ECLI:CZ:US:2019:4.US.2293.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2293/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 48, Louny, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 T 182/2012-872, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 6 To 100/2016-946, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, č. j. 6 Tdo 968/2018-III.-1083, za účasti Okresního soudu v Lounech, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2019, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Lounech (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu s tím, že jimi byla dle jeho názoru porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavnímu soudu proto navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
2. Stěžovatel sice Ústavnímu soudu navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, tedy jejich zrušení v plném rozsahu, z povahy věci je však zřejmé, že ústavní stížnost směřovala toliko proti těm výrokům, které se týkají stěžovatele. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu totiž byly výroky napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu ke druhému obviněnému (stěžovatelově synu) zrušeny a věc byla odvolacímu soudu vrácena zpět k dalšímu řízení. Ústavní soud považoval proto ústavní stížnost za směřující jen proti těm výrokům napadených rozhodnutí obecných soudů, které byly učiněny výslovně jen vůči stěžovateli.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Napadeným rozsudkem nalézacího soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně mu bylo uloženo, aby zaplatil poškozené na náhradě škody částku 26.971,80 Kč, přičemž se zbytkem nároku odkázal nalézací soud poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Nalézací soud takto rozhodoval již podruhé, neboť jeho první ve věci vydaný odsuzující rozsudek byl zrušen odvolacím soudem a vrácen zpět s pokynem k doplnění dokazování. Tato předchozí rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu však předmětem nynějšího řízení o ústavní stížnosti nejsou.
4. Skutek kladený stěžovateli za vinu spočíval, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl být dne 26. 11. 2011 přítomen ověření podpisu poškozené, své matky, na plné moci, na jejímž základě pak umořil její vkladní knížku se zůstatkem 26.971,80 Kč, který byl převeden na bankovní účet, jehož majitelem je jeho syn, který byl rovněž za několik skutků, jichž se měl dopustit na úkor poškozené, ve stejném trestním řízení odsouzen, přičemž stěžovatel takto měl jednat přesto, že si byl vědom toho, že zdravotní stav poškozené, která v předmětnou dobu trpěla Alzheimerovou chorobou, vylučoval její schopnost činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, a tuto skutečnost nesdělil pracovnici Městského úřadu v Lounech, která prováděla ověření podpisu poškozené, a následně bance, čímž se neoprávněně na úkor poškozené obohatil o uvedenou částku (dále jen "předmětný skutek").
5. Stěžovatel napadl tento rozsudek nalézacího soudu odvoláním. Odvolací soud na jeho podkladě zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o nároku poškozené a změnil jej sám tak, že uložil stěžovateli povinnost vydat bezdůvodné obohacení v částce 26.971,80 Kč oprávněným dědicům poškozené dle výsledků dědického řízení. Věcně se odvolací soud ztotožnil z hlediska viny a trestu se závěry nalézacího soudu, nad jejichž rámec pouze přehodnotil uplatňovaný nárok poškozené jakožto nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv na náhradu škody, a přiznal jej jejím dědicům, neboť poškozená v mezidobí zemřela. Stěžovatel se s tímto výsledkem odvolacího řízení neztotožnil, a proto podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. To odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti rekapituluje s odkazy na judikaturu Ústavního soudu v obecné rovině některé základní ústavněprávní požadavky na trestní řízení. Následně proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá: 1) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry; 2) změnu skutku; 3) nedostatečné zkoumání obohacení stěžovatele; 4) nedostatečné zkoumání omylu stěžovatele; 5) neaplikování zásady ultima ratio. Podstatu jednotlivých námitek lze stručně charakterizovat takto:
7. Námitku ad 1) stěžovatel blíže nekonkretizoval.
8. Ad 2) stěžovatel poukazuje na to, že původně, tj. před zrušením prvního ve věci vydaného rozsudku nalézacího soudu, měl předmětný skutek spočívat v tom, že měl na poškozené vylákat podpis plné moci, v napadeném rozsudku nalézacího soudu je mu však za vinu kladeno již to, že byl přítomen podpisu plné moci poškozenou a že nesdělil pracovnici městského úřadu informace o zdravotním stavu poškozené. Podle stěžovatele tak nalézací soud učinil ve snaze odstranit pochybnosti, které vyvolávala jeho předchozí skutková zjištění. Taková změna je však dle stěžovatele nepřípustná. Došlo tím i ke změně objektu trestného činu, neboť nejprve mělo jeho jednání směřovat proti poškozené, následně proti pracovnici městského úřadu. Ověření podpisu přitom samo nemá žádný hmotněprávní ani procesněprávní dopad. Jelikož takto nalézací soud učinil z hmotněprávního hlediska změnu skutkových zjištění, odňal tak rovněž stěžovateli možnost se proti této změně skutkových zjištění bránit. Důkazně tato změna skutku nebyla vůbec podložena, zejména nebyla znovu vyslechnuta pracovnice městského úřadu ani zjištěny kamerové záznamy z pobočky. Nalézací soud se tak s odkazem na nepřiléhavý judikát Nejvyššího soudu v napadeném rozsudku pouze snažil vyhnout mezím, v nichž mu odvolací soud původně uložil věc znovu projednat.
9. Námitkou ad 3) se stěžovatel snaží přesvědčit Ústavní soud, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly otázkou, jakým způsobem se měl stěžovatel obohatit, ani jaký smysl měly předmětné finanční operace. To má zásadní vliv na zjištění výše domnělé škody, resp. bezdůvodného obohacení. Stěžovatel o poškozenou pečoval a v řízení před obecnými soudy dokládal náklady spojené s péčí o ni. Částka vybraná z vkladní knížky byla použita jako kauce a záloha na zdravotnické zařízení, v němž poškozená pobývala. Postup obecných soudů byl tak formalistický a nezohledňoval celkový kontext. Stěžovatel se rovněž nemohl nijak obohatit, když bankovní účet, na který byly peněžní prostředky z umořené vkladní knížky poslány, patřil jeho synovi, nikoliv stěžovateli.
10. Námitka 4) směřuje proti údajně nedostatečnému vypořádání se s otázkou zdravotního handicapu poškozené v důsledku Alzheimerovy poruchy a tím, zda stěžovatel vůbec mohl vědět, že poškozená v době předmětného skutku není schopna se samostatně rozhodovat. Stěžovatel v rámci této námitky zpochybňuje rovněž metodiku znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem - Ústřední vojenskou nemocnicí Praha, jemuž vytýká řadu chyb, a namítá, že obecné soudy pochybily, pokud se místo objektivního zkoumání okolností relevantních pro posuzování kondice osoby stižené Alzheimerovou chorobou ztotožnily se závěry znaleckých posudků. Dle stěžovatele je závěr, že osoby stižené touto chorobou nejsou schopny činit právní jednání, neudržitelný, neboť vzhledem k jejich počtu by každý, kdo vstupuje do právních vztahů s někým, kdo byť i náznakem vykazuje známky této choroby, musel činit preventivní kroky, zda právní jednání těchto osob bude validní, či nikoliv.
11. Ad 5) stěžovatel uvádí, že posuzovaná věc je vyústěním příbuzenských neshod mezi stěžovatelem a jeho bratrem (resp. jejich rodinami). Bratr stěžovatele na něj podal několik trestních oznámení, z nichž však jen jedno jediné vyústilo v trestní stíhání, a to právě v nyní posuzované věci. Z celkového aktivistického postoje bratra v průběhu trestního řízení je zřejmé, že tento se pouze snaží získat majetek poškozené.
12. S ústavní stížností je spojen návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a je k ní rovněž připojeno vyjádření zpracované samotným stěžovatelem. Ústavní soud však ustáleně vykládá obsah §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle nějž musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, tak, že se vyžaduje, aby ústavní stížnost byla advokátem v zastoupení stěžovatele nejen podána, ale aby jím byla rovněž vypracována. Ústavní soud tak k podáním vypracovaným vlastnoručně stěžovateli či vedlejšími účastníky řízení, dopadá-li na ně 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nepřihlíží.
13. Aby se však Ústavní soud vyvaroval přepjatého formalismu, který sám žádnému jinému orgánu veřejné moci netoleruje, s obsahem vyjádření samotného stěžovatele se seznámil, aby v případě potřeby vyzval jeho právního zástupce k doplnění ústavní stížnosti, pokud by k tomu obsah vyjádření stěžovatele zavdával příčinu. Jelikož se však toto vyjádření v podstatě omezilo jen na rozvíjení argumentace již obsažené v ústavní stížnosti, neshledal k tomuto postupu Ústavní soud důvod, a tímto osobním vyjádřením stěžovatele se dále nezabýval.
IV. Posouzení Ústavním soudem
14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh bez potřeby obstarávat si další podklady konstatuje, že trestní řízení, v jehož průběhu byla vydána všechna napadená rozhodnutí obecných soudů, není zatíženo žádnou vadou dosahující intenzity protiústavnosti, kterou jim stěžovatel vytýká. K žádnému porušení zásady totožnosti skutku nedošlo, neboť změněn byl jen popis skutku a právní hodnocení dílčích znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, ovšem za nezměněného skutkového stavu, dokazování bylo provedeno pečlivě a důkladně, všechny obecné soudy rovněž svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Značnou pozornost věnovaly obecné soudy zejména zjišťování duševního stavu poškozené v době, kdy se měl předmětný skutek odehrát, jakož i předtím a poté, včetně toho, zda o tomto duševním stavu musel stěžovatel v době předmětného skutku vědět.
17. Dokazování v žádném případě nebylo vedeno jednostranně v neprospěch stěžovatele, o čemž svědčí i skutečnost, že první ve věci vydaný odsuzující rozsudek byl zrušen odvolacím soudem a věc byla vrácena zpět k novému projednání nalézacím soudem, ostatně ve vztahu k synovi stěžovatele zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu na podkladě společného dovolání stěžovatele a jeho syna Nejvyšší soud. Ačkoliv se Ústavní soud zcela neztotožňuje s úvahy obecných soudů týkajících se rozhodnutí o nároku poškozené (viz dále), protiústavnost napadených rozhodnutí není dána ani v jednom případě. Rovněž soukromoprávní kontext předmětného skutku nijak nekoliduje s jeho právním hodnocením jakožto trestného činu. V podrobnostech k jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
18. Námitku 1) stěžovatel nijak blíže nekonkretizoval, a proto se jí ani Ústavní soud nemůže blíže zabývat jinak než v těch mezích, v jakých se zabývá jinými stěžovatelovými námitkami. Jelikož těm Ústavní soud nevyhověl, nemá důvodu vyhovět ani námitce 1).
19. Námitka 2) zjevně postrádá opodstatnění. Stěžovatel vytýká obecným soudům porušení tzv. zásady totožnosti skutku, neboť má za to, že byl odsouzen za jiný skutek, než pro který byl obžalován. Tak tomu však v jeho případě není, což mu ostatně vysvětlil nalézací soud na s. 22, odvolací soud na s. 10 v bodě 14. a Nejvyšší soud na s. 10 v bodech 31.-34. svých napadených rozhodnutí. Všechny tři obecné soudy vycházely z předmětného skutku a nijak skutková zjištění učiněná nalézacím soudem nemodifikovaly.
20. Změnila se pouze právní kvalifikace znaku uvedení v omyl, kdy nalézací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 377/2011 (v zásadě potvrzeného i usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1330/2018, jímž rozhodl velký senát k návrhu 6. senátu Nejvyššího soudu v průběhu právě nyní projednávané věci), korigoval svůj původně nesprávný právní závěr, že osoba, která není schopna z důvodu duševní poruchy sama rozhodovat o svých záležitostech, může být uvedena v omyl, ale že v omyl jsou uváděny orgány, které jednají v domnění, že taková osoba v duševní poruše jednala právně bezvadně (resp. že vůbec právně jednala). Jediné, co se změnilo v souvislosti s předmětným skutkem, byl tedy jeho popis tak, aby na základě nezměněného skutkového stavu tak, jak jej zjistil nalézací soud, odráželo jeho slovní vyjádření novou právní kvalifikaci. Popis skutku však nelze směšovat se skutkem samotným [srov. např. FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. K §12. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), body 99-100].
21. Stále přitom ze skutkového hlediska šlo o to samé - stěžovatel měl využít neschopnosti poškozené samostatně projevit svou vlastní vůli, dosáhnout toho, že poškozená podepsala plnou moc a následně došlo k umoření její vkladní knížky, jejíž zůstatek byl převeden na jinou osobu, než byla poškozená. Ústavní soud konstatuje, že další skutkové variace v rámci těchto skutkových zjištění by již z hlediska ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních lidských práv či svobod nemohly hrát roli. Za těchto okolností, bezpečně zjištěných obecnými soudy (viz k tomu dále) bylo již zcela lhostejno, kde došlo k podpisu předmětných listin týkajících se umoření vkladní knížky, či zda je podala na pobočce sama poškozená či zda tak učinil stěžovatel na základě její plné moci. V každém případě totiž samo umoření vkladní knížky poškozené neodpovídalo její vůli, ale vůli stěžovatele, což zůstalo utajeno jak úřednici městského úřadu, tak předmětné bance.
22. Stěžovatelova teze o změně objektu trestného činu podvodu v důsledku této změny popisu skutku je neudržitelná, přičemž jde pouze o opakování stěžovatelovy obhajoby, s níž se však obecné soudy vypořádaly. Tak Nejvyšší soud v bodě 33. svého napadeného rozhodnutí vyložil, že objektem trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku je cizí majetek. Pro objekt, který byl zasažen trestným činem podvodu, je tak zcela irelevantní, která osoba byla uvedena v omyl. S tímto závěrem Nejvyššího soudu, který je ostatně v trestněprávní teorii i praxi bezvýhradně uznáván [srov. např. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H., 2012, s. 2051; ŽĎÁRSKÝ, Z. In: DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. K §209. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 1; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 841/2016, ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1241/2015, ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 782/2016, ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 293/2015, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 614/2016, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1293/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1344/2017, aj.] přitom stěžovatel ani nijak nepolemizoval. Ústavní soud, který zásadně není oprávněn k přehodnocování výkladu podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)], se navíc s tímto právním názorem obecných soudů zcela ztotožňuje.
23. Tato změna právního názoru přitom nijak postavení stěžovatele nezhoršila, neboť stále byl předmětný skutek kvalifikován podle jediného ustanovení, tedy jako trestný čin podvodu dle §209 odst. 1 trestního zákoníku. Nevyžádala si přitom ani žádné doplnění dokazování, neboť, jak již uvedeno, oba právní názory, které se projevily toliko v odlišném popisu skutku, vycházely z identického skutkového stavu.
24. I námitka 3) je zjevně nepřesvědčivá. Předchozí výdaje stěžovatele na péči o poškozenou nijak nemohou legitimizovat pozdější zásah do jejího majetku. Pokud by Ústavní soud akceptoval tuto námitku stěžovatele, pak by to vedlo k absurdnímu závěru, že žádného majetkového trestného činu poškozovacího či obohacovacího charakteru by se nemohl dopustit jakýkoliv věřitel vůči svému dlužníku v rozsahu, v jakém by způsobená škoda či obohacení nepřevyšovalo výši pohledávky.
25. Co se pak týče stěžovatelovy námitky, že údajně peníze z umořené vkladní knížky použil ve prospěch poškozené k zaplacení zálohy a kauce za její ubytování ve zdravotnickém zařízení, s touto se z ústavněprávního hlediska dostatečně přesvědčivě vypořádal již nalézací soud na s. 25 a 26 svého napadeného rozhodnutí. Nalézací soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že finanční prostředky užil ve prospěch poškozené, zejména s odkazem na skutečnost, že pokud by je nechtěl odejmout z její dispozice, převedl by je na její bankovní účet, který v té době měla zřízený, přičemž peněžní prostředky nutné pro pobyt ve zdravotnickém zařízení plně pokrýval její důchod a příspěvek na péči. Ústavní soud tomuto odůvodnění nemá co vytknout. Nejedná se o závěr, který neměl racionální jádro, a proto jej Ústavní soud nemůže hodnotit jako v tzv. extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
26. Ústavní soud tedy pouze připomíná, že zásadně není oprávněn jakkoliv přehodnocovat výsledky dokazování ani jednotlivé důkazy provedené v řízení před obecnými soudy, neboť dokazování v trestním řízení vévodí zásada volného hodnocení důkazů. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
27. Toliko ad marginem Ústavní soud uvádí, že závěr Nejvyššího soudu, podle nějž se předmětným skutkem stěžovatel bezdůvodně neobohatil, ale způsobil jím poškozené škodu, je sice logický a Ústavní soud se s ním ztotožňuje, nicméně nenalezl svůj odraz v postupu Nejvyššího soudu vůči výroku o povinnosti vydat dědicům poškozené bezdůvodné obohacení, kterým zavázal stěžovatele odvolací soud. Z hlediska ústavněprávního však tato skutečnost nemá žádný vliv, neboť by mohla vést toliko ke změně povinnosti vydat bezdůvodné obohacení na povinnost nahradit škodu v identické výši.
28. Námitka 4) taktéž postrádá důsažnosti. Stěžovatel vytýká obecným soudům nedostatečné zjištění duševního stavu poškozené, jakož i seznatelnost její neschopnosti rozhodovat o svých záležitostech v době předmětného skutku pro její okolí, resp. pro stěžovatele, jakož i faktické přenesení odpovědnosti za zjištění skutkového stavu na soudního znalce. S těmito výtkami se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Dokazování ve vztahu zcela konkrétně k osobě poškozené a jejímu duševnímu stavu věnovaly obecné soudy svou pozornost v míře vysoce nadstandardní i v porovnání s obecnou praxí trestního řízení a rovněž jeho výsledky podrobně zdůvodnily (srov. s. 22-24 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Právě dostatečné zjištění tohoto duševního stavu ostatně vedlo odvolací soud k tomu, aby první odsuzující rozsudek ve věci zrušil a zavázal nalézací soud k provedení bližšího dokazování této skutečnosti.
29. Nalézací soud tak nechal zpracovat revizní znalecký posudek znaleckým ústavem na původní znalecký posudek z oboru lékařství, odvětví psychiatrie, a tento původní znalecký posudek rovněž nechal doplnit. Závěry obou těchto znaleckých posudků přitom byly shodné v tom, že poškozená vůbec vzhledem k fázi Alzheimerovy choroby, v níž se v době předmětného skutku nacházela, nebyla schopna činit právní úkony vymezené v předmětném skutku, navíc byla silně manipulovatelná. Oba znalecké posudky se opíraly rovněž o kontinuálně vedenou zdravotnickou dokumentaci poškozené, která byla psychiatricky léčena od roku 2001. Byť se stěžovatel vymezuje proti metodám užitým ve znaleckých posudcích, jeho námitky proti nim vypořádal již odvolací soud (srov. s. 10 - 11 napadeného rozsudku odvolacího soudu), na což stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nereaguje. Jeho výtky proti znaleckému zkoumání tak Ústavní soud považuje za pouhou iteraci již přesvědčivě vyvrácené obhajoby stěžovatele. Ve své ústavní stížnosti přitom stěžovatel napadá zejména počet stran, distribuci jednotlivých částí znaleckých posudků a obdobné technikálie. Při uspokojivém vypořádání námitek proti znaleckým posudkům odvolacím soudem tak Ústavní soud uzavírá, že k výjimečnému zásahu do dokazování v tomto ohledu nemá důvod.
30. Zvláštní pozornost věnovaly obecné soudy, zejména soud nalézací, rovněž otázce, zda stěžovatel musel vědět o zdravotním stavu poškozené, přičemž učinily jednoznačný závěr, že tomu tak bylo. Vyšly přitom nejen z uvedených znaleckých posudků, ale rovněž z celé řady dalších důkazů, včetně lékařských zpráv ošetřující lékařky, výpovědi svědků ať už z kruhu rodiny či zcela cizích nezainteresovaných osob (např. policistů, kteří vyšetřovali vloupání v období krátce před předmětným skutkem, kteří při výslechu poškozené považovali za nutné ji podrobit lékařskému vyšetření, a to se závěrem, že není schopna vypovídat), jakož i ze skutečnosti, že poškozená byla poprvé psychiatricky diagnostikována v roce 2001, přičemž podstatnou roli sehrály i e-maily psané podle zjištění nalézacího soudu stěžovatelem a členy jeho rodiny, z nichž vyplývá, že v užší stěžovatelově rodině byl duševní stav poškozené dobře znám.
31. Naopak u všech osob, které vypovídaly proti tomuto závěru, obecné soudy dovodily buď důvod stranit stěžovateli a jeho synovi, nebo nedostatečnou možnost zdravotní stav poškozené skutečně posoudit např. v důsledku pouze krátkých a letmých kontaktů. Takový závěr plně konvenoval i zjištěním znaleckých posudků, podle kterých při krátkodobém kontaktu nemusel být cizímu člověku stěžovatelčin duševní stav zřejmý, bližší rodině však znám být musel.
32. Ústavní soud, který znovu opakuje, že mu nepřísluší přehodnocování procesu dokazování ani jeho výsledků v řízení před obecnými soudy, proto nemůže uzavřít, že by z ústavněprávních hledisek dokazování v rozsahu, v němž bylo napadeno námitkou 4), neobstálo.
33. Námitka 5) je rovněž zjevně neopodstatněná. Jedná se o opakování stěžovatelovy argumentace, s níž se vypořádal již odvolací soud (srov. s. 11 - 12 jeho napadeného rozsudku), aniž by však stěžovatel usiloval o překonání jeho argumentace. Za takových okolností Ústavní soud stěžovatele může toliko odkázat na uvedenou pasáž z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nad její rámec je možno pouze dodat, že sama skutečnost, že určitý trestný čin má soukromoprávní pozadí, není a priori důvodem pro tzv. přímou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. V každém takovém případě je totiž třeba zkoumat, zda podmínky trestní odpovědnosti vznikly a zda reakce, kterou nabízí soukromé právo, dostatečně postihuje celý rozměr společenské škodlivosti daného případu.
34. V nynější věci žádná soukromoprávní reakce, která by mohla vést toliko k restituci či kompenzaci prostředků z umořené vkladní knížky, nepostihuje skutečnost, že k jejich odnětí z dispozice poškozené došlo v důsledku zneužití jejího duševního stavu, a to, jak dovodil nalézací soud, s motivací dostat majetek poškozené z dosahu bratra stěžovatele. Za těchto okolností obecné soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že trestní postih stěžovatele je v souladu, nikoliv v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
V. Závěr
35. Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v rozsahu výroků, které se dotýkají stěžovatele, dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu