ECLI:CZ:US:2021:4.US.1501.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1501/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti M. Z., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 2021 č. j. 12 To 64/2021-99 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. února 2021 č. j. 1 T 26/2020-82, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl, že podle §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem téhož soudu ze dne 25. 3. 2020 č. j. 1 T 26/2020-55, jehož výkon mu byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvaceti čtyř měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. V odůvodnění okresní soud mimo jiné zdůraznil, že stěžovateli byl za spáchání úmyslné trestné činnosti v dopravě uložen uvedeným trestním příkazem trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Tento trest byl stěžovateli uložen přesto, že do té doby byl již opakovaně soudem trestán za páchání různorodé trestné činnosti (v době rozhodování soudu trestním příkazem měl stěžovatel celkem jedenáct záznamů v rejstříku trestů), rovněž již byl ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, kdy navíc se v době rozhodování okresního soudu nacházel ve zkušební době dalšího podmíněného odsouzení. Podle okresního soudu byla stěžovateli dána šance přesvědčit, že uložení pouze podmíněného trestu odnětí svobody je dostatečným opatřením k tomu, aby se další trestné činnosti v budoucnu již nedopouštěl. Stěžovatel si však z toho nevzal ponaučení a ve zkušební době podmíněného odsouzení se opakovaně dopustil jednání zakládajícího znaky úmyslné trestné činnosti a došlo tím k nikoliv ojedinělému, ale opakovanému, porušení podmínky vedení řádného života ve zkušební době podmíněného odsouzení. Proto podle okresního soudu nemohl obstát ani argument obhajoby spočívající v nepřiměřené celkové délce trestu, který by stěžovatel měl v důsledku přeměny původně podmíněného trestu vykonat. Obhajobou zmiňovaná celková délka trestu vzhledem k rozsahu trestné činnosti a trestní minulosti stěžovatele není podle okresního soudu nepřiměřeně přísná.
3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle §141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, byla napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítnuta jako nedůvodná. Krajský soud se s okresním soudem ztotožnil zejména v tom, že spáchání další trestné činnosti stěžovatelem během zkušební doby podmíněného odsouzení svědčí o tom, že pouhá původní pohrůžka trestu k vedení řádného života u stěžovatele nepostačovala. Stěžovatel nejenže zaviněně neplnil alimentační povinnost, ale rovněž mařil rozhodnutí soudu tím, že bez závažného důvodu nenastoupil trest odnětí svobody. Námitce nepřiměřené kumulace trestů nelze přiznat podle krajského soudu relevanci, nevedl-li stěžovatel ve zkušební době řádný život a podmínky pro ponechání původně podmíněného odsouzení v platnosti jakožto výjimečného postupu, nejsou naplněné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zejména namítá, že za přečiny zanedbání povinné výživy si již odpykává trest odnětí svobody v nepodmíněné formě, což má být jeden z důvodů, proč měl okresní soud v nyní posuzovaném případě využít zvláštní postup podle §83 odst. 1 trestního zákoníku, kdy vzhledem k povaze spáchaných přečinů je celkový trest odnětí svobody již dostatečně přísný. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18 (N 142/95 SbNU 230), podle něhož výjimečnost okolností případu odůvodňující ponechání podmíněného odsouzení v platnosti může spočívat i v kumulaci výkonu trestu odnětí svobody, která by v celkové výměře nebyla přiměřená závažnosti spáchané trestné činnosti a osobě pachatele. Obecné soudy přitom podle stěžovatele nedostatečně odůvodnily, proč by na základě jeho námitek neměl být výjimečný postup podle §83 odst. 1 trestního zákoníku v jeho věci aplikován. Podle stěžovatele měly obecné soudy v jeho případě ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, byť zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a to s ohledem na kumulaci trestů, když celkový doposud vykonaný trest odnětí svobody v délce trvání osmnácti měsíců je dostatečně přísný, a to i s ohledem na omezení návštěv ve výkonu trestu odnětí svobody s přihlédnutím k epidemiologické situaci. Stěžovatel také podle svého mínění prokázal snahu napravit se.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatel účastníkem, k porušení jejich základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, však nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti [viz nález ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud na druhé straně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhne tak doněkterého ústavně zaručeného základního práva. Taková pochybení obecných soudů Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. K námitkám stěžovatele směřujícím proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody Ústavní soud poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, a to včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě - jak již naznačeno shora - nedošlo [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Obecně je nutno také předeslat, že nepřiměřené kumulaci trestů je zabráněno mimo jiné povinností soudů ukládat společný, úhrnný nebo souhrnný trest, jsou-li pro uložení některého z nich splněny zákonné podmínky. Stěžovateli - jak plyne z narativní části usnesení okresního soudu - byl v minulosti za páchanou trestnou činnost uložen souhrnný trest, když již tím soudy kumulaci trestů částečně předešly. Takový postup ostatně odpovídá i novelizované dikci §39 trestního zákoníku [viz zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], podle níž neukládá-li soud souhrnný trest nebo společný trest za pokračování v trestném činu, při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne též k druhu a výměře trestů, které byly pachateli uloženy za jinou jeho trestnou činnost a dosud nebyly vykonány, tak, aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě pachatele nebyl uložen trest, který by spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k nepřiměřenému postihu pachatele. Daná úvaha se pak může v souladu se stěžovatelem odkazovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 4022/18 přiměřeně promítnout do rozhodnutí o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu. Z uvedeného lze ovšem také dovodit, že ač trestní sankce nesmí být nepřiměřeně přísná (byť by jinak odpovídala zákonu), zákonodárce na druhou stranu zjevně nechtěl "automaticky" zmiňovat všechny eventuality kumulace uložených trestních sankcí, když konkrétní hodnocení přiměřenosti vždy náleží na úvaze soudu.
9. Obecné soudy v napadených rozhodnutích s ohledem na stěžovatelovu trestní minulost, jakož i s ohledem na rozsah jím páchané trestné činnosti, kterou v jejich odůvodnění rekapitulovaly, učinily závěr, že zvláštní postup spočívající v ponechání podmíněného odsouzení v platnosti nelze aplikovat, a celková délka trestu odnětí svobody není vzhledem k okolnostem případu a k osobě stěžovatele nepřiměřeně přísná. Ústavní soud tento jejich závěr akceptuje, když opak neplyne ani ze stěžovatelem zdůrazňované omezené možnosti návštěv ve výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nedostatečně specifikuje tvrzení, že již prokázal snahu se napravit.
10. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv napadenými rozhodnutími, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu