ECLI:CZ:US:2021:4.US.1703.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1703/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KAVYL, spol. s r. o., sídlem Mohelno 563, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem, sídlem Křížová 96/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2021 č. j. 23 Cdo 619/2021-228 a výroku I, III, V a VI rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2020 č. j. 47 Co 17/2018-197, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a městysu Štěpánov nad Svratkou, sídlem Štěpánov nad Svratkou 23, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces (sc. na řádný proces či soudní ochranu) podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Třebíči (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 21 C 77/2013 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 4. 8. 2017 č. j. 21 C 77/2013-135 uložil stěžovatelce (jako žalované) zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) částku 164 640 Kč s příslušenstvím a dále smluvní pokutu ve výši 180 000 Kč a současně rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení 89 615,30 Kč a České republice na nákladech státu 11 495 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v části výroku I, kterou byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 180 000 Kč (výrok I) a ve zbývající části výroku I změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (výrok II), přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok III), vedlejšímu účastníkovi uložil nahradit České republice náklady řízení státu ve výši 5 494,60 K (výrok IV), stěžovatelce uložil nahradit České republice náklady řízení státu ve výši 6 000,40 Kč (výrok V) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení (výrok VI). Krajský soud, jde-li o věc samotnou, dospěl mimo jiné k závěru, že vedlejšímu účastníkovi vznikl podle §544 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nárok na smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za každý den prodlení se splněním povinnosti stěžovatelky dokončit dílo v termínu do 30. 4. 2012, tj. od 1. 5. 2012 do doby, než vedlejších účastník od smlouvy o díle odstoupil dopisem ze dne 5. 6. 2012 (tedy celkem 36 dnů). Současně krajský soud odmítl, že by požadavek na úhradu této smluvní pokuty byl v rozporu s dobrými mravy, a ani neshledal důvody k moderaci výše pokuty.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 10 406 Kč. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednak stěžovatelčiny námitky nejsou s to založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť příslušný právní argument nebyl v řízení uplatněn a není podložen žádnými skutkovými tvrzeními (§241a odst. 6 o. s. ř.) či stěžovatelka uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) anebo řešení právní otázky odpovídá judikatuře dovolacího soudu, jednak že dovolání (zčásti) neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze pokračovat, případně že dovolání není, jde-li o náklady řízení, přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka namítá, že krajský soud svůj rozsudek odůvodnil nedostatečně, když se náležitě nevypořádal s jejími námitkami, přičemž vytýká Nejvyššímu soudu, že "poměrně formalistickým přístupem" tento rozsudek "posvětil". Konkrétně v souvislosti s její dovolací námitkou, že ujednání o smluvní pokutě je neurčité a nesrozumitelné, Nejvyšší soud konstatoval, že tento argument v řízení neuplatnila, to ovšem neodpovídá skutečnosti, neboť tak učinila několikrát (např. ve vyjádření k žalobě nebo závěrečném návrhu).
6. Stěžovatelka připomíná, že k její dovolací námitce, podle níž požadavek vedlejšího účastníka na úhradu smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy, uvedl Nejvyšší soud, že tato směřuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Avšak z odůvodnění napadeného usnesení podle stěžovatelky neplyne, proč by tomu tak mělo být. V souvislosti s námitkou, že celková výše smluvní pokuty je v hrubém rozporu s faktickou cenou díla a že je namístě přikročit k moderaci, Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu shledal, že tato pokuta není nepřiměřeně vysoká k zajišťovanému plnění, kdy reálná hodnota tohoto plnění není relevantní, stěžovatelka má ale za to, že nelze "formalisticky" zavírat oči před tím, že záhy po uzavření smlouvy bylo zřejmé, že k žádnému (proti)plnění nedojde.
7. K námitce, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, Nejvyšší soud uvedl, že jde o tzv. nepřezkoumatelnost, jakožto vadu řízení, kterou se může zabývat, jen je-li dovolání přípustné, nadto podle jeho názoru rozhodnutí není nepřezkoumatelné, pokud nebyly případné nedostatky odůvodnění na újmu uplatnění práv dovolatele. Stěžovatelka tomu oponuje argumentem, že pak by nebylo možné nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 968/18 (N 16/92 SbNU 182) aplikovat.
8. Stěžovatelka, jak dále uvádí, namítla i neplatnost smlouvy o díle z důvodu objektivní nemožnosti provedení díla. Nejvyšší soud jí však vytkl, že neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle stěžovatelčina názoru ovšem není nutno specifikovat "odůvodnění přípustnosti" u každé jednotlivé námitky, ale je to možné uvést i na jednom místě ke všem námitkám.
9. V další části stěžovatelka znovu namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jejími relevantními námitkami, konkrétně námitkou neplatnosti smlouvy o díle jako celku, či ujednání o smluvní pokutě, a to jednak z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti (přičemž poukazuje na vady projektové dokumentace a na to, že čl. VIII odst. 8.1 smlouvy o díle hovoří o sankci, nikoliv o smluvní pokutě), a jednak proto, že předmětem této smlouvy bylo plnění nemožné (přičemž opět poukazuje na nedostatky projektové dokumentace, jako i na nevyřešení majetkových poměrů, nezajištění financování vedlejším účastníkem, výši nákladů, které by převýšily smluvní cenu díla, a na terénní, klimatické a povětrností podmínky neumožňující provádění díla ve sjednané lhůtě, a upozorňuje na údajně nesprávné zjištění krajského soudu, že k předání dokumentace došlo již 8. 11. 2011).
10. Podle stěžovatelky se obecné soudy nevypořádaly ani s námitkami, že požadavek na úhradu smluvní pokuty představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku a smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká. Argumentuje tím, že dílo nebylo ani nemělo být podle dohody účastníků realizováno, tedy ani s ním nebylo započato, což plyne i z toho, že vedlejší účastník od smlouvy odstoupil a ani později dílo nerealizoval, a tvrdí, že to je v rozporu se smyslem a povahou smluvní pokuty, a dále že od vedlejšího účastníka nezískala žádné plnění, a ani je získat nemohla, a tudíž po ní nelze požadovat jakoukoliv smluvní pokutu, resp. že faktická cena díla je nulová, a ke smluvní pokutě proto nepřiměřená, takže měla být alespoň moderována. V této souvislosti stěžovatelka označuje argument krajského soudu, že návrh smlouvy o díle zpracovala ona, za nepodložený, a poukazuje na to, že i vedlejší účastník s moderací počítal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na pochybení, jichž se měl dopustit Nejvyšší soud. Ústavní soud se však s jejími námitkami ztotožnit nemůže. Neodpovídá skutečnosti, že by se Nejvyšší soud neseznámil s obsahem soudního spisu. Jak je z něj patrno, stěžovatelka ve svém vyjádření k žalobě ze dne 21. 5. 2013, či v závěrečném návrhu ze dne 1. 8. 2018 sice namítla, že smlouva o díle je neurčitá (nesrozumitelná), nicméně žádnou takovou námitku (konkrétně) k čl. VIII odst. 8.1 smlouvy o díle nevznesla. Navíc ve svých podáních sama hovoří o smluvní pokutě, jak již uvedl Nejvyšší soud. Na okraj Ústavní soud musí poznamenat, že právní kvalifikace daného ujednání se mu nejeví jako nesprávná, natož pak jako ústavně nekonformní.
14. Z odůvodnění napadeného usnesení přitom neplyne, proč její námitka, že požadavek na úhradu smluvní pokuty představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, příp. zásadami poctivého obchodního styku, je námitkou proti skutkovým zjištěním, a nikoliv právnímu posouzení. Stěžovatelka existenci daného rozporu totiž postavila na skutečnosti, že se ústně s vedlejším účastníkem dohodla, že dílo nebude realizováno, k takovému skutkovému závěru krajský soud ovšem nedospěl. A vyvozuje-li dovolatel nesprávnost právního posouzení z jiného skutkového stavu, než jak jej ustálil odvolací soud, pak samozřejmě nejde o uplatnění přípustného dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.).
15. V dalším bodě stěžovatelka pouze polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu, že z hlediska případné moderace smluvní pokuty je třeba vycházet z hodnoty dohodnutého, a nikoliv uskutečněného plnění. Jde přitom o otázku interpretace a aplikace podústavního práva, jejíž řešení není věcí Ústavního soudu, ale soudů obecných (viz výše), a ani v tomto případě není, co by bylo možné z hlediska ústavnosti Nejvyššímu soudu vytknout.
16. Jakkoliv opodstatněnou neshledal Ústavní soud ani stěžovatelčinu výtku, že Nejvyšší soud její námitku nedostatečného odůvodnění posoudil v rozporu s jeho nálezem sp. zn. II. ÚS 968/18, Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na to, že jde o případnou vadu řízení, která nepředstavuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a kterou by se mohl zabývat za splnění podmínky stanovené v §242 odst. 3 větě druhé o. s. ř., jež však naplněna nebyla, nicméně nevyloučil možnost svého zásahu v těch případech, kdy by pro tuto vadu bylo rozhodnutí odvolacího soudu tzv. nepřezkoumatelné, což podle něj nastává (zejména) v případě, že dovolatel nemůže náležitě uplatnit svá práva (tj. primárně napadnout správnost právního posouzení). K takovému závěru ovšem nedospěl, přičemž ani z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatelka nemohla náležitě (resp. v rozsahu zákonem předpokládaném) hájit svá práva v dovolacím řízení. Stěžovatelčin poukaz na výše uvedený nález není přiléhavý, neboť se týkal jiné právní úpravy a Nejvyšší soud vadně posoudil povahu uplatněných dovolacích námitek (jako námitek skutkových, ačkoliv šlo o námitky právní, případně o možné vady řízení).
17. Nesouhlasí-li stěžovatelka se závěrem Nejvyššího soudu, že v souvislosti s námitkou neplatnosti smlouvy z důvodu objektivní nemožnosti provedení díla neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, majíc za to, že to není nutno výslovně specifikovat u každé jednotlivé námitky, pak je třeba poznamenat, že tak tomu jistě být nemusí, neboť náležitosti dovolání mohou být uvedeny na jakémkoliv místě, resp. podstatný je celkový obsah dovolání, nikoliv např. to, jak je formálně členěno. Ovšem v případě, kdy dovolání obsahuje více dovolacích námitek, musí být z něho patrno ve vztahu ke každé z nich, jaký z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. měl být podle dovolatele naplněn (a případně i z jakého důvodu). Stěžovatelka sice tvrdí, že své povinnosti dostála, nespecifikuje však, jakým způsobem tak učinila, tedy jaký předpoklad měl být v tomto bodě naplněn a kde konkrétně jej ve svém dovolání uvedla.
18. Dále Ústavní soud připomíná, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je podstatné, zda se obecné soudy vypořádají s námitkami nesprávně anebo nikoliv "náležitě", v důsledku čehož příslušné soudní rozhodnutí postrádá řádné odůvodnění. V prvním případě, kdy je ve své podstatě namítána nesprávnost skutkového či právního posouzení, lze s eventuálním úspěchem v ústavní stížnosti uplatnit pouze tzv. kvalifikované vady (viz výše), zatímco absence řádného odůvodnění, jejímž důsledkem je tzv. nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, může představovat ústavně relevantní vadu sama o sobě.
19. Poukazuje-li pak stěžovatelka na námitku, podle níž požadavek vedlejšího účastníka na úhradu smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy (zásadami poctivého obchodního styku), resp. požadovaná smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, z již uvedeného je patrno, že se těmito námitkami krajský soud a následně Nejvyšší soud (kvazi)meritorně zabývaly a zdůvodnily, proč jí nepřisvědčily, přičemž věcná správnost jejich závěru nemůže být předmětem ústavněprávního přezkumu, a to tím spíše, že jde o interpretaci a aplikaci norem podústavního práva.
20. Jde-li o údajně nevypořádané námitky, že smlouva o díle je neurčitá (nesrozumitelná) a že jejím předmětem je nemožné plnění, stěžovatelka zde opět argumentuje věcnou nesprávností skutkového závěru krajského soudu, podle něhož příslušnou projektovou dokumentaci musela mít k dispozici již 8. 11. 2011. Tento svůj závěr však uvedený soud náležitě odůvodnil v napadeném rozsudku a stejně tak v něm náležitě vysvětlil, proč tyto námitky nemohou být důvodné, tedy že stěžovatelka měla možnost/povinnost se s kompletní projektovou dokumentací seznámit a odstranit případné nejasnosti,
a zjistila-li údajně až v únoru 2012, že dílo není možné realizovat z důvodů vad projektové dokumentace, nešlo o upozornění bez zbytečného odkladu podle §551 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nadto nemožné není plnění, lze-li je uskutečnit za ztížených podmínek nebo s většími náklady (§575 odst. 2 občanského zákoníku). Ani v tomto ohledu nelze považovat napadený rozsudek krajského soudu za tzv. nepřezkoumatelný, neboť uvedený soud považoval tyto námitky za účelové či nedůvodné.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu