ECLI:CZ:US:2021:4.US.1772.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1772/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti a) Ivany Pikalové, b) Davida Holzbauera a c) Zdeňka Kičiny, všech zastoupených Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2021 č. j. 32 Cdo 3237/2019-184, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, 2. obchodní korporace ROZKVĚT, stavební bytové družstvo, sídlem Havlíčkova 4481/44, Jihlava, 3. Martina Tomandla, 4. Radka Linharta a 5. obce C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jejich ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 5. 2018 č. j. 22 C 20/2017-54 zamítl žalobu, kterou se 2. a 3. vedlejší účastník domáhali na 1. vedlejší účastnici (dále jen "žalovaná") nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemku p. č. st. X1 v katastrálním území C. a 2. vedlejší účastník sám smlouvy o bezúplatném převodu pozemku p. č. st. X2 a pozemku p. č. X3 v katastrálním území C. (výrok I), a současně rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II).
3. Následně Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") - po vstupu dalších žalobců do daného řízení - rozsudkem ze dne 30. 4. 2019 č. j. 72 Co 13/2019-153 rozsudek okresního soudu změnil v části výroku I, která se týkala pozemku p. č. st. X2 v katastrálním území C., tak, že žalobě stěžovatelů a) a b) a Gizelly Kičinové jako právní předchůdkyně stěžovatele c) vyhověl (výrok I), v části výroku týkající se pozemků p. č. st. X2 a p. č. X3 v katastrálním území C. ve vztahu k 5. vedlejší účastnici rozsudek okresního soudu potvrdil [výrok II a)], potvrdil jej i v části výroku II upravující právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalovanou a 5. vedlejší účastnicí [výrok II b)], a dále rozhodl, že ve zbývajících částech výroků I a II se rozsudek okresního soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III) a že se žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči 5. vedlejší účastnici nepřiznává (výrok IV).
4. K dovolání žalované Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu v měnícím výroku I o věci samé zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení.
5. Stěžovatelé tvrdí, že právní názor vyslovený v napadeném soudním rozhodnutí, který se týkal především výkladu §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, je nesprávný, a po Ústavním soudu požadují, aby zodpověděl jimi předestřené právní otázky.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona). Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a k jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv (efektivně) "vyčerpal".
8. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných", a jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti byť i pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13].
9. V posuzované věci se stěžovatelka svou ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnutí krajského soudu zrušeno a jímž věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Soudní řízení ve věci samé tedy neskončilo, přičemž stěžovatelé mají i po takovém (tj. kasačním) rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými mohou bránit svá práva. Ústavní stížnost tak byla k Ústavnímu soudu podána předčasně, resp. jde o nepřípustný návrh, jak vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
10. S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že stěžovatelé před podáním této ústavní stížnosti nevyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto je tato jejich ústavní stížnost nepřípustná. K tomu možno dodat, že stěžovatelům nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy skončeno, nebudou-li s jeho výsledkem souhlasit a budou-li nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách (i) v důsledku nyní namítaného pochybení Nejvyššího soudu.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj