ECLI:CZ:US:2021:4.US.1637.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1637/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. M. a 2. nezletilé B. Ch., obou zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. března 2021 č. j. 15 Co 3/2021-958 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 12. října 2020 č. j. 0 P 127/2020-751, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a T. Ch., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva a svobody, jež jsou nezletilé stěžovatelce (viz k tomu závěr sub 11, dále jen "nezletilá") zaručeny čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, čl. 7 odst. 2, čl. 31, čl. 32 odst. 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a které jsou zaručeny stěžovateli čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 15 Listiny a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a dále čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
2. Současně stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a to z důvodu, že je ohrožováno a rovněž porušováno právo na nedotknutelnost osoby (její fyzické integrity) na ochranu zdraví a že je to v rozporu s jejím nejlepším zájmem.
3. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh, kterým se stěžovatel jako otec nezletilé domáhal změny faktického bydliště nezletilé s určením, že toto bydliště je na adrese X a současně jím bylo rozhodnuto, že se za stěžovatele uděluje souhlas k očkování nezletilé proti meningokokům očkovací vakcínou Bexsero a Nimenrix a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími, resp. tím, že obecné soudy udělily za stěžovatele souhlas s očkováním nezletilé proti meningokokům, aniž by se vypořádaly se všemi relevantními argumenty, a aniž by pečlivě zhodnotily nejlepší zájem nezletilé, došlo k porušení jejich výše označených základních práv a svobod. Současně uvádějí, že ústavní stížnost doplní o podrobnou argumentaci do 14 dnů.
6. V obsáhlém doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně popisují průběh soudního řízení, včetně obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, upozorňují, že stěžovatel není odpůrcem očkování, ovšem u očkování proti meningokoku na základě obsáhlého studia a konzultací s lékaři dospěl k závěru, že očkování není v zájmu nezletilé, neboť rizika převažují nad přínosy, a vyjadřují přesvědčení, že obecné soudy řádně nevyhodnotily nejlepší zájem nezletilé, ale pouze nekriticky převzaly stanovisko praktické dětské lékařky, která je na daném očkování finančně zainteresována a která nezodpověděla všechny relevantní otázky, přičemž nebyla kvantifikována rizika spojená s očkováním a "neočkováním".
7. Dále stěžovatelé s poukazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se výkladu pojmu "nejlepší zájem dítěte" namítají, že obecné soudy požadavkům z ní plynoucím nedostály, protože nekriticky přejaly stanovisko praktické lékařky, a navíc její tvrzení, že se s vážnými vedlejšími účinky očkování nesetkala, považují za nevěrohodné. V této souvislosti upozorňují na informaci Státního ústavu pro kontrolu léčiv o "podhlášenosti" nežádoucích účinků, přičemž se domnívají, že i tato lékařka tyto účinky nehlásí, a tvrdí, že s jejich bagatelizací lékaři se setkala řada rodičů. Kladou otázku, proč lékařka očkování nenabídla dříve, kdy by výše uvedené vakcíny byly pro nezletilou vhodnější s ohledem na její věk, a začala je nabízet až poté, kdy je začaly proplácet pojišťovny. Naznačují její možné ovlivnění farmaceutickými společnostmi, a nikoliv nezávislý a nestranný přístup vyvozují i z odkazu na Českou vakcinologickou společnost, neboť ta je podle Ligy lidských práv v konfliktu zájmů a nekriticky podporuje očkování.
8. Podle stěžovatelů se obecné soudy nevypořádaly s argumentem, že riziko vakcinace je vyšší než riziko nemoci, konkrétně pětinásobným rizikem úmrtí na Kawasakiho nemoc, kterou může způsobit vakcína Bexsero, než je riziko úmrtí na invazivní meningokokové onemocnění skupiny B. K posouzení rizik je navíc nezbytný znalecký posudek z oboru biomedicínská statistika, neboť jde o odbornou otázku, kterou si soud nemůže posoudit sám. Stěžovatelé argumentují i odlišným stanoviskem soudkyně Šimáčkové k nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 19/14 (N 16/76 SbNU 231; 97/2015 Sb.). Namítají, že riziko daného onemocnění je extrémně nízké, přičemž každé očkování představuje nepřirozený zásah do imunitního systému, a poukazují na varovný vysoký výskyt autoimunitních a neurologických onemocnění, které může souviset a také souvisí s očkováním. Upozorňují, že za nežádoucí účinek nenese nikdo odpovědnost a nezletilé neposkytne odškodnění, přičemž poukazují na informace z internetových stránek www.vakciny.net, týkající se nežádoucích účinků vakcín s tím, že se tyto mohou projevit v různém období.
9. Postoj stěžovatele, jak v závěru ústavní stížnosti uvádí, je dlouhodobě konzistentní a je založen na racionálních obavách o zdraví nezletilé, neboť vychází z informací o nežádoucích účincích vakcín, a jeho myšlení, přesvědčení a svědomí mu nedovoluje s očkováním souhlasit. Jde tak podle něj i o výkon práva ve smyslu čl. 15 Listiny. Zároveň jde o výkon práva na rodičovskou výchovu a péči, včetně péče o zdraví podle čl. 32 Listiny, kdy i Ústavní soud měl ve výše uvedeném nálezu [či nálezu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1253/14 ze dne (N 220/79 SbNU 527)] uznat právo rodičů na výjimku z očkování dětí. Uznává, že i u vedlejší účastnice jako matky nezletilé je přesvědčení, a to opačné, má ale za to, že je nutno přihlédnout k tomu, že to byl on, kdo na základě "širšího bádání" problém očkování nezletilé posoudil, přičemž informace o očkování hledal v dostupných zdrojích i za pomoci jiných lékařů, přičemž v kontextu práva dítěte na zdraví tam, kde přichází v úvahu více způsobů léčby, nebo kdy je výsledek léčby nejasný, musí být náležitým způsobem a ve vzájemných souvislostech posouzena všechna případná rizika a vedlejší účinky, což se nestalo. Podle stěžovatelů nedošlo k pečlivému posouzení rizik, čímž byl porušen nejlepší zájem nezletilé, postup opatrovníka byl povrchní a nevypořádání se s argumenty stěžovatele zakládá i porušení jeho práva na spravedlivý (sc. řádný) proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud rovněž posoudil oprávněnost stěžovatelů. Oprávněný stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti jako stěžovatelku rovněž nezletilou. K tomu konstatuje, že pro procesní účastenství nezletilé nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, kdy jde o věc, ve které proti sobě stojí či mohou stát zájmy stěžovatele a vedlejší účastnice (otce a matky) ve vztahu k nezletilé. Nezletilá v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupována na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilá v takové situaci nemůže být vtažena do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Vzhledem k zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže) oprávněného stěžovatele však nebylo nutné uvedené vady odstraňovat, nicméně v další části odůvodnění již bude k tomuto závěru přihlíženo. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (obdobně viz usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 611/21, ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 515/21 či ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na porušení celé řady ústavně zaručených základních práv a svobod jeho a jeho nezletilé dcery, přičemž má za to, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací, opírající se o názory odborníků, a že nezhodnotily pečlivě tzv. nejlepší zájem dítěte, když neposuzovaly rizika spojená s očkováním v porovnání s riziky v případě, že očkování nebude provedeno.
14. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že rodičovská práva chráněná v ústavní rovině čl. 32 odst. 4 Listiny svědčí stejnou měrou jak stěžovateli, tak vedlejší účastnici. Z tohoto důvodu ovšem argumentace jednoho rodiče tímto ústavně zaručeným základním právem, opírající se o tvrzení, že je vykonává v souladu s nejlepším vědomím a svědomím (čl. 15 odst. 1 Listiny), může být se stejnou validitou uplatněna i druhým rodičem (v nynější věci vedlejší účastnicí). Obdobně tomu je, dovolává-li se stěžovatel jménem nezletilé čl. 7 odst. 2 Listiny, neboť vedlejší účastnice stejnou vahou může argumentovat čl. 6 odst. 1 a čl. 31 Listiny. A přiléhavý by nebyl ani poukaz na čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť k zásahu státu do rodinného života nezletilé zde nedochází z vůle státu, ale proto, že rodiče nejsou schopni (ovšem jen pro rozdílnost názorů na význam očkování) se na péči o nezletilé dítě dohodnout, a do soukromí a rodinného života jich a nezletilé proto musí vstoupit stát plnící svou ochrannou funkci. K porušení některého z výše uvedených základních práv či svobod by tak mohlo dojít sekundárně, v závislosti na případném porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jak bude dále rozvedeno. Ústavní soud se proto zaměřil na tuto otázku a spolu s tím na to, zda v daném soudním řízení nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu, resp. na řádně vedené soudní řízení jako součást tohoto práva podle čl. 36 a násl. Listiny.
15. Dovolává-li se stěžovatel výše uvedených nálezů, považuje Ústavní soud (v návaznosti na již uvedené) za vhodné podotknout, že byť se tyto rovněž týkají očkování, řešená právní problematika není zcela totožná. Zákonem uložená povinnost očkování představuje zásah státu do svobody dotčené osoby zaručené v čl. 7 odst. 1 Listiny (stěžovatel je dokonce považuje za obdobu mučení nebo krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny), který případně může být odůvodněn veřejným zájmem na ochraně veřejného zdraví (tzv. imanentní omezení základního práva). Je-li touto osobou nezletilé dítě, jehož rodiče očkování odmítají, pak v závislosti na tom, o jaké očkování jde (tedy zda chrání jen dítě samotné či nikoliv), jsou "ve hře" nejen zmíněný veřejný zájem, ale i ochrana zdraví a života samotného dítěte; odmítne-li totiž dospělá osoba v rámci sebeurčení vědomě a dobrovolně očkování, ponese si sama i následky takového rozhodnutí, zatímco dítě se takto rozhodnout nemůže, nicméně bude postiženo případnými negativními následky chybného rozhodnutí svých rodičů.
16. V takovém případě může dojít ke kolizi rodičovských práv na straně jedné a práv dítěte na straně druhé. Při jejím řešení je pak třeba vzít v úvahu, že ochrana zdraví a života dítěte představuje relevantní a více než dostatečný důvod pro zásah do rodičovských práv, neboť jde o hodnotu, jejíž ochrana je v systému základních práv a svobod prioritní, byť je povinností obecných soudů hledat mezi zájmy rodičů a dítěte soulad (viz bod 59 zmíněného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14 - bod 8). Z jiného úhlu viděno, jde o důležitou hodnotu z hlediska tzv. (nejlepšího) zájmu dítěte, který musí všechny orgány veřejné moci při své činnosti sledovat. Stejné principy se uplatní i v případě nyní posuzovaném, určitý rozdíl však spočívá v tom, že zde nejde o ingerenci státu do práv jednotlivce z důvodu veřejného zájmu, nýbrž o spor mezi rodiči, jejž musí rozhodnout až soud. Střet tak vzniká primárně v rámci rodičovských práv, kdy jejich názory na očkování jsou protichůdné (neslučitelné) a povinností soudu je vybrat ten, který nejlépe koresponduje se zájmem dítěte.
17. Z výše uvedeného plyne, že rozhodným kritériem pro posouzení věci dané bude tzv. (nejlepší) zájem dítěte, který zde konkrétně (když ne výhradně, tak jistě v prvé řadě) spočívá v zájmu na ochraně jeho života a zdraví, kteréžto hodnoty jsou chráněny v ústavní rovině (viz výše). Toto kritérium se projevuje jak v procesní, tak hmotněprávní rovině (tj. tedy že nejen výsledek činnosti příslušných orgánů státu, ale i jeho postup musí být v souladu s tímto zájmem). Samotné posouzení otázky, zda je očkování v zájmu dítěte (na rozdíl od posuzování ústavnosti právní úpravy očkování - viz nález sp. zn. Pl. ÚS 19/14), je v kognici obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich rozhodnutí z věcného hlediska přezkoumávat (k důvodům viz sub 12). Případný zásah Ústavního soudu by připadal v úvahu, jevilo-li by se takové posouzení, když už ne jako "extrémně", tak minimálně zásadně vadné. Těžiště přezkumu Ústavního soudu s ohledem na námitky stěžovatele pak zde bude spočívat v tom, zda se obecné soudy nejlepším zájmem dítěte řádně zabývaly, resp. zda v odůvodnění napadených rozhodnutí své závěry "přezkoumatelným" způsobem, resp. řádně odůvodnily (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení).
18. V tomto ohledu Ústavní soud musí předeslat, že nepovažuje za potřebné (a ani možné) otevírat v obecné rovině otázku o prospěšnosti vakcinace, neboť kladně se k ní staví většina vědecké obce a odborné lékařské veřejnosti, jež přitom vychází z nejnovějších poznatků vědy v oblasti medicíny a farmakologie (viz i body 81 až 84 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14), kdežto opozice k tomuto názoru je minoritní, navíc co do důvodů (jež - v lepším případě - nejsou ověřitelné uznávanými vědeckými metodami) značně nesourodá. S ohledem na to lze sotva obecným soudům vytknout, nepřikládají-li při svém rozhodování žádnou či podstatnou váhu názorům osob, které zásadně očkování odmítají, byť třeba tyto působí na poli medicíny.
19. Dále v obecné rovině platí, že uvedení léčiv (včetně vakcín) na trh, resp. jejich registrace podléhá přísným pravidlům, jejichž splnění je kontrolováno příslušným orgánem (Státním ústavem pro kontrolu léčiv, příp. Evropskou lékovou agenturou). Mezi tato pravidla patří, že poměr rizika a prospěšnosti léčivého přípravku musí být příznivý [§31 odst. 10 písm. a) ve spojení s §3 odst. 3 a 9 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů]. Léčebné i vedlejší účinky léčiva jsou poté průběžně vyhodnocovány v tzv. farmakovigilančním systému Státním ústavem pro kontrolu léčiv (§90 a násl. uvedeného zákona), a ukáže-li se, že rizika převáží nad prospěšností, výdej a používání léčivého přípravku musí být zakázán, případně musí být uloženo jeho stažení [§90 odst. 3 písm. c) výše uvedeného zákona].
20. Ústavní soud tak nevidí důvod, proč by obecné soudy nemohly vycházet z předpokladu, že registrované léčivo je dostatečně účinné a v relevantní míře bezpečné, a tudíž i přínosné, a to až do chvíle, kdy na základě novějších odborných zjištění či vědeckých poznatků bude zjištěn opak. Jinak řečeno, vakcinaci lze principiálně považovat za přínosnou, nebude-li tato skutečnost vyvrácena či alespoň relevantním způsobem zpochybněna, aniž by do té doby měl právě tuto otázku (nikoli otázky jiné - např. zdravotní a jiná hlediska - srov. k tomu nejnověji nález ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2530/20) každý soud podrobovat přezkumu v každém jednotlivém případě. Vedle toho mohou v konkrétním případě existovat zdravotní důvody u očkované osoby, které provedení očkování brání, případně kdy může být s ohledem na specifické okolnosti poměr užitku a rizika jiný, než tomu je v běžných případech. Takovéto skutečnosti mohou být, a to podle okolností, i předmětem odborného posouzení soudním znalcem.
21. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy se náležitě nezabývaly tzv. nejlepším zájmem dítěte, když se nevypořádaly s jeho klíčovým argumentem, že riziko vakcinace je v tomto případě vyšší než riziko nemoci. Z napadených rozhodnutí je patrno, že obecné soudy v daném ohledu za rozhodující měly zprávu praktické lékařky MUDr. Jitky Houšťkové, která považovala provedení daného očkování za vhodné, resp. pro nezletilou za přínosné, přičemž v obecné rovině vycházela z informací a doporučení České vakcinologické společnosti a České pediatrické společnosti a v konkrétní rovině ze zdravotního stavu nezletilé a svých vlastních odborných zkušeností s daným očkováním.
22. Stěžovatel zpochybňuje nestrannost této lékařky i České vakcinologické společnosti v důsledku možné finanční zainteresovanosti, přičemž dokonce naznačuje možnost korupčního jednání, a současně tvrdí, že za účelem zodpovězení výše uvedené otázky měl být vypracován znalecký posudek z oboru biomedicínská statistika. Ústavní soud mu však přisvědčit nemůže, protože námitky proti osobě praktické lékařky a potažmo proti výše uvedené odborné společnosti jsou postaveny na domněnkách a spekulacích, a nikoliv na konkrétních faktech.
23. Vytýkají-li stěžovatelé, že obecné soudy nenechaly vypracovat znalecký posudek z oboru biomedicínská statistika, pak ani Ústavní soud k takovému postupu nevidí důvod. Podrobné informace o onemocnění meningokokem i o výše uvedených vakcínách, mimo jiné jejich účinnosti i vedlejších účincích, opírající se mj. o relevantní statistické údaje vzešlé z klinických studií, jsou obecně dostupné, a to nejen odborné veřejnosti. Tudíž nejen obecné soudy, ale také sami účastníci řízení si mohou udělat poměrně jasný obraz jak o nebezpečí, kterému je vystavena neočkovaná osoba, tak i o reálných rizicích, které sebou očkování nese. Dlužno dodat, že v tom ohledu lze provést stěžovatelem zmíněnou "kvantifikaci", samotné poměření zjištěných veličin je věcí kognice obecných soudů, neboť pro tento účel lze nějaký matematický model vytvořit jen obtížně.
24. Vyjde-li pak Ústavní soud z výše uvedené premisy o obecné prospěšnosti očkování, pak důvodný nesouhlas jednoho z rodičů s ním může být postaven na dvou základních argumentech, jednak že v konkrétním případě zdravotní stav dítěte neumožňuje očkování provést, případně že se z nějakého důvodu poměr pozitiv a negativ očkování nejeví jako příznivý, jednak vyjdou-li najevo u určité vakcíny nové skutečnosti týkající se zejména její účinnosti či nežádoucích vedlejších účinků. Jde-li o první bod, stěžovatel v řízení před obecnými soudy takto sice argumentoval, avšak v ústavní stížnosti v tomto ohledu nic konkrétního neuvedl, přičemž skutečnost, že očkování je slučitelné se zdravotním stavem nezletilé, plyne ze zprávy její ošetřující lékařky.
25. Argumentuje-li stěžovatel rizikem vzniku Kawasakiho onemocnění, nejde o novou skutečnost ve výše uvedeném smyslu, neboť tento nežádoucí účinek byl zjištěn při klinických studiích a příslušné výsledky jsou patrny z informací, kterou jsou obsaženy v informaci k balení přípravku. Nadto nelze považovat daný argument za korektní, neboť stěžovatel některé údaje zkresluje, a především pak další podstatné informace pomíjí. Jednak podle příbalového letáku jde v souvislosti s očkováním o tzv. vzácnou poruchu s počtem případů uvedeným v intervalu 1/10 000 až 1/1 000, jednak podle veřejně dostupných údajů touto nemocí (jejíž příčina není dosud ani dobře známa) mohou onemocnět děti do 4 let, zpravidla chlapci, tato má obvykle nekomplikovaný průběh a také dojde k plnému uzdravení bez vzniku trvalých následků, ke komplikacím či dokonce k úmrtí dochází jen výjimečně, a jeho incidence se v České republice odhaduje na 1,6/100 000. Oproti tomu onemocnění meningokokem sice v České republice není příliš obvyklé, může mít ale často fatální následky, přičemž nezletilá patří do ohrožené skupiny. Nejde tedy ani o novou skutečnost, ani o něčím specifický případ, a vzhledem k již uvedeným údajům, z nichž neplyne, že by dané očkování, které může ochránit nezletilou před touto nebezpečnou (a dokonce smrtelnou), byť nikoliv běžnou chorobou, bylo spojeno s nějakými významnými riziky, pak nelze považovat závěr obecných soudů, že očkování je v zájmu nezletilé, za nepřiměřený (natož pak "extrémní"), kterýžto by z hlediska ústavnosti nemohl obstát.
26. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že odmítnutí souhlasu s očkováním nezletilého dítěte je třeba opřít o relevantní důvody věcné povahy, tedy že v konkrétním případně není slučitelné s jeho zdravotním stavem či že i přes předpoklad prospěšnosti očkování existuje riziko vážných nežádoucích účinků, které není dostatečně vyváženo pozitivy z něho plynoucími, případně že se objevily nové skutečnosti týkající se očkovací látky. Stěžovatel však žádnou argumentaci postavenou na takovýchto důvodech v soudním řízení buď nepředestřel, anebo tak učinil, avšak příslušné závěry obecných soudů ústavní stížností nenapadl, případně tato argumentace byla obecnými soudy náležitě vypořádána.
27. Stěžovatel se rovněž domáhá zrušení rozhodnutí o zamítnutí návrhu na změnu faktického bydliště nezletilé a o nákladech řízení, ústavní stížnost ovšem v tomto ohledu žádné námitky neobsahuje (a naopak porušení výslovně spatřuje v udělení souhlasu s očkováním), a proto se jimi Ústavní soud nezabýval.
28. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
29. Jde-li o návrh na odklad vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí, ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud (meritorně "neprojednatelné") ústavní stížnosti; Ústavní soud nicméně v této věci postupoval s maximálním urychlením a rozhodl poté, co stěžovatelka (s opožděním) zaslala doplnění tzv. blanketní ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu