ECLI:CZ:US:2021:4.US.151.21.1
sp. zn. IV. ÚS 151/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele A. O., zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, sídlem Sakařova 1631, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2020 č. j. 3 Tdo 868/2020-260, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. března 2020 č. j. 14 To 39/2020-237 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. prosince 2019 č. j. 2 T 93/2019-218, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu krádeže, kterého se měl dopustit stručně řečeno tak, že v čase v tomto rozsudku specifikovaném vstoupil s kapucí přes hlavu a s rukavicemi do prodejny náhradních dílů obchodní společnosti Autocentrum Barth, a. s., (v trestním řízení vystupující jako poškozená), využil nepřítomnosti prodejce a z pod pultu, přes který se naklonil, vzal volně položenou, avšak uzamčenou přenosnou příruční kovovou pokladnu v hodnotě 500 Kč, v níž byla v té chvíli uložena finanční hotovost ve výši 51 411 Kč, načež pokladnu schoval pod bundu a odešel z prodejny. Tím způsobil poškozené škodu v celkové výši 51 911 Kč. Za spáchání přečinu krádeže byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou let a šesti měsíců. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené způsobenou škodu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením zamítl s odůvodněním, že rozsudek okresního soudu je výsledkem řízení, v němž bylo postupováno v souladu s procesními předpisy a v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména takovým které by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva na obhajobu. Okresní soud postupně vykonal všechny důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Skutková zjištění hodnotil jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v jejich logickém souhrnu a zároveň podrobně, takže provedenému hodnocení důkazů nelze nic vytknout.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť dovolací argumentace podle Nejvyššího soudu byla zaměřena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazů, jehož prostřednictvím se stěžovatel snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Dovolání stěžovatele tak bylo podle Nejvyššího soudu podáno z jiného důvodu, než uvádí zákon, a proto ho - jak výše uvedeno - odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že obecné soudy přehlédly jeden ze stěžovatelem předkládaných důkazů, a to jednu z nahrávek kamerového systému užívaného stěžovatelem. Z ní má podle stěžovatele vyplývat, že se krádeže nemohl dopustit, neboť by se nestihl vrátit tak rychle z místa činu do svého bydliště, kde byl kamerou zachycen. Druhou námitku představuje stěžovatelova výtka k technickým nedostatkům jednoho ze znaleckých posudků, jímž byl stěžovatel i přes částečné zahalení kapucí identifikován na základě záznamu bezpečnostní kamerou nainstalovanou v místě činu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Stěžovatelova ústavní stížnost neobsahuje žádnou hlubší věcnou, natožpak ústavněprávní, argumentaci, když jde jen o pouhé opakování již uplatněné obhajoby. Na podporu tvrzení o své nevině stěžovatel soudům předkládal dva kamerové záznamy. Z jednoho z nich bylo znalecky zjištěno, že z něj stěžovatelem dovozovaná časová souslednost neodpovídá skutečnosti už jen proto, že časový údaj vykazovaný kamerou stěžovatele nekoresponduje světelným poměrům daného ročního období. Je pravda, že v napadených rozhodnutích není druhý záznam předkládaný stěžovatelem dostatečně vypořádán (byť byl tento před soudem proveden), nicméně naopak z veřejného kamerového záznamu sledujícího dopravu bylo zjištěno, že vozidlo stěžovatele systém zachytil při jízdě tak, že se stěžovatel mohl z časového hlediska pohodlně dostavit do prodejny poškozené a tam spáchat mu za vinu kladenou trestnou činnost; to také časově odpovídá kamerovému záznamu z místa činu.
9. Obecné soudy se nenechaly při hodnocení věci limitovat jiným časovým údajem vykazovaným kamerou stěžovatele v místě jeho bydliště, z něhož mělo vyplývat, že by se nestihl vrátit z místa činu domů. Ústavní soud v souladu se svým postavením (bod 7.) tento přístup akceptuje a zdůrazňuje, že stěžovatele se záznamem z místa činu podařilo ztotožnit s osobou pachatele na základě 16 individualizačních znaků, které byly zřejmé i laickým pohledem, např. nepravidelná hustota vlasů, kožní záhyby na hlavě, deformity nosu atp. (ostatně i stěžovatel během trestního řízení uznal, že si je s osobou z místa činu podobný).
10. Kromě toho se obecné soudy zabývaly finančními poměry stěžovatele, z nichž dovodily, že oproti jeho tvrzení mohl mít zájem na páchání trestné činnosti. I kdyby jeden z několika znaleckých posudků zabývajících se ztotožněním stěžovatele jako pachatele vykazoval stěžovatelem tvrzené vady (chybějící razítko či podpis znalkyně), ke skutečnému ztotožnění stěžovatele s osobou pachatele ani znalecké zkoumání nebylo potřeba, což stěžovatel v ústavní stížnosti ve svém důsledku nerozporuje.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu