ECLI:CZ:US:2021:4.US.1679.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1679/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Vasila Vudmasky, zastoupeného JUDr. Lumírem Mičánkem, advokátem, sídlem Pod Pražskou 399, Řitka, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. června 2021 č. j. 10 As 150/2021-45 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021 č. j. 5 A 94/2019-68, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud "pozastavil vykonatelnost stěžovaných soudních rozhodnutí do doby svého rozhodnutí", aniž by svůj návrh jakkoli odůvodnil. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel zřejmě chtěl využít ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí touto ústavní stížností.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že podstata ústavní stížnosti stěžovatele se skutkově odvíjí od oznámení o dosažení 12 bodů hodnocení (dále jen "vybodování") Magistrátem hl. m. Prahy (dále jen "MHMP") stěžovateli doručeného dne 27. 3. 2014. Stěžovatel na tuto výzvu reagoval námitkami, které v únoru roku 2015 MHMP zamítl, proto stěžovatel podal odvolání k Ministerstvu dopravy (dále též "vedlejší účastník") a požádal o potvrzení, že je způsobilým k držení řidičského oprávnění. Proti nevyhovujícím rozhodnutím podal stěžovatel žalobu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 30. 3. 2021 č. j. 5 A 94/2019-68 odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 23. 10. 2018 č. j. 1103/2018-160-SPR/3 jako opožděnou, podanou po uplynutí lhůty stanovené §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo dopravy zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo předchozí rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravně správních činností ze dne 23. 2. 2015 č. j. MHMP 273972/2015 sp. zn. S-MHMP 188259/2014, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatele jako nedůvodné a provedený záznam 12 bodů v registru řidičů potvrdil ke dni 6. 2. 2014.
4. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 6. 2021 č. j. 10 As 150/2021-45 tak, že zamítl jeho kasační stížnost (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel předně rozporoval závěr městského soudu, že byly splněny zákonné podmínky, aby mohla v jeho případě nastat fikce doručení prvostupňového rozhodnutí podle §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalobou napadené rozhodnutí bylo stěžovateli řádně doručováno do vlastních rukou na adresu sdělenou stěžovatelem pro doručování tj. X, a bylo doručeno dne 5. 11. 2018. Na uplatnění fikce doručení podle §24 odst. 1 správního řádu nemá vliv skutečnost, že po uplynutí úložní doby nedošlo ke vhození doručované písemnosti do schránky stěžovatele, jakož ani to, že se stěžovatel s obsahem písemnosti neseznámil, s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyšší správní soud ze dne 20. 12. 2016 č. j. 3 As 241/2014-41. Nejvyšší správní soud dodal, že usnesení městského soudu není nepřezkoumatelné, ale naopak je sepsáno pečlivě.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích stěžovatel brojí proti vadám řízení a zejména konstatuje, že nedošlo k naplnění podmínek fikce doručení. Stěžovatel zpochybnil řádnost doručení a tvrdí, že se po dobu tří let domníval, že Ministerstvo dopravy jeho odvolání vyhovělo. K jeho překvapení ho policie 28. 5. 2019 informovala, že jeho odvolání bylo zamítnuto. Stěžovatel se bránil žalobou, ale městský soud ji nesprávně odmítl jako opožděnou, proto se s kasační stížností obrátil na Nejvyšší správní soud, která byla zamítnuta. Stěžovatel polemizuje s řádností doručení i se závěry správních soudů, podle nichž nastala fikce doručení, přestože zásilka nebyla po uplynutí úložní doby vhozena do schránky a nemohl se seznámit s obsahem doručované písemnosti. Stěžovatel upozorňuje na letitou nečinnost správních orgánů a namítá, že správní orgány odvíjely doručení napadeného rozhodnutí od data telefonického rozhovoru se stěžovatelem a určily nesprávný počátek lhůty pro podání odvolání. Stěžovatel poukázal na jeho špatnou sociální situaci i jeho rodiny a tvrdil, že mu byly bezdůvodně uloženy nepřiměřeně tvrdé správní tresty, které jsou v zásadě likvidační, proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
10. Je třeba připomenout, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru vedlejšího účastníka, městského soudu a Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jejich právní názor uvedený v napadených rozhodnutích extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jestli obecné soudy nevybočily z mezí řádně vedeného soudního procesu. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal.
11. Podstatnou otázkou sporu je, zda stěžovatel podal včas žalobu ve lhůtě stanovené §72 odst. 1 soudního řádu správního a zda Ministerstvo dopravy řádně doručilo stěžovateli rozhodnutí ze dne 23. 10. 2018.
12. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci městský soud i Nejvyšší správní soud dospěly k právnímu závěru, který řádně odůvodnily.
13. Jak případně zdůraznil Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2016 č. j. 3 As 241/2014-41 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 251/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že když po uplynutí desetidenní lhůty není zásilka vhozena do schránky adresátů této písemnosti, na uplatnění fikce doručení podle §24 odst. 1 správního řádu to nemá vliv. Stejně tak Nejvyšší správní soud naprosto dostatečně a ústavně konformně odůvodnil, z jakých důvodů bylo odvolání stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí podáno opožděně. Ústavní soud též považuje za vhodné připomenout závěr Nejvyššího správního soudu, že z obsahu správního spisu nevyplynulo, že by se stěžovatel po správních orgánech dožadoval doručování na adresu trvalého pobytu. Toto tvrzení je v rozporu s počátečním nezdarem při doručování písemností na adresu trvalého pobytu, resp. při následném doručování za pomoci opatrovnice pro doručování. Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že správní orgány odvíjely doručení napadeného rozhodnutí od data telefonického rozhovoru (18. 12. 2018) se stěžovatelem, protože v té době bylo již řádně doručeno více než měsíc.
14. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě. Uvedené lze uplatnit mutatis mutandis i pro podání odvolání v zákonem stanovené lhůtě podle správního řádu. Tuto lhůtu však stěžovatel v nyní přezkoumávané věci zmeškal, za což musí nést výše rozvedené procesní následky.
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pokud se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z toho důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu