ECLI:CZ:US:2021:4.US.1669.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1669/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů P. H. a nezletilé G. S. a nezletilé V. S., všech zastoupených JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2021 č. j. 100 Co 341/2020-390 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. srpna 2020 č. j. 30 P 351/2017-292, 12 P a Nc 740/2018, 12 P a Nc 741/2018, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a M. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte, a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud ustanovil nezletilým stěžovatelkám kolizního opatrovníka.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele (dále též "otec") na změnu úpravy poměrů stěžovatelek (dále jen "nezletilé"), (výrok I.). Styk otce s nezletilými upravil tak, že otec je oprávněn se s nimi stýkat v každém sudém kalendářním týdnu od čtvrtka od 15:00 hodin, kdy si nezletilé vyzvedne ve školním zařízení, do pondělí následujícího lichého týdne do 8:00 hodin, kdy nezletilé předá do školy s tím, že v případě, že se nezletilé nebudou účastnit školní docházky z důvodu překážky u školy nebo nezletilých, bude místem předání nezletilých místo bydliště vedlejší účastnice (dále jen "matka"), a dále byl upraven styk otce s nezletilými o hlavních letních prázdninách a o vánočních prázdninách (výrok II.). Tím byl změněn výrok I. rozsudku okresního soudu ze dne 10. 11. 2016 č. j. 30 Nc 377/2016-54 v části týkající se úpravy styku otce s nezletilými (výrok III.). Výroky IV. a V. soud rozhodl o nákladech řízení.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými od středy v sudém kalendářním týdnu od 7:45 hodin do pondělí v lichém kalendářním týdnu do 7:45 hodin s tím, že otec převezme a předá nezletilé vždy ve školním zařízení a v případě absence nezletilých ve školním zařízení nezletilé převezme a předá v místě bydliště matky a dále byl upraven styk otce s nezletilými v době jarních, velikonočních, letních a vánočních prázdnin (výrok I.). Výrokem II. byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen. Tím byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 10. 11. 2016 č. j. 30 Nc 377/2016-54 v části upravující styk otce s nezletilými (výrok III.). Výroky IV. a V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
5. Krajský soud dovodil, že poměry účastníků se nezměnily takovým způsobem, aby odůvodňovaly změnu výlučné péče matky na střídavou péči rodičů. Krajský soud stejně jako okresní soud hodnotil nezletilými deklarované přání být do budoucna v péči obou rodičů v týdenním cyklu střídání jako výsledek dlouhodobé citové manipulace otcem, nikoli jako projev skutečného přání a preferencí nezletilých. Krajský soud shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že v současné době nelze projevy nezletilých, které jsou výrazně ovlivněny nátlakem otce, vnímat jako projevy jejich vlastního názoru vytvořeného jen na základě vlastní zkušenosti a není tak vhodné střídavou péči vystavět jen na jejich navenek deklarovaném přání. Krajský soud konstatoval, že v danou chvíli je v zájmu nezletilých zachovat výlučnou péči matky, přičemž střídavá péče se nejeví v danou chvíli jako vhodná ani z toho důvodu, že rodiče nejsou schopni komunikovat a kooperovat v takové míře a takovým způsobem, aby střídavá péče fungovala. Ačkoli krajský soud neshledal důvod pro změnu výlučné péče matky na střídavou péči rodičů, považoval za vhodné upravit styk otce s nezletilými v co nejširší možné míře tak, aby nezletilé vnímaly otce jako rodiče, který se širokou měrou podílí na jejich výchově a péči.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů, jakož i soudem ustanovený kolizní opatrovník, dlouhodobě ignorují vyjádření nezletilých, jejich názory a přání, a bez jakéhokoliv důvodu a provedeného dokazování prohlašují názory nezletilých za výsledky jejich manipulace otcem a tak potlačují participativní práva dítěte na rozhodování o jejich vlastních životech.
7. Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů bezdůvodně nevyhověly jeho návrhu na střídavou péči o nezletilé. Okresní soud svoje rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu řádně neodůvodnil, styk nezletilých s otcem oproti návrhu matky a kolizního opatrovníka navíc bez návrhu zkrátil. K odvolání otce krajský soud rozsudek okresního soudu změnil, a to tak, že oproti rozsudku okresního soudu styk prodloužil o jeden den. Nicméně faktickým dopadem této změny rozsudku bylo to, že styky otce s dětmi zůstaly na stejné úrovni, na jaké byly již v průběhu uplynulých dvou let realizovány. Ani krajský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud nevzal v úvahu opakovaná vyjádření nezletilých, které si přejí delší pobyt u otce, a rozhodl nikoliv v zájmu nezletilých. Stěžovatel dále poukazuje na to, že ani krajský soud se nezabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro střídavou péči, pouze konstatoval podle jeho názoru ,,nevhodné" chování otce, ovšem bez toho, aby je prokázal či alespoň k tomu provedl dokazování. Za ,,nevhodné chování" označil, že otec dovedl děti na orgán sociálněprávní ochrany dětí, kde vyjádřily své přání být s ním více. Kolizní opatrovník i soudy, toto přání dětí do té doby zcela ignorovaly. V čem spočívá zájem nezletilých, aby byly v péči matky více než u otce, a v čem spočívá naplnění jejich zájmu na tom, aby byly svěřeny do výlučné péče matky, ani jeden ze soudů nezdůvodnil. Stěžovatel dále poukazuje na to, že soud má při rozhodování, zda v konkrétním případě má být umožněna střídavá péče, vycházet z Ústavním soudem formulovaných kritérií [srov. nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), a ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel dále poukazuje na to, že jeho námitkou vůči vadně vypracovanému znaleckému posudku se krajský soud řádně nezabýval, když se k němu vyjádřil pouze v obecně rovině.
9. Stěžovatel namítá, že ačkoliv bylo nezletilým formálně poskytnuto právo vyjádřit se, a to u orgánu sociálněprávní ochrany dětí i u znalce, soudy toto jejich vyjádření nevzaly v úvahu s odůvodněním, že jde manipulaci prováděnou otcem. Žádný ze soudů však neuvedl, jak dospěl k závěru, že by otec děti manipuloval.
10. Stěžovatel dále poukazuje na to, že kolizní opatrovník se své účasti na projednání věci v podstatě bezdůvodně vzdal a k odvolání stěžovatele se nevyjádřil. Kolizní opatrovník tak nehájil zájmy nezletilých řádně. Stěžovatel proto navrhl, aby kolizním opatrovníkem nezletilých v tomto řízení byl ustanoven jiný subjekt.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Uvedl-li stěžovatel nezletilé rovněž v postavení stěžovatelek, Ústavní soud konstatuje, že pro procesní účastenství nezletilých nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, kdy jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy každého rodičů (otce a matky) ve vztahu k nezletilým. Nezletilé v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupovány na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilé nemohou být vtaženy do řízení jedním z rodičů. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem k zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže) oprávněného stěžovatele však nebylo nutné uvedené vady odstraňovat a nebylo ani třeba ustanovovat opatrovníka nezletilým (sub 2).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, či jiné závěry při neshodách rodičů o významných záležitostech nezletilého, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy napadenými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
16. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí obecných soudů, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů a namítá, že takové rozhodnutí není v zájmu nezletilých, když k jejich vyjádření nebylo v řízení přihlédnuto.
17. Přestože z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vyplývá preference střídavé péče před péčí jednoho z rodičů a závěr, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), bod 28; nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421), bod 25; či nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 26]. Ústavní soud současně ve své judikatuře opakovaně vyslovil závěr, že střídavá péče nemá být určitým automatismem. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž jsou jím především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je jen vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. K těmto okolnostem je třeba řadit i funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů. Skutečnost, že nařízení střídavé péče může v praxi vést ke stabilizaci těchto vztahů a obnovení konstruktivní komunikace rozvedených rodičů, však neznamená, že z tohoto důvodu musí být střídavá péče nařízena. Jestliže obecné soudy takovému požadavku nevyhoví a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte [srov. nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 773/18 (N 144/90 SbNU 337)].
18. V předmětné věci obecné soudy posuzovaly možnost svěření nezletilých do péče rodičů s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Krajský soud stejně jako okresní soud hodnotil nezletilými vyslovené přání být do budoucna v péči obou rodičů jako výsledek dlouhodobé citové manipulace otcem, nikoli jako projev skutečného přání nezletilých. Krajský soud proto přisvědčil okresnímu soudu, že v současné době nelze projevy nezletilých, které jsou výrazně ovlivněny nátlakem otce, vnímat jako projevy jejich vlastního názoru vytvořeného jen na základě vlastní zkušenosti a není tak vhodné střídavou péči vystavět jen na jejich navenek deklarovaném přání. Obecnými soudy provedené hodnocení postojů stěžovatele je podle Ústavního soudu dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodněno. Do takto řádně provedeného hodnocení proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
19. Krajský soud dospěl shodně s okresním soudem k závěru, že v současné době je v zájmu nezletilých zachovat výlučnou péči matky (viz bod 5. shora), přičemž svůj závěr opřel o závěry znalce i další provedené důkazy. Matka je podle nich rodičem způsobilým poskytovat nezletilým řádnou péči a zároveň, na rozdíl od otce, i respektovat roli druhého rodiče a sledovat primárně zájem dětí, nikoliv jen zájem svůj. Krajský soud proto dovodil, že střídavá péče se nejeví být v současné době jako vhodná, a to jak z důvodu výše popsaných postojů obou rodičů, tak i z důvodu, že rodiče nejsou schopni komunikovat a kooperovat v takové míře a takovým způsobem, aby střídavá péče byla přínosem pro nezletilé z hlediska jejich další výchovy. V této souvislosti je také třeba připomenout, že nedostatky v komunikaci a kooperaci přitom krajský soud zjistil především u otce, který se nevyhýbá snižování role matky i před nezletilými, komunikaci s matkou vede arogantním až demonstrujícím způsobem a v očích dětí se snaží polarizovat rodiče jako dobrého (otec) a špatného (matka). Ústavní soud tato závěry krajského soudu shledává ústavně konformními.
20. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani v tom, že soudem ustanovený opatrovník neplní svoji funkci řádně. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že kolizní opatrovník v prvostupňovém řízení provedl opakovaně pohovor s nezletilými (dne 3. 6. 2019 a dne 6. 9. 2019), o čemž sepsal zprávu, resp. provedl záznam. Z těchto důkazů okresní soud při svém rozhodování vycházel. V odvolacím řízení se opatrovník ke stěžovatelem podanému odvolání řádně vyjádřil. Krajský soud doplnil dokazování záznamem pohovoru s nezletilými sepsaným dne 30. 9. 2020 před orgánem sociálněprávní ochrany dětí, návrh otce na doplnění dokazování výslechem pracovníka orgánu sociálněprávní ochrany dětí zamítl, neboť výslech pracovníka orgánu sociálněprávní ochrany dětí nepovažoval za přínosný, když v tomto důkazu neshledal potenciál jakkoliv ovlivnit skutkové závěry, které byly podkladem jeho rozhodnutí.
21. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkou ke kvalitě vypracovaného znaleckého posudku, z obsahu napadeného rozhodnutí krajského soudu naopak vyplývá, že soud se touto námitkou stěžovatele zabýval, a to nikoli jen obecně, jak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, ale i konkrétně vzhledem k jeho obsahu a k námitkám stěžovatele, přičemž vysvětlil, z jakých důvodů nemá důvod o správnosti závěrů znalce pochybovat (viz bod 12 napadeného rozsudku krajského soudu).
22. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z obecných soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Náležitě byla zachována i ústavně zaručená práva nezletilých. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu o péči o nezletilé zčásti změnil. Stěžovatel se však se závěrem krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilých. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál.
23. V posuzované věci bylo napadené rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud hodnotil především nejlepší zájem nezletilých a tomuto hodnocení není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilých. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele či nezletilých (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu