ECLI:CZ:US:2021:4.US.1520.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1520/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Miroslava Eichlera a Mgr. Pavly Marty Eichlerové, zastoupených JUDr. Danou Musalovou, LL.M., advokátkou, sídlem náměstí Míru 14, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 6. dubna 2021 č. j. 35 Co 70/2021-151, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a obce O., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 9 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") vydal na návrh stěžovatelů v řízení o žalobě na ochranu osobnosti usnesením ze dne 9. 3. 2021 č. j. 12 C 311/2016-142 předběžné opatření, že vedlejší účastnice je povinna zdržet se do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o stěžovateli podané žalobě na ochranu vlastnického práva v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 311/2016, veškerých jednání, kterými by docházelo k zajišťování zimní údržby či jakýchkoliv jiných zásahů směřujících k úpravě povrchu na pozemku par. č. X1, který je zapsán ve veřejném seznamu vedeném Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, pro obec a katastrální území O., na LV č. X2. Podle okresního soudu stěžovatelé osvědčili, že vedlejší účastnice v úmyslu provádět na uvedeném pozemku zimní údržbu neoprávněně zasahuje do vlastnických práv stěžovatelů.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření, zamítl.
4. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že v řízení ve věci samé jde o zápůrčí (negatorní) žalobu na ochranu před zásahy do vlastnického práva. Poukázal na to, že základ sporu spočívá v tom, zda přes pozemek stěžovatelů vede veřejná účelová komunikace ve smyslu §7 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "zákon č. 13/1997 Sb."), s právem obecného užívání. To podle krajského soudu okresní soud při zvažování předpokladů pro vydání předběžného opatření pominul. Skutečnosti, kdo zřídil účelovou komunikaci, popřípadě zda vlastník pozemku či jeho předchůdce s její existencí souhlasil, eventuálně existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, mohou být podle krajského soudu zkoumány až ve věci samé. Panuje-li mezi účastníky neshoda (spor) o existenci účelové komunikace, resp. jejím obecném užívání, samo o sobě to může být důvodem případně jen pro zahájení řízení ve věci samé, nikoli důvodem k zatímní úpravě jejich poměrů. Případné porušení právní povinnosti je totiž důvodem pro podání žaloby, nikoliv pro předběžnou úpravu poměrů účastníků. Krajský soud shledal, že pro nařízení předběžného opatření by museli stěžovatelé tvrdit a prokázat takové bezprostřední ohrožení svých práv, jejichž ochrana nesnese odkladu až do rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelé však opřeli návrh na vydání předběžného opatření zejména o to, že je narušováno jejich vlastnické právo a že jim prováděním zimní údržby vzniká škoda, a to jednak stržením travního porostu, jednak narušováním statiky jejich domu. Z předložených důkazů však podle krajského soudu přitom neplyne, jaká konkrétní poškození na domě či pozemku vznikla a zejména skutečnost, že jejich vznik má původ či souvislost v provádění zimní údržby. Krajský soud má za to, že stěžovatelé svá tvrzení ničím neosvědčili, resp. osvědčili pouze to, že je prováděno prohrnování sporné cesty, nikoli již okolnost, že touto činností je poškozován či reálně ohrožen jejich majetek, ani jinou naléhavou okolnost, která by zatímní zásah odůvodnila. Podle krajského soudu tedy stěžovatelé neprokázali nezbytnost zatímní úpravy poměrů účastníků (nebezpečí z prodlení) a není dán ani druhý předpoklad pro nařízení předběžného opatření, a to osvědčení skutečností rozhodujících pro uložení povinnosti předběžným opatřením, především nároku samého. Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že tak, jak je žalobní požadavek uplatněn, mu stěží může být vyhověno, a tudíž nelze dospět k závěru, že byl osvědčen nárok sám jako předpoklad úspěšnosti požadavku na zatímní úpravu poměrů účastníků.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a opakovaně uvádějí, že vedlejší účastnice neustále zasahuje do jejich vlastnického práva k příslušnému pozemku, proto byli nuceni podat návrh na vydání daného předběžného opatření. Opětovně zdůrazňují, že vedlejší účastnice na pozemku provádí zimní údržbu a že průjezd těžké techniky poškozuje jednak samotný pozemek, jednak narušuje statiku jejich domu. Poukazují na to, že usnesením okresního soudu ze dne 20. 10. 2020 č. j. 12 C 311/2016-115 bylo řízení ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 311/2016 přerušeno do doby, než bude pravomocně rozhodnuto Magistrátem města Liberec v řízení vedeném pod sp. zn. MML 208637/16-OD/Ap, které se týká toho, zda na předmětném pozemku v jejich vlastnictví existuje účelová komunikace podle §7 zákona č. 13/1997 Sb. Mají za to, že obecné soudy pominuly skutečnost, že vedlejší účastnice není oprávněna k provádění zimní údržby na pozemku, který nevlastní, a tuto skutečnost nemůže změnit ani případné rozhodnutí o existenci účelové komunikace na daném pozemku. Vedlejší účastnice jako orgán veřejného práva není podle jejich přesvědčení "zmocněna provádět zimní údržbu na účelové komunikaci" ve smyslu §7 zákona č. 13/1997 Sb., nýbrž pouze na komunikaci místní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující uplatňování zásady subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci v rozhodování Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
10. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podobně je tomu i u rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na jeho nařízení. Podstatou přezkumu Ústavního soudu přitom může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, resp. posouzení, zda konkrétní nařízení předběžného opatření nebo naopak zamítnutí návrhu na jeho nařízení mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole [srov. např. usnesení ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3512/14 (U 22/75 SbNU 697); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud se proto zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014).
11. Vycházeje ze shora uvedených úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu krajského soudu v nyní posuzované věci. Byť se krajský soud neztotožnil se závěry okresního soudu, vycházel z téhož skutkového stavu a v jeho rozhodnutí jsou přehledně a konkrétně uvedeny důvody nevyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření (viz bod 4 shora). Argumentace stěžovatelů, že vedlejší účastnice není oprávněna k provádění zimní údržby na pozemku, který nevlastní, a tuto skutečnost nemůže změnit ani případné rozhodnutí o existenci účelové komunikace na daném pozemku, se míjí s důvody, pro které krajský soud zamítl jejich návrh na předběžné opatření, a které lze shrnout tak, že stěžovatelé jednak neprokázali nezbytnost zatímní úpravy poměrů účastníků (nebezpečí z prodlení) a jednak není dán ani další předpoklad pro nařízení předběžného opatření, a to osvědčení skutečností rozhodujících pro uložení povinnosti předběžným opatřením, především nároku samého. K těmto důvodům se stěžovatelé v ústavní stížnosti vůbec nevyjádřili. V uvedených závěrech krajského soudu nejsou podle Ústavního soudu obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, byť tak stěžovatelé v ústavní stížnosti činí, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu