ECLI:CZ:US:2021:4.US.1648.21.2
sp. zn. IV. ÚS 1648/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou, sídlem Hroznová 470/13, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 sp. zn. 8 Tdo 178/2021, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. září 2020 sp. zn. 3 To 176/2020 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2020 sp. zn. 7 T 171/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele a spoluobviněného J. Š. (dále jen "spoluobviněný") uznal vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to stěžovatele odsoudil podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a dále podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v počtu dvaceti denních sazeb po částce 1 000 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dnů. Spoluobviněného za výše uvedené trestné činy odsoudil podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, poškozeného P. M. (dále jen "poškozený") odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel, spoluobviněný a rovněž státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích v neprospěch stěžovatele a spoluobviněného. Její odvolání směřovalo proti výroku o vině ohledně stěžovatele a spoluobviněného a též proti výroku o trestu uloženého spoluobviněnému. Ve věci rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem následovně. Výrokem I. podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a II. výrokem znovu rozhodl podle §259 odst. 3 trestního řádu tak, že stěžovatele i spoluobviněného uznal vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to stěžovatele odsoudil podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a dále podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v počtu dvaceti denních sazeb po částce 1 000 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dnů. Spoluobviněného odsoudil podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 trestního řádu poškozeného odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem III. byla odvolání stěžovatele a spoluobviněného podle §256 trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. Podle krajského soudu se stěžovatel a spoluobviněný dopustili shora označených trestných činů tím, že v konkretizovanou dobu, po předchozí společné domluvě, v úmyslu zmocnit se cizí věci, přistoupili v penzionu X k pokoji obývanému poškozeným, kdy nejprve spoluobviněný udeřil pěstí do vstupních dveří, které následně otevřel poškozený, bezprostředně poté spoluobviněný opakovaně udeřil poškozeného rukou sevřenou v pěst do obličeje a sdělil mu, že dluží nájemné za užívání předmětného bytu, kdy poškozený z obavy z dalšího fyzického napadení telefonicky kontaktoval svého zaměstnavatele, aby mu pomohl, přičemž mu ten následně půjčil částku 10 000 Kč, kterou si osobně převzal spoluobviněný, přičemž mezitím stěžovatel a spoluobviněný vstoupili do bytu obývaného poškozeným, který jim z obavy z dalšího fyzického násilí ve vstupu nebránil, byt prohledali a zmocnili se blíže specifikované elektroniky jako "zástavy" za dlužné nájemné, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši nejméně 7 900 Kč.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkové závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu se skutečným stavem věci. Trestní řízení, tvrdí stěžovatel, od samého počátku nemělo standardní průběh, jeho úkony byly zahájeny z podnětu poškozeného, který však vyhledal policejní orgán až s časovým odstupem několika hodin. Policistům sdělil, že dlužil na nájemném 26 000 Kč, přičemž začátkem června 2019 slíbil, že každý pátek splatí 2 000 Kč a dále bude hradit nájem ve výši 6 000 Kč. Rovněž uvedl, že první splátku měl dát po incidentu, který je předmětem tohoto trestního řízení. Stěžovatel blíže rozebírá jednotlivé výpovědi poškozeného učiněné před policejním orgánem a před obecnými soudy. Poukazuje přitom na rozpory týkající se především toho, do jaké míry se stěžovatel účastnil jednání spoluobviněného, zda byl přítomen úderům pěstí či vyklízení věcí poškozeného a zda poškozený vpustil stěžovatele a spoluobviněného do bytu dobrovolně. Upozorňuje také na podstatné změny výpovědi poškozeného učiněné během veřejného zasedání před krajským soudem. Stěžovatel zdůrazňuje, že od samotného počátku nezměnil svoji obhajobu, která spočívala v tvrzeních, že spoluobviněného potkal prakticky náhodně a požádal ho o pomoc s vyklizením bytu po poškozeném, který měsíce nehradil nájem, vše chápal tak, že věci zadrží a vydá oproti zaplacení nájmu, jakémukoli násilí přítomen nebyl, nebyl na něm domluven (opaku nepřisvědčil ani spoluobviněný) a s věcmi poškozeného nikterak nenakládal a na požádání je beze zbytku vydal policejnímu orgánu. Do současné doby poškozený dlužné nájemné neuhradil.
6. Podle stěžovatele žádná ze svědeckých výpovědí, které byly ve věci opatřeny, nemohly potvrdit ani vyvrátit jeho obhajobu. Přesto okresní soud, aniž by odstranil zásadní rozpory mezi výpověďmi poškozeného, přijal skutková zjištění, která jsou popsána ve výroku o vině, a krajský soud je následně převzal. Stěžovatel namítá zejména neprokázání předchozí společné dohody mezi ním a spoluobviněným, zpochybňuje míru své účasti na posuzovaném jednání a předestírá vlastní verzi okolností vstupu do bytu poškozeného. Soudy neuvažovaly o tom, že poškozený mohl utrpět zranění jinde, rovněž pominuly fakt, že jeho oznámení policejnímu orgánu mělo za následek, že mu byly vydány všechny "zadržené" věci, aniž by musel hradit dlužné nájemné. K tomu stěžovatel vytýká, že nebylo prokázáno porušení §1396 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), podle něhož není možné zadržet cizí věc za použití násilí nebo lstí. Úprava obsažená v §1395 o. z. umožňuje uplatnění zadržovacího práva i na nesplacený dluh, není-li možné jej splatit jinak. S přihlédnutím ke způsobu života poškozeného (se sklony k užívání návykových látek) se přitom jeho zaplacení očekávat nedalo. Nebyla tudíž vyvrácena obhajoba stěžovatele, že pouze realizoval zadržovací právo, o čemž svědčí i skutečnost, že věci nezpeněžoval a měl je uloženy, vyčkávaje na zaplacení nájemného. Podle stěžovatele soudy hodnotily provedené důkazy při zásadním porušení jedné ze základních zásad trestního řízení, a to zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného.
7. Stěžovatel polemizuje rovněž s právním posouzením skutku. Ke zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku uvádí, že nebyla prokázána dohoda mezi ním a spoluobviněným o spáchání násilného jednání za účelem zmocnění se cizí věci, a nebylo prokázáno, že by "zástava" byla získána násilím či pohrůžkou násilí. Stěžovatel se celé věci účastnil zcela sporadicky a z žádného projevu poškozeného nemohl dovozovat, že jeho jednání bylo nedobrovolné, učiněné ze strachu. Neshledává ani vysvětlení pro to, aby spoluobviněný překračoval dohodnutý postup vyklizení místnosti a složení "zástavy", k tomu neměl ani důvod či motiv. K přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku stěžovatel popírá, že by vstoupil do pronajatého pokoje neoprávněně. Jeho obhajoba spočívající v závazku poškozeného se vystěhovat, nebude-li řádně hradit dluh na nájemném, nebyla soudy vyvrácena (v tomto směru nebyly provedeny ani žádné důkazy). Z výpovědi poškozeného vyplývá, že stěžovatel se na místě činu zdržoval jen chvílemi, a není potvrzeno, že by byl přítomen jakémukoliv fyzickému násilí, došlo-li k němu vůbec. Za takové situace lze dovodit jediný možný závěr, a to že stěžovatel vycházel z dohody s poškozeným. Poškozený rovněž nikdy netvrdil, že s jeho vstupem do místnosti nesouhlasil, což odpovídá obhajobě, podle níž stěžovatel neměl důvod se domnívat, že vpouští-li je do místnosti, činí tak z obav či podobného násilného jednání. Na podporu stěžovateli nepříznivému závěru nebyly ani opatřeny relevantní důkazy. Stěžovatel též popírá dohodu se spoluobviněným na vynucení si vstupu do obydlí násilím a svoji přítomnost v průběhu takového násilného jednání.
8. Posléze stěžovatel namítá, že krajský soud se v odůvodnění rozsudku nevypořádal se změnou právní kvalifikace. Napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná. Odkazuje též na zásadu subsidiarity trestní represe.
9. Nejvyšší soud podle stěžovatele interpretoval §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu způsobem nerespektujícím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Jde-li o rozsudek okresního soudu, který zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím, tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
14. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; nedostatek takového odpovídajícího posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
17. Stěžovatel obrací pozornost zejména k závěrům obecných soudů o naplnění objektivní stránky trestného činu a dokazování k ní.
18. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
19. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz, není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Námitky tohoto druhu stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.
20. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o důvodu jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
21. Konečně třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří vady, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jsou-li v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny [(srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
22. K posléze uvedeným kategoriím vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že se soudy nezabývaly řádně věrohodností výpovědí poškozeného (a to rovněž se zřetelem k jejich nekonzistentnosti a "vývoji" v průběhu řízení), že nebyl přítomen žádnému užití násilí ani zmocnění se věcí poškozeného, že do pokoje vstoupil s jeho souhlasem a že nebyla prokázána jakákoliv předchozí dohoda mezi ním a spoluobviněným.
23. Podle Ústavního soudu se obecné soudy vypořádaly se stěžovatelovou obhajobou zpochybňující výpovědi poškozeného ústavněprávně konformním způsobem. Zdůraznily, že poškozený neprojevoval ani náznakem snahu stěžovateli nebo spoluobviněnému jakkoliv škodit a nepravdivě je obviňovat z trestné činnosti. Sám si byl vědom svého "podílu" na vzniklém konfliktu (neplacení nájemného), což ve svých výpovědích opakovaně připouštěl. Nejprve proto váhal, zda věc vůbec oznámit policejnímu orgánu, během hlavního líčení chtěl obvinění "stáhnout" a nakonec před krajským soudem svou výpověď podstatně změnil ve prospěch stěžovatele a spoluobviněného. Soudy vzaly v potaz, že svědectví poškozeného je podporováno dalšími provedenými důkazy (tj. výpověďmi svědků K. H. a Z. P., resp. fotodokumentací utrpěného zranění), zatímco obhajoba stála v podstatě osamocena, neboť ani výpovědi svědků P. H. nebo J. K. nemohly její verzi potvrdit a tvrzení poškozeného vyvrátit. Stěžovatel nezpochybnil relevantně závěr soudů, že výpovědi poškozeného před policejním orgánem dne 18. 6. 2019 a před okresním soudem u hlavního líčení konaného dne 9. 1. 2020 se lišily v zásadě jen ve zdůraznění odlišných podrobností předmětného incidentu, tedy nikoli nad míru vysvětlitelnou časovým rozpětím mezi těmito výpověďmi. Oproti tomu podstatně změněnou výpověď, kterou poškozený učinil ve veřejném zasedání dne 16. 9. 2020, krajský soud nepřijal za východisko pro své závěry, neboť zásadně odporovala nejen jeho předchozím výpovědím, ale též (výše konkretizovaným) důkazům, které je podporovaly.
24. Obecné soudy věnovaly náležitou pozornost též samotnému průběhu předmětného skutku. Poškozený uváděl, že ihned po otevření dveří byl napaden spoluobviněným, následně se dostavil stěžovatel, který byl přítomen další ráně pěstí od spoluobviněného. Z obou procesně použitelných výpovědí soudy dovodily, že stěžovatel i spoluobviněný vstoupili do obydlí poškozeného, který sice v přípravném řízení uvedl, že je dovnitř vpustil dobrovolně, nicméně při hlavním líčení upřesnil, že je do bytu nepozval, chtěl zavřít dveře, oni mu však řekli, "že ne, že uteče", a sami pak vstoupili. Stěžovatel a spoluobviněný byli rovněž účastni zabavování elektroniky patřící poškozenému jako "zástavy" za dlužné nájemné. Oba ho vyzvali k vydání těchto věcí s tím, že když si poškozený chtěl ponechat tablet, stěžovatel s tím nesouhlasil. Stěžovatel podle zjištění obecných soudů sice nebyl přítomen celému průběhu posuzovaného jednání, sám poškozený k tomu uvedl, že "tam prakticky nebyl, ten byl dole", nicméně se alespoň zčásti zúčastnil veškerého konání významného pro naplnění zákonných znaků obou skutkových podstat (tj. přinejmenším jedné rány pěstí, vstupu do pokoje i vynuceného zabavování věcí z majetku poškozeného).
25. Obecné soudy nevybočily z požadavků kladených na ně ústavním pořádkem ani při dokazování znaků objektivní stránky skutkové podstaty posuzovaných trestných činů, ke kterým stěžovatel obrací zvláštní pozornost. Přítomnost znaku "užití násilí" (zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku) soudy dovodily z "několika ran pěstí", které spoluobviněný užil proti poškozenému veden záměrem nejen vystěhovat poškozeného z pronajatého bytu, ale též zmocnit se jeho věcí (tj. cizí věci) za účelem zajištění úhrady dluhu na nájemném. Naplnění znaku "neoprávněného vniknutí do obydlí" (přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku) konstatovaly soudy na základě zjištění, že stěžovatel a spoluobviněný vstoupili do bytu poškozeného, přestože ten je dovnitř nepozval, avšak nijak jim ani nebránil vzhledem k předchozímu napadení (užití násilí) spoluobviněným, vyjádření obviněných o zamezení možnému útěku poškozeného ("že ne, že uteče") a jejich fyzické převaze.
26. Obdobné hodnocení o dodržování mezí ústavnosti lze vyslovit vůči závěrům soudů o existenci předchozí společné dohody na posuzovaném trestném jednání (úmyslné společné jednání dvou nebo více osob podle §23 trestního zákoníku, vymezujícího spolupachatelství). Soudy uvedly, že spoluobviněný neměl jediný racionální důvod (motiv), proč by se choval způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině, nebyl-li by požádán stěžovatelem o součinnost. Uvedené je zjevné tím spíše, že spoluobviněný fyzicky zaútočil na poškozeného bezprostředně poté, co ten otevřel dveře od pokoje, tedy měl od samého počátku záměr (úmysl) dopustit se zmiňované trestné činnosti, a to na základě předchozí dohody se stěžovatelem na společném protiprávním jednání.
27. Obecné soudy nepochybily ani při výkladu §1396 odst. 1 o. z., podle něhož zadržet cizí věc nesmí ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně nebo lstí. Stěžovatelova polemika spočívá na skutkové verzi odlišné oproti té, kterou - ústavněprávně souladným postupem - vzaly za prokázanou soudy. Movité věci poškozeného se podle jejich zjištění dostaly do moci stěžovatele jednáními protiprávní povahy, a to výše uvedenými trestnými činy.
28. Stěžovatel též namítá, že obecné soudy měly v jeho prospěch užít zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, tvrdí, že na věc lze nahlížet pouze jako na spor z pohledu "nevydařeného" nájemního vztahu, kde postačují prostředky občanského práva.
29. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že trestní právo zásadně nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v soukromoprávních vztazích, v nichž je především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva. Je proto nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Není přípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k ochraně subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) nebo nález ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 46/18 (312/2020 Sb.) a odlišná stanoviska k němu; obdobně srov. též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012]. Neboli, je nepřípustnou praxí, řeší-li se standardní občanskoprávní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků prostředky trestního práva [srov. nález ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113)]. Ústavní soud ve své judikatuře kritizuje tzv. hypertrofii trestní represe, kdy dochází k trestněprávnímu postihu jednání, které je možno (účinně) postihnout i soukromoprávní cestou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247)].
30. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí možností využití zásady subsidiarity trestní represe zabýval. Konstatoval, že potřebnou okolností není zjištění, že se stěžovatel svého jednání dopustil v občanskoprávních vztazích, určující naopak je, že stěžovatel si "přizval" spoluobviněného s očividnou fyzickou převahou nad poškozeným, poškozený si z konfrontace odnesl drobné zranění, hodnota násilně odňatých věcí nebyla zanedbatelná, stěžovatel a spoluobviněný poškozenému odebrali i tablet, aniž by dbali jeho sdělení, že jej potřebuje pro svou práci, a poškozený si po tomto napadení musel "urychleně shánět nové bydlení".
31. V obecné rovině není vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna u kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů (v posuzované věci přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku), nicméně neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen skutkovou podstatu základní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1362/2016). O takovou výjimečnou situaci zde však nejde.
32. Ústavní soud považuje uvedené závěry Nejvyššího soudu o uplatnění trestní represe za přiléhavé a neshledává, že by byly v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele.
33. Ani další stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu nejsou opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat většinou dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu Nejvyšším soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Dovolací soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na řádné soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
34. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené z hlediska jeho ústavní konformity. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o jeho vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
35. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu, který již zrušil krajský soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
36. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 4 ve spojení s §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2021 č. j. IV. ÚS 1648/21-17.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu