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth