ECLI:CZ:US:2021:4.US.1691.21.2
sp. zn. IV. ÚS 1691/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 48, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 č. j. 6 Tdo 92/2021-1262, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. července 2020 č. j. 6 To 100/2016-1185, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2017 č. j. 6 To 100/2016-946 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 7. října 2015 č. j. 3 T 182/2012-872, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jednak uzavřel se svou babičkou darovací smlouvu, na jejímž základě se stal vlastníkem bytové jednotky v hodnotě 550 000 Kč, a dále si od své babičky nechal na svůj účet převést prostředky získané z prodeje podílových fondů ve výši 224 814,80 Kč. Tyto úkony učinil přesto, že si byl vědom skutečnosti, že jeho babička trpí Alzheimerovou chorobou a nemůže takové úkony činit o své svobodné vůli. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. V dané věci šlo již o druhý odsuzující rozsudek.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Na jeho základě Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ze dne 21. 7. 2020 č. j. 6 To 100/2016-1185 rozsudek okresního soudu zrušil a sám uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Skutkovou větu odvolací soud upravil tak, aby podle něj lépe vystihovala jednání stěžovatele ve vztahu ke způsobenému následku. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále byla stěžovateli uložena povinnost podle svých sil vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem. V dané věci šlo již o druhé rozhodnutí krajského soudu, neboť první (ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu ze dne 19. 7. 2017 č. j. 6 To 100/2016-946) bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 6 Tdo 968/2018-III.-1083. Krajský soud doplnil na základě příkazů dovolacího soudu dokazování, směřující k potvrzení závěru, že stěžovatelovým jednáním došlo k dokonání daného trestného činu (způsobení škodlivého následku). Soud vzal ze souboru důkazů za prokázané především to, že stěžovatelova babička nebyla schopna o vlastní vůli činit uvedené právní úkony. Z nepřímých důkazů pak dovodil, že tak činila na základě působení stěžovatele (a jeho otce, odsouzeného za totéž jednání). Stěžovatel si přitom byl jejího zdravotního stavu vědom.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V napadeném rozhodnutí krajského soudu a předcházejícím rozsudku okresního soudu neshledal Nejvyšší soud tzv. extrémní nesoulad mezi závěry soudů a obsahem provedených důkazů. Dovoláním napadený rozsudek krajského soudu (na rozdíl od rozsudku krajského soudu dříve zrušeného Nejvyšším soudem) obsahuje skutkovou větu, která odpovídá právní kvalifikaci stěžovatelova jednání. Soudy v souladu s právními předpisy dovodily, že to bylo stěžovatelovo jednání, co pohnulo jeho babičku k uvedeným právním úkonům. Sama tak podle celé řady korespondujících důkazů činit nemohla. Zároveň je z časových souvislostí jednotlivých úkonů zřejmé, že se na nich stěžovatel aktivně podílel, což vyplývá dokonce i z jeho vlastní výpovědi. Provedené úpravy skutkové věty jsou pak v souladu s obžalovací zásadou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy hodnotily důkazy jednostranně a některé skutkové závěry dovodily z okolností, jež nebyly předmětem dokazování. Za důkazně nepodložený považuje stěžovatel závěr, že by to byl on, kdo dával návrh na katastr nemovitostí. Z důvodu úpravy skutkové věty není pak zřejmé, kdy mělo dojít k dokonání údajného trestného jednání. Za nepřijatelný považuje stěžovatel způsob, jakým obecné soudy dovodily naplnění objektivní stránky daného trestného činu. To mělo spočívat v neoznámení informace (o Alzheimerově chorobě) orgánům veřejné moci a bance. Nevyřešená však zůstala otázka, zda stěžovatel měl nejen povinnost, ale vůbec příležitost takové informace sdělit.
6. Nikdo z členů rodiny nevěděl, že poškozená není schopna činit žádné právní úkony. Nesvědčilo tomu její chování. Finančně se o sebe každodenně starala. Soudy se pak v tomto směru nevypořádaly s otázkou, zda není namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Původní trestní oznámení bylo totiž (spolu s řadou dalších) podáno na stěžovatele v rámci rodinných neshod o majetek. Část získaných prostředků navíc nepřešla do výlučného vlastnictví stěžovatele, nýbrž šlo nadále o prostředky poškozené, sloužící k uspokojování jejích potřeb, jejichž úhrada převyšovala její příjmy.
7. Konečně stěžovatel namítá, že vrácením věci odvolacímu soudu (po prvním zásahu Nejvyššího soudu) byl zbaven možnosti podat proti novému odsuzujícímu rozsudku odvolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu a zrušenému rozsudku krajského soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Taková pochybení Ústavní soud nezjistil.
11. V první řadě je třeba konstatovat, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 6 Tdo 968/2018-III.-1083, rozsudku krajského soudu ze dne 19. 7. 2017 č. j. 6 To 100/2016-946 a rozsudku okresního soudu ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 3 T 182/2012-872 podal stěžovatelův otec a Ústavní soud ji v částech, které směřovaly proti výrokům těchto rozhodnutí týkajících se otce stěžovatele odmítl usnesením ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2293/19, které je i stěžovateli známo. V odůvodnění této ústavní stížnosti se velmi podrobně vypořádal s většinou námitek, které nyní uplatňuje rovněž stěžovatel, neboť ty fakticky směřují proti starším námitkám vůči rozhodnutím, která napadl ústavní stížností i stěžovatelův otec. Ústavní soud přitom neshledal žádný důvod, pro nějž by se měl od závěrů učiněných v uvedeném usnesení odchýlit. Ze stejného důvodu nepovažuje za nutné tyto obsáhlé závěry opakovat a stěžovatele tak lze na ně odkázat. To se týká námitek porušení totožnosti skutku (bod 16, 19 a 20 usnesení sp. zn. IV. ÚS 2293/19), údajně jednostranně vedeného dokazování (bod 17), námitek relevance stěžovatelovy péče o jeho babičku a užití peněžních prostředků na uspokojení jejích potřeb (body 24 a 25), dostatečnosti znaleckého zkoumání duševního stavu stěžovatelovy babičky (body 28 a 29) a stěžovatelovy vědomosti o něm (bod 30, který obdobně platí i pro případ stěžovatele) a námitek porušení zásady subsidiarity trestní represe (body 33 a 34).
12. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti představují opakování jeho obhajoby, s níž se soudy obsáhle vypořádaly a která se z větší části míjí s předmětem daného trestního řízení (např. obsáhlý rozbor péče o stěžovatelovu babičku nebo pozadí rodinného sporu o majetek, který zanechala). K tomu je nutné rovněž připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat (viz sub 9 a 10), což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
13. K závěrům uvedeným v usnesení ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2293/19 (viz sub 11), týkajících se obdobné argumentace v ústavní stížnosti otce stěžovatele a v rozhodnutích napadených přípustnou částí nynější ústavní stížnosti může Ústavní soud toliko uvést, že Nejvyšší soud se ve svém druhém rozhodnutí v dané věci nedopustil přepjatě formalistického výkladu právních předpisů. Z obsahu ústavní stížnosti ani není zřejmé, v čem (vyjma nepříznivého výsledku) spatřuje stěžovatel v postupu Nejvyššího soudu přepjatý formalismus. K tomu lze pouze poznamenat, že Nejvyšší soud rozhodl v souladu s právními předpisy, ustálenou judikaturou a rovněž svým předchozím kasačním rozhodnutím vydaným v této věci.
14. Za neopodstatněnou je nutné považovat rovněž námitku zbavení stěžovatele práva podat odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, neboť právní řád obžalovanému takové právo nedává. Stěžovatel brojil odvoláním proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu, přičemž podání odvolání proti rozsudku krajského (odvolacího) soudu již trestní řád nepřipouští. Opačný výklad nevyplývá ani z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh v přípustné části zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve zbývající části (viz sub 8) ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
16. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 4 ve spojení s §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021 č. j. IV. ÚS 1691/21-36.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu