ECLI:CZ:US:2021:4.US.1756.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1756/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Veselé, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Veberem, advokátem, sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 28 Cdo 813/2021-492 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 27 Co 86/2020-458, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") domáhala nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkretizovaného pozemku v kat. úz. Nymburk ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů. V žalobě, kromě jiného, upozorňovala, že jako oprávněná osoba podle zákona o půdě má vůči vedlejší účastnici nepeněžitou pohledávku, která je s jejím splněním v prodlení, tudíž je přesvědčena, že má právo požadovat i po jiné organizaci státu vydání pozemku, který odpovídá ustanovením zákona o půdě. Okresní soud shledal žalobu důvodnou, proto rozsudkem ze dne 13. 12. 2019 č. j. 14 C 249/2018-292, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 2. 2020 č. j. 14 C 249/2018-315, žalobě vyhověl (I. výrok) a vedlejším účastníkům uložil povinnost nahradit náklady řízení stěžovatelce (II. výrok) a České republice (III. výrok).
3. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") považoval za podané i vedlejším účastníkem (vzhledem k jejich postavení jako tzv. nerozlučných společníků), shledal ho opodstatněným, a napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům a České republice náklady řízení (II. až VI. výrok). Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka výslovně trvala na vydání požadovaného pozemku s tím, že o jiný pozemek nemá zájem, avšak uzavřel, že požadovaný pozemek není tzv. odloučeným lesním pozemkem ve smyslu §4 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, protože je součástí komplexu státního lesa, a tudíž na stěžovatelku nemůže být převeden.
4. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v existenci otázek dovolacím soudem dosud neřešených týkajících se postavení vedlejších účastníků (zda jsou nerozlučnými společníky), odloučenosti lesního pozemku vklíněného mezi pozemky jiných vlastníků než státu a zda lze nárok na poskytnutí náhradního pozemku uspokojit převodem pozemku, s nímž není příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, protože stěžovatelka nevymezila žádnou kvalifikovanou otázku hmotného nebo procesního práva. V odůvodnění reagoval na předestřené otázky a zejména zdůraznil, že krajský soud založil svůj závěr na skutkovém zjištění, že předmětný pozemek není odloučeným lesním pozemkem, takže stěžovatelka v dovolání zpochybnila toliko hodnocení důkazů a z toho vyplývající skutková zjištění o povaze předmětného pozemku. Stěžovatelčino dovolání proti nákladovým výrokům vyhodnotil Nejvyšší soud jako objektivně nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem o postavení vedlejších účastníků a má za to, že nejsou tzv. nerozlučnými společníky, takže vedlejší účastník nepodal proti rozsudku okresního soudu odvolání. Nejsou-li vedlejší účastníci tzv. nerozlučnými společníky, měl krajský soud potvrdit I. výrok rozsudku okresního soudu, což by pro ni znamenalo nepochybně příznivější rozhodnutí ve věci.
6. Za porušení svých základních práv (práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu) považuje stěžovatelka postup Nejvyššího soudu, který se odmítl zabývat výkladem definice odloučeného lesního pozemku ve smyslu §4 odst. 4 lesního zákona, když krajský soud nesprávně posoudil charakter předmětnému pozemku tím, že ho nepovažoval za odloučený lesní pozemek.
7. Dalším důvodem porušení základních práv je podle stěžovatelky skutečnost, že stát ani po 30 letech ode dne přijetí zákona o půdě nevypořádal její oprávněné nároky, je jejím dlužníkem a dlouhá léta je v prodlení se splněním svého dluhu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě záležitostí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], ve stěžovatelčině věci žádná taková pochybení neshledal. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v jejich věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [srov. nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
12. Odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. zejména body 40. až 48. rozsudku krajského soudu) obsahují ústavně konformní výklad pojmu odloučený lesní pozemek ve smyslu §4 odst. 4 lesního zákona, včetně skutkového zjištění, že stěžovatelkou požadovaný pozemek odloučeným pozemkem není, neboť je součástí komplexu státního lesa. Není proto důvodná stěžovatelčina námitka o porušení jejích základních práv Nejvyšším soudem, protože se nezabýval výkladem definice takového pozemku, když o právní otázku nešlo, ale šlo o otázku ryze skutkovou. Ústavní soud konstatuje, že pohybovaly-li se obecné soudy důsledně v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky pro vydání náhradního pozemku, nejsou napadená rozhodnutí výrazem "přepjatého formalismu", ani rozporná s právem na soudní ochranu.
13. Námitku, že vedlejší účastník nepodal proti rozsudku okresního soudu odvolání, protože odvolání vedlejší účastnice nemá právní účinky "v rozsahu" I. výroku tohoto rozsudku, stěžovatelka vznesla již ve vyjádření k odvolání. Meritorně na ni reagoval krajský soud (bod 9. napadeného rozsudku) a jeho závěr o postavení žalovaných vedlejších účastníků jako tzv. nerozlučných společníků je náležitě odůvodněn. S ohledem na skutečnost, že krajský soud zamítl žalobu pro nevhodnost požadovaného pozemku k uspokojení stěžovatelčina nároku, Nejvyšší soud uzavřel, že rozsudek krajského soudu zjevně na vyřešení této otázky nezávisí [k tomu navíc doplnil, že odpověď na tuto otázku by byla jen akademická a nebyla by způsobilá přinést pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve sporu (str. 4 usnesení Nejvyššího soudu)]. Vypořádání stěžovatelčiny námitky a reakce na otázku vymezenou v jejím dovolání jsou podle Ústavního soudu dostatečné a plně akceptovatelné.
14. K námitce stěžovatelky upozorňující na prodlení státu se splněním svého dluhu (část VI. ústavní stížnosti) Ústavní soud konstatuje, že její právo na náhradní pozemek není zpochybňováno. Uspokojení tohoto práva je však vázáno na splnění podmínek stanovených podústavním právem (zákonem o půdě). Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplynul náležitě odůvodněný závěr, že požadovaný pozemek (na jehož vydání stěžovatelka výslovně trvala s tím, že o jiný pozemek nemá zájem) podmínkám pro jeho užití, jako náhradního pozemku, nevyhovuje.
15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu