ECLI:CZ:US:2021:4.US.1636.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1636/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů M. K. a J. S., obou t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupených JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 sp. zn. 5 Tdo 1155/2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 11. 2019 sp. zn. 63 T 2/2019 uznal vinnými prvního stěžovatele a obviněného M. K. zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a druhého stěžovatele a obviněného R. M. pomocí k zvlášť závažnému zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §24 odst. 1 písm. c), §260 odst. 1, 5 trestního zákoníku. Prvnímu stěžovateli krajský soud uložil trest odnětí svobody podle §260 odst. 5 trestního zákoníku v trvání šesti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou s odkazem na §56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku [pozn. správně měl být odkazován §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, což platí i u druhého stěžovatele]. Dále mu uložil peněžitý trest podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku v počtu 500 denních sazeb při výši denní sazby 1 000 Kč, celkem tedy ve výši 500 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Rovněž mu uložil podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury, na dobu sedmi let, a též trest propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1, 3 trestního zákoníku, a to zajištěných finančních částek a pozemků konkretizovaných v rozsudku. Druhému stěžovateli uložil krajský soud podle §260 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a dále trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury, na dobu pěti let. Krajský soud uložil též v napadeném rozsudku vymezené tresty obviněným M. K. a R. M. Podle závěrů krajského soudu trestná činnost spočívala v tom, že první stěžovatel jako jednatel obchodní společnosti X (dále jen "X"), po vzájemné předchozí domluvě společně s obviněným M. K. jako jednatelem obchodní společnosti Y, dále za popsané součinnosti druhého stěžovatele, předsedy korporace XY, a obviněného R. M., zmocněného k jednání jménem tohoto družstva, v úmyslu od Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky neoprávněně (podvodně) získat a následně neoprávněně použít konkretizovanou finanční dotaci z rozpočtu Evropské unie, postupovali - stručně řečeno - tak, že jednak X prostřednictvím dalších společností zakoupila plnící linku na stáčení chemikálií, přičemž šlo o starší linku, kterou X nejprve fiktivně prodala a posléze byla vydávána za novou, tato linka přitom nikdy neopustila výrobní závod uvedené společnosti, jednak X zakoupila další linku se srovnatelným využitím a vyfukovací stroj HDPE lahví, a to za ceny, které byly účelově navýšeny nad cenu obvyklou prostřednictvím fiktivních "přeprodejů" za účasti jiných společností.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé a oba spoluobvinění odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 12. 6. 2020 sp. zn. 9 To 12/2020 z podnětu odvolání obviněného M. K. zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a sám při nezměněném výroku o vině rozhodl o uložení specifikovaných trestů a odvolání obou stěžovatelů a obviněného R. M. podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání obou stěžovatelů a obviněných M. K. a R. M. podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu coby podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti připomínají, že v dovolacím řízení setrvali na své obhajobě, podle které všechna strojní zařízení byla "standardně" zakoupena, že mezi závěry znaleckých posudků [konkrétně posudků doc. Dr. Ing. Radka Knoflíčka, Josefa Voltra a Ústavu pro oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava (dále též jen "posudek ústavu")] přetrvávají rozpory a že krajský soud neprovedl "šetření na místě samém" o stavu předmětných zařízení. Druhý stěžovatel v dovolání též namítal chybějící úmysl k neoprávněnému získání a užití finančních prostředků Ministerstva průmyslu a obchodu s tím, že samotný popis skutku je neurčitý a nebyla prokázána dohoda stěžovatelů o fiktivních dodávkách zařízení s navyšováním jejich kupních cen.
6. V návaznosti na tuto procesní obranu uplatňovanou před obecnými soudy stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud interpretoval §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu způsobem nerespektujícím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a přehlížel též zásady obsažené v §2 odst. 5, 6 a §89 trestního řádu. Vadu stěžovatelé spatřují zejména v konstatování Nejvyššího soudu, podle kterého u jejich námitek proti závěrům znaleckého posudku doc. Dr. Ing. Radka Knoflíčka jde o "prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů", a dále argumentují, že důkazní prostředek (znalecký posudek) nemůže soud odmítnout pouze proto, že ho nevyhledal ani nevyžádal orgán činný v trestním řízení, a to zejména za situace, kdy mohl významně zpochybnit závěry učiněné z jiných důkazních prostředků. Zmiňované nedostatky podle stěžovatelů vedly k tomu, že byli odsouzeni, ačkoli nenaplnili objektivní ani subjektivní stránku skutkové podstaty předmětného trestného činu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se Nejvyšší soud dopustil pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů chráněného ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se projevuje po ověření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními dovolací řízení a jeho výsledek postiženo není, a proto odkazuje na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelům na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
12. Nejvyšší soud výsledek dovolacího řízení založil na zjištění, že stěžovatelé sice poukázali na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale prakticky výlučně napadli skutková zjištění soudů nižších stupňů a jejich procesní postup, čímž vybočili z mezí dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávné aplikaci hmotněprávních norem trestního práva, popř. jiného právního předpisu, nikoli v aplikaci procesněprávních norem. Přesto se Nejvyšší soud k meritu stěžovateli předestřené argumentace vyjádřil.
13. Stěžovateli uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
14. Uplatňují-li stěžovatelé výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři skupiny případů, v nichž pochybení při dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
15. První skupina, v níž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, zahrnuje situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takto zařaditelné námitky stěžovatelé v ústavní stížnosti neuplatnili.
16. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)], což plyne rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
17. Třetí základní kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
18. Ke druhé a třetí skupině vad důkazního řízení lze zařadit námitky stěžovatelů, že Nejvyšší soud nevyvodil důsledky z toho, že vrchní soud se nevypořádal dostatečně s posudkem ústavu, s chybějícím "šetřením na místě samém" ani s dalšími námitkami obhajoby o inkriminovaných převodech strojních zařízení.
19. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59 - 60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Nosné důvody tohoto rozsudku lze mutatis mutandis uplatnit též vůči rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání.
20. Nejvyšší soud se tudíž nedopustil excesu, odkázal-li k výsledkům dokazování znaleckými posudky na bod 19. a násl. rozsudku vrchního soudu. Vrchní soud v bodě 20. tohoto rozsudku konstatoval, že posudek ústavu je velmi obecný, nepřesvědčivý a neobsahující pro trestní řízení důležité závěry. Především vytkl, že posudek ústavu nebyl zpracován na objektivním základu, nýbrž výlučně na podkladech a vyjádřeních, které mu vybrali a předložili sami obžalovaní (první stěžovatel a obviněný M. K.), tj. bez nahlížení autorů posudku ústavu do trestního spisu a bez ohledání strojních zařízení a stavebních úprav v Ch. Podle vrchního soudu je nesporné, že posudek ústavu kopíruje obhajobu. Ačkoli osoby, které posudek ústavu vypracovaly, samotnou výrobní provozovnu a tvrzené realizované stavební úpravy neohledaly, což deklarují, stal se jeho součástí rozpočet údajně realizovaných stavebních úprav, které nejsou ničím doložené, přesto (podle posudku ústavu) mají být zahrnuty do ceny dotovaných strojů. Jako obvyklou cenu těchto strojů posudek ústavu označil nejnižší nabídkovou cenu z výběrového řízení na dodávku dotační zakázky, jakkoli tato cena byla nabídnuta pro stroje, které ve skutečnosti nebyly dodány. Rozhodná je podle vrchního soudu též skutečnost, že závěry posudku ústavu nemohou mít vliv na výši škody způsobené posuzovaným trestným činem, která je dána výší vylákané dotační částky, bez ohledu na obvyklou cenu předmětných strojů. Na základě tohoto úsudku vrchní soud dospěl k závěru, že posudek ústavu nemá potřebnou důkazní hodnotu k tomu, aby vedl k výsledku odvolacího řízení požadovanému stěžovateli. Proti těmto závěrům vrchního soudu, na které odkázal Nejvyšší soud, stěžovatelé relevantní oponenturu neuplatnili. Je patrné, že vrchní soud se s obsahem posudku ústavu na argumentovaném základě vypořádal, a tedy uvedená písemnost nepředstavuje opomenutý důkaz. Konstatování Nejvyššího soudu o "prosté polemice se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů" je proto výstižné.
21. Také s dalšími námitkami stěžovatelů týkajícími se zjištění o průběhu inkriminovaných převodů strojních zařízení (včetně "šetření na místě samém") a navazujících právních úvah soudů, se Nejvyšší soud zejména v bodě 48. napadeného usnesení ústavněprávně konformním způsobem vypořádal, a to s konkrétními odkazy na body 31., 33., 36. a 37 rozsudku vrchního soudu. Uplatnili-li stěžovatelé výhrady k právní kvalifikaci, konstruovali je na skutkové verzi odlišné oproti té, kterou vzaly za prokázanou obecné soudy.
22. Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudem uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, překračují hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Kvalifikace dovolání Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu coby podaných z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
23. Dlužno zaznamenat, že stěžovatelé rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu do petitu ústavní stížnosti nezahrnuli, čímž možnosti ústavněprávního přezkumu zúžili.
24. Stěžovatelé zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod neprokázali. Ústavní soud tudíž posoudil jejich ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu