ECLI:CZ:US:2021:4.US.1547.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1547/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Michaelem Škurkou, advokátem, sídlem Zámečnická 497/3a, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2021 č. j. 30 Cdo 2151/2020-474, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2019 č. j. 51 Co 291/2019-391 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. února 2019 č. j. 19 C 175/2015-325, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 12. 2006 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Bylo mu kladeno za vinu, že jako jednatel společnosti nesložil do úschovy konkrétně určenou částku. Dne 22. 12. 2006 bylo vydáno předběžné opatření spočívající v zákazu nakládat s majetkem jednatelem společnosti, přičemž majetek byl zablokován do 2. 5. 2012. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2011 č. j. 72 T 127/2008-1906 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2012 sp. zn. 3 To 569/2011 byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Dne 2. 4. 2012 stěžovatel podepsal smlouvu o spolupráci při realizaci projektu výstavby fotovoltaické elektrárny v Srbsku, podle které měl opatřit finanční prostředky ve výši 3 000 000 Kč s tím, že opatřená finanční částka mu bude v plné výši vrácena a dále mu bude vyplacena odměna ve výši 3 000 000 Kč. Stěžovatel hodlal zajistit uvedené finanční prostředky prostřednictvím půjčky ve výši 3 000 000 Kč, která mu však nebyla poskytnuta z důvodu trvajícího omezení jeho vlastnického práva k nemovitým věcem předběžným opatřením ke dni 15. 4. 2012. K zamýšlené investici tak nedošlo.
3. Žalobou o zaplacení náhrady majetkové i nemajetkové újmy stěžovatel uplatňoval dílčí nároky spočívající v nákladech na obhajobu (dále i jen "obhajné") ve výši 107 802 Kč, dále v ušlém zisku ve výši 3 000 000 Kč, přičemž nárok odvozoval z uzavřené smlouvy na výstavbu fotovoltaické elektrárny v Srbsku, a poslední nárok představoval částku 300 000 Kč jako nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 23. 6. 2015 do zaplacení (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovateli částku 3 387 802 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 23. 6. 2015 do zaplacení (výrok II.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 4 500 Kč (výrok III.) a povinnost zaplatit České republice - obvodnímu soudu náhradu nákladů svědečného ve výši 1 271 Kč (výrok IV.).
4. Obvodní soud na základě rozsáhlého dokazování o nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí ve výši 300 000 Kč uzavřel, že nárok je promlčen, neboť byl u vedlejší účastnice uplatněn až dne 22. 12. 2014, přičemž zprošťující rozhodnutí bylo vydáno dne 4. 1. 2012 (resp. k tomuto datu bylo potvrzeno odvolacím soudem). Šestiměsíční promlčecí lhůta k uplatnění nároku uplynula dne 4. 7. 2012. Šlo-li o zaplacení částky 107 802 Kč jakožto nároku na náhradu uhrazeného obhajného, obvodní soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že stěžovatel uhradil částku 20 000 Kč coby první splátku na náklady obhajoby v trestním řízení. U ostatních plateb nebylo prokázáno, že by je hradil přímo stěžovatel. Obvodní soud nárok na ušlý zisk ve výši 3 000 000 Kč nepřiznal, neboť jej shledal nedůvodným, když stěžovatel neprokázal nesprávný úřední postup ani příčinnou souvislost, v důsledku čehož by mu měla škoda vzniknout. Stěžovatel nečinil kroky ke zrušení předběžného opatření, kterým státní zástupce zablokoval jeho nemovitosti. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud podle poměru úspěchu a neúspěchu.
5. Obvodní soud zamítl návrhy na další doplnění dokazování listinnými důkazy, které předložil stěžovatel, a to usneseními Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 10 Cm 38/2004 a usnesením Policie České republiky ze dne 6. 5. 2005 č. j. ČTS: ORVS-98/SKPV-2005 (včetně usnesení o odložení podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele z 28. 7. 2005) s tím, že tato rozhodnutí byla vydána před zahájením trestního stíhání stěžovatele, vztahují se k odlišným účastníkům řízení, nikoliv ke stěžovateli, proto nároky žádané žalobou nemohou nikterak potvrdit ani vyvrátit. Dále obvodní soud neprováděl dokazování výslechy svědků Z. M. a M. K., kteří byli navrženi k prokázání nemajetkové újmy stěžovatele, a to s ohledem na právní posouzení daného nároku (jeho promlčení). Rovněž neprovedl výslech svědka J. R. a účastnický výslech stěžovatele, když i tyto spatřoval nedůvodnými a nadbytečnými s ohledem na již provedené dokazování listinnými důkazy.
6. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu v napadeném výroku II. ve věci samé týkajícího se částky 3 300 000 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.) a ve výroku o částce 87 802 Kč s příslušenstvím a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení rozsudek obvodního soudu zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Městský soud se v zásadě s názorem obvodního soudu ztotožnil, přičemž za nedostatečné považoval dokazování pouze v části týkající se částky požadované na nákladech obhajoby. K věci samé k nároku na náhradu škody za ušlý zisk 3 000 000 Kč a k nemajetkové újmě 300 000 Kč zdůraznil, že jednou z podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody a že důkazní břemeno leží na stěžovateli. Na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že v intencích judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3281/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4906/2009) se stěžovateli existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím prokázat nepodařilo. U nároku na zaplacení 3 000 000 Kč jakožto nároku na náhradu ušlého zisku městský soud přisvědčil stěžovateli, že obvodní soud nesprávně použil trestní řád účinný v současné době, když měl vycházet ze znění účinného v době, kdy došlo k zajištění věci. K tomu však vysvětlil (viz bod 19. rozsudku městského soudu), že tato skutečnost nemůže na závěrech obvodního soudu nic změnit. Závěrem dodal, že stěžovatel neprokázal, že by došlo ke vzniku škody, neboť šel do projektu, aniž by měl finanční prostředky, přičemž nebylo prokázáno, že byl projekt skutečně realizován a že by stěžovatel měl případně nárok na odměnu (případný zisk byl hypotetický). Přisvědčil obvodnímu soudu, že nárok nebyl důvodný, a stejně tak přisvědčil jeho závěru o promlčení nároku na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč.
7. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl. Stěžovatel veškeré dovolací námitky uplatnil pouze proti výroku I. rozsudku městského soudu. Nejvyšší soud tedy posoudil dovolání podle jeho obsahu tak, že stěžovatel požadoval zrušit pouze výrok I. rozsudku městského soudu. Dodal, že i kdyby se dovoláním proti výroku II. rozsudku městského soudu zabýval, nebylo by dovolání v této části podle §238 odst. 1 písm. h), k) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přípustné.
8. K námitce stěžovatele, že obvodní soud co do nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku a nároku na náhradu nemajetkové újmy neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, uvedl, že návrhy stěžovatele na doplnění dokazování nebyly obvodním soudem opomenuty ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť jejich zamítnutí řádně odůvodnil, a proto nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu). Přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu nemohla podle Nejvyššího soudu založit ani námitka týkající se nesprávného poučení podle §118a občanského soudního řádu. Z rozhodnutí městského soudu vyplývá, že absence řádného poučení byla jedním z důvodů zrušení rozsudku obvodního soudu v části uvedené ve výroku II. týkající se uplatněného nároku na náhradu škody v podobě nákladů obhajoby. Nejvyšší soud zdůraznil, že uvedenou argumentaci městský soud ve svém rozhodnutí nijak neuvádí do souvislosti s nárokem na náhradu škody v podobě ušlého zisku, a proto uvedená námitka postrádá své opodstatnění. Stejně tak přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu nezakládala ani námitka formalistického postupu městského soudu, který prokazatelně shledal nárok stěžovatele na náhradu škody v podobě ušlého zisku nedůvodným pro absenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem státní zástupkyně v podobě nečinnosti a stěžovatelem tvrzeným ušlým ziskem. V dalších v dovolání uvedených otázkách stěžovatel podle Nejvyššího soudu neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, a proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť řízení ve věci samé nebylo doposud skončeno.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení před obvodním soudem, městským soudem a Nejvyšším soudem a dále opakovaně uvádí, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, neboť odmítly provést jím navrhované důkazy, a to usnesením Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 10 Cm 38/2004, usnesením Policie České republiky ze dne 6. 5. 2005 č. j. ČTS: ORVS-98/SKPV-2005, výslechem svědků M. K. a J. R. a účastnickým výslechem stěžovatele. Tvrdí, že z uvedených důkazů je patrné, že státnímu zastupitelství muselo být od počátku projednávání případu jasné, že trestní stíhání vůči němu bylo nezákonné, a to včetně předběžných opatření v něm uložených. K tomu poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů a zásad spravedlivého procesu. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud ve věci postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou.
10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obvodní soud nesprávně vyhodnotil otázku hmotného práva, když shledal, že jednání příslušné státní zástupkyně nebylo nesprávným úředním postupem. Nesprávný úřední postup státní zástupkyně spočíval podle něj v tom, že od 4. 1. 2012, kdy byl v trestní věci vydán osvobozující rozsudek, a tudíž bylo zřejmé, že dané trestní stíhání je nezákonné, státní zástupkyně až do 2. 4. 2012 nepodnikla nic pro to, aby tento postup napravila, ačkoliv tak měla učinit sama z úřední povinnosti. Předběžné opatření zrušila až dne 2. 5. 2012, přičemž obecné soudy podle stěžovatele nezkoumaly, zda doba třiceti dnů, kterou trvalo státní zástupkyni zrušení zajištění nemovitostí stěžovatele od podání žádosti stěžovatelem, nebyla zbytečně dlouhá.
11. Dále stěžovatel opětovně poukazuje na to, že městský soud a Nejvyšší soud zásadním způsobem pochybily při výkladu práva, když tolerovaly skutečnost, že obvodní soud aplikoval nesprávnou právní úpravu §79f odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), když správně měl postupovat podle trestního řádu ve znění účinném v roce 2012. Znovu rovněž vytýká, že nebyl obvodním soudem poučen podle §118a občanského soudního řádu, že dostatečně neprokázal vznik škody. Za podstatné v této souvislosti považuje, že v souvislosti s úkony trestního stíhání nemohl vykonávat podnikatelskou činnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které jsou obsahově identické s námitkami uplatněnými v řízení před obecnými soudy a na které bylo stěžovateli již několikrát řádně a srozumitelně odpovězeno (konkrétně jde o námitky neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, aplikace nesprávné právní úpravy §79f odst. 1 trestního řádu či absenci poučení podle §118a občanského soudního řádu). Navíc nelze přehlédnout, že tyto námitky se pohybují výlučně v rovině podústavního práva, příp. směřují proti skutkovým zjištěním obecných soudů. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za nezbytné a účelné, aby se k týmž námitkám podrobně vyjadřoval jako čtvrtý soudní orgán v řadě, v podrobnostech odkazuje na ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, ze kterých není patrný žádný exces, který by činil tato rozhodnutí vybočujícími ze zásad spravedlivého procesu. Ústavní soud nezjistil, že by závěry obecných soudů jevily známky nepřípustné libovůle. To, že očekávání stěžovatele nebylo naplněno, ještě nevede k závěru, že jeho právo na soudní ochranu bylo porušeno.
17. Ústavní soud považuje za potřebné se podrobněji vyjádřit pouze k tvrzení stěžovatele, kterým namítá, že jednání příslušné státní zástupkyně bylo nesprávným úředním postupem. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za újmu způsobenou výkonem veřejné moci nicméně neplyne jen z čl. 36 odst. 3 Listiny, ale též z principu materiálního právního státu. Má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, ukáže-li se jejich postup jako nesprávný a zasahující do základních práv stěžovatele. Nelze totiž přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho náležité (škodu nepůsobící) interpretaci [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 3026/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423), sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567) či sp. zn. III. ÚS 732/11 ze dne 19. 1. 2012 (N 17/64 SbNU 171)].
18. K podmínkám vzniku nároku na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, jímž je zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998"). Ústavní soud plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373 či nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581)]. Zároveň však zdůrazňuje, že při posuzování nároků uplatňovaných podle uvedeného zákona obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona č. 82/1998 Sb. v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny [ srov. nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215) či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205)].
19. Současně je nutno připomenout, že právo na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci není právem absolutním a neomezitelným. V kolizi s dotčeným právem stojí veřejný zájem na efektivním výkonu veřejné moci, který zákonná úprava musí reflektovat. Nepřiměřeně extenzivní uplatňování práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci by mohlo vést, i s ohledem na institut regresního nároku státu vůči konkrétnímu jednotlivci vykonávajícímu veřejnou moc, k důsledku, jež doktrína nazývá tzv. mrazícím účinkem (chilling effect). Ten se může projevit v lepším případě v defenzivním postupu při výkonu veřejné moci (např. v podobě alibistického rozhodování), v horším případě až v úplné rezignaci na výkon veřejné moci (srov. usnesení ze dne 2. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 255/21).
20. V nyní posuzované věci obvodní soud jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu nesprávný úřední postup jakožto odpovědností titul nebyl v případě stěžovatele prokázán. Zdůraznil, že na základě učiněných skutkových zjištění není pochyb o tom, že stěžovatel až do podpisu smlouvy o spolupráci dne 2. 4. 2012 nepodnikl žádné konkrétní kroky směřující k odblokování zajištění nemovitostí příslušným předběžným opatřením, a poté, co o toto požádal, bylo jeho žádosti neprodleně (do jednoho měsíce od podpisu smlouvy o spolupráci) vyhověno. Smlouvou o spolupráci se stěžovatel zavázal k poskytnutí finančních prostředků a na základě předchozích jednání věděl, za jakých podmínek mu tyto budou poskytnuty. Aniž by jakkoliv měl zajištěno zrušení předběžného opatření, když o to žádal až stejného dne, kdy uzavřel smlouvu, tedy 2. 4. 2012, nemohl očekávat, že se je podaří zrušit ve lhůtě, která mu byla dána pro vyjednávání půjčky, tedy do 15. 4. 2012. Obvodní soud neshledal v postupu příslušné státní zástupkyně průtahy v řízení.
21. Městský soud se s názorem obvodního soudu ztotožnil a dodal, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí, nýbrž příčinná souvislost musí být postavena najisto. Připomněl přitom, jak bylo již shora uvedeno, že podle judikatury Nejvyššího soudu (viz bod 6. shora) o vztah příčinné souvislosti jde, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku.
22. Na základě uvedených skutečností nelze než přisvědčit závěru obecných soudů, že z rozhodnutí o zrušení předběžného opatření se nepodává nesprávný úřední postup spojený s průtahy v řízení, resp. že stěžovateli se nepodařilo prokázat existenci příčinné souvislosti mezi stěžovatelem tvrzeným nesprávným úředním postupem státní zástupkyně v podobě nečinnosti a ušlým ziskem. Ústavní soud neshledal v rozhodnutích obvodního soudu a městského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
23. Stejně tak považuje Ústavní soud argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně souladnou a srozumitelnou. Nejvyšší soud se s dovolacími námitkami stěžovatele řádně zabýval a vysvětlil, proč dovolání nebylo přípustné podle §237 občanského soudního řádu. V jeho závěru ve věci nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu