ECLI:CZ:US:2021:4.US.1571.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1571/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Komárka, zastoupeného Mgr. Lenkou Kotulkovou, advokátkou, sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. dubna 2021 č. j. 1 As 394/2020-53 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2020 č. j. 8 A 54/2020-111, spojené s návrhem na zrušení §31 odst. 4 Disciplinárního a smírčího řádu České komory architektů a zakázal pokračovat v porušování jeho práv, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České komory architektů, sídlem Josefská 34/6, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 35 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí a České komoře architektů (dále také jen "žalovaná") zakázal pokračovat v zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele na příznivé životní prostředí, práva na spravedlivý proces a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, spočívajícím v nevypořádání se s podáním stěžovatele. Dále navrhl, aby byl zrušen §31 odst. 4 Disciplinárního a smírčího řádu České komory architektů.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel podal podnět k disciplinární komoře (správné označení je "Dozorčí radě") žalované vůči doc. Ing. arch. Jakubovi Kynčlovi, Ph.D. a Ing. arch. Jiřímu Kneslovi pro střet zájmů, neboť měli v souvislosti s konkrétním projektem současně vykonávat činnost pro soukromého investora a pro samosprávné celky. Proti nevypořádání se s podnětem stěžovatele a zastavení disciplinárního zjišťování (rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019 a navazující stížností ze dne 2. 1. 2020 sp. zn. DR 2019-06) podal žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), která byla napadeným rozsudkem ze dne 3. 9. 2020 č. j. 8 A 54/2020-111 zamítnuta a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 15. 4. 2021 č. j. 1As 394/2020-53 zrušil rozsudek městského soudu (I. výrok), odmítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v nevypořádání se s podnětem stěžovatele ze dne 15. 7. 2019 a navazující stížnost ze dne 2. 1. 2020 (sp. zn. DR 2019-06) řádným způsobem (II. výrok), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (III. výrok) a stěžovateli vrátil zaplacený soudní poplatek za žalobu a za kasační stížnost ve výši 8 000 Kč (IV. výrok). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nemohl být vyřízením podnětu a navazující stížností dotčen na svých právech, protože napadená usnesení nejsou pojmově rozhodnutími dle §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ani nezákonným zásahem dle §82 soudního řádu správního. Z toho důvodu nebylo namístě, aby městský soud meritorně posuzoval splnění podmínek nezákonného zásahu podle §82 soudního řádu správního, ale měl žalobu odmítnout dle §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, jelikož chybí podmínka řízení spočívající v připustitelném tvrzení nezákonného zásahu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že městský soud sice nesprávně žalobu zamítl, ale odůvodnění rozsudku odpovídá důvodům pro odmítnutí žaloby dle §110 odst. 1 soudního řádu správního.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti vyslovuje své přesvědčení, že žalovaná a správní soudy nepostupovaly ústavně konformním způsobem, řádným způsobem se nevypořádaly s jeho podnětem i navazující stížností a tím byla porušena jeho základní práva. Dozorčí rada žalované řádně věcně neprojednala podnět stěžovatele o střetu zájmů architektů doc. Ing. arch. Jakuba Kynčla, Ph.D. a Ing. arch. Jiřího Knesla a věc vyřídila toliko formalisticky, přestože stěžovatel předložil i řadu podkladů a důkazů. Dále tvrdil, že žalovaná nemůže rozhodnout, že se nebude podnětem zabývat, a to zvláště za situace, kdy činnost autorizovaných architektů má obecně potenciál vyvolat dopady do chráněných práv osob a široké veřejnosti. Poukázal na problematický postup architektů, kteří v Jihomoravském kraji vyvolali situaci, že se již nezvažuje varianta rychlostní silnice D43, která se vyhýbá obci V., kde stěžovatel má trvalý pobyt. Stěžovatel poukázal na nejednotnou praxi v rozhodování, nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, dále absence možnosti se odvolat proti postupu a rozhodnutí žalované, porušení zásady dvojinstančnosti řízení, porušení zásady vzájemného souladu správních řízení a předvídatelnost rozhodnutí a zásady ochrany veřejného zájmu. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401); dostupné in http://nalus.usoud.cz]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
7. Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je opakování argumentů, které stěžovatel namítal v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a městským soudem, s nimiž se oba soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva a nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, který se ztotožnil s posouzením městského soudu, jenž nespatřil žádnou relevantní souvislost mezi dotčením práva na příznivé životní prostředí a aktualizací zásad územního rozvoje. Stěžovatel na svoji obranu mohl využít zvlášť určené nástroje v oblasti územního plánování včetně možnosti následného soudního přezkumu. Snaha o zahájení disciplinárního řízení s autory příslušné územně plánovací dokumentace však neslouží k obraně vůči jejímu obsahu.
8. Nejvyšší správní soud přitom v případě ve světle kasačních námitek stěžovatele, jimiž je vázán, ze správního ani soudního spisu nezjistil nic, co by věrohodně zpochybňovalo zjištění samosprávných orgánů postavená na důkazech získaných v průběhu správního řízení. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovateli nesvědčí veřejné subjektivní právo na zahájení disciplinárního řízení vůči členům České komory architektů. Rozhodnutí o podnětu, resp. následné stížnosti stěžovatele není způsobilé zasáhnout jeho veřejná subjektivní práva, která bez ohledu zůstávají nedotčena. Stěžovatel současně ani není členem České komory architektů a její disciplinární a dozorová působnost žalované nad autorizovanými osobami mu tak nemohou zakládat, měnit ani rušit práva nebo povinnosti. Smyslem podnětů je v této věci iniciace dozorové pravomoci příslušných orgánů žalované jako profesní komory, nikoli rozhodování o právech a povinnostech stěžovatele ani třetích osob. V tomto ohledu se postavení České komory architektů neliší od ostatních profesních komor (Česká advokátní komora, Česká lékařská komora aj.). Stěžovatel by se proti výsledku takto zahájeného disciplinárního řízení nemohl ani bránit žalobou dle §65 soudního řádu správního.
9. Jestliže se v daném případě stěžovatel dovolává čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je třeba v návaznosti na výše uvedené doplnit, že z tohoto vyplývá zejména právo na soudní ochranu či na ochranu jiným orgánem než soudem v případě porušení subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby. Dle názoru Ústavního soudu jde však o disciplinární řízení podle disciplinárního řádu jedné z profesních komor. Neexistuje tedy žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby byla jiná osoba stíhána. K namítanému porušení citovaného ustanovení Listiny nezbývá proto Ústavnímu soudu než konstatovat, že postup podle ustanovení pamatuje na jiné situace, než je tomu v posuzovaném případě; v důsledku jednání Dozorčí rady České komory architektů vůči stěžovateli tedy nedošlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. např. usnesení ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 2990/13); ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. II. ÚS 345/01; ze dne 8. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 586/02 (U 34/28 SbNU 433)].
10. Ústavní soud neshledal důvody, pro které by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Profesním samosprávným orgánům, resp. soudům, nelze v tomto směru ani vytknout, že by své závěry dostatečně a přiléhavě neodůvodnily; naopak je zjevné, že skutkové i právní závěry obou soudů jsou založeny na obhajitelném hodnocení v řízení provedených důkazů a podrobném rozboru na jejich základě zjištěného skutkového stavu. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť samosprávné orgány i soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že samosprávné orgány a soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
11. Vzhledem k výše uvedenému, Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti rozsudku městského soudu pro nepříslušnost dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu
12. S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení napadeného §31 odst. 4 Disciplinárního a smírčího řádu České komory architektů, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti [k tomu srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351), usnesení ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 299/02].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu