ECLI:CZ:US:2021:4.US.1837.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1837/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti B. G., zastoupené Mgr. Vojtěchem Wranou, advokátem, sídlem Hlinky 135/68, Brno, proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2021 č. j. 38 Co 19/2020-406, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Š. H. a L. B., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků o náhradě nákladů řízení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") k žalobě vedlejších účastnic [dcer F. Z. (dále jen "zůstavitel")] rozsudkem ze dne 12. 8. 2019 č. j. 20 C 109/2017-319 určil, že zůstavitel (o něhož stěžovatelka před smrtí dlouhodobě pečovala a který s ohledem na degenerativní neurologické onemocnění nebyl schopen posoudit význam majetkových dispozic se svým nemovitým majetkem, které činil ve prospěch stěžovatelky a její rodiny) byl ke dni svého úmrtí vlastníkem specifikovaného nemovitého majetku (I. výrok). Výrokem II. okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, III. a IV. výrokem rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastnicemi na straně jedné a státem na straně druhé. Výrok II. odůvodnil odkazem na §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), byť v dané věci byly sice plně úspěšné vedlejší účastnice, ale neúspěch nelze přičítat stěžovatelce, která nemusela být schopna řádně posoudit zdravotní stav zůstavitele, když někteří znalci podle okresního soudu jeho jednání hodnotili nesprávně.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem obsahujícím napadené výroky potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu o věci samé (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že změnil II. výrok rozsudku okresního soudu a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady řízení v částce 206 502 Kč (II. výrok), změnil III. a IV. výrok rozsudku okresního soudu a uložil povinnost stěžovatelce nahradit České republice částku 9 050 Kč (III. výrok) a dále jí uložil povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení v částce 34 972 Kč. Změnu nákladových výroků krajský soud odůvodnil úspěchem vedlejších účastnic v řízení, přičemž ke změně II. výroku rozsudku okresního soudu uvedl, že úvahu okresního soudu nelze podřadit pod §150 o. s. ř., neboť moderační právo lze použít jen v případech zvláštního zřetele hodných, což v daném případě podle krajského soudu splněno nebylo.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že změna II. výroku rozsudku okresního soudu je krajským soudem nedostatečně odůvodněna, neboť se z jeho rozsudku nedozvěděla, proč v jejím případě podmínky aplikace §150 o. s. ř. splněny nebyly [v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)]. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody zvláštního zřetele hodné, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí své rozhodnutí řádně přesvědčivě odůvodnit. Stěžovatelka se rovněž pozastavuje nad tím, že krajský soud při určení výše náhrady nákladů řízení vycházel z hodnoty nemovitého majetku určené znaleckým posudkem. Přitom v jiném obdobném sporu, týkajícím se dalšího majetku zůstavitele, v němž byla stěžovatelka úspěšná, protože obecné soudy konstatovaly, že v době, kdy zůstavitel s tímto majetkem disponoval, ještě chápal důsledky svého jednání, soudy vyšly při určení náhrady nákladů řízení toliko z náhradní tarifní hodnoty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po zvážení argumentace stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud - s ohledem na své kompetence orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a své postavení vůči obecným soudům - k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
8. Princip minimalizace zásahů respektuje Ústavní soud také při posuzování rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Problematikou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně a připomenul, že vypořádání se s návrhy na náhradu nákladů řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky řádného procesu. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí. Ústavní soud se však již dříve opakovaně vyjádřil, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé přivodit porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3931/18 a další (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud je v řízení o ústavních stížnostech týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Uvedená zdrženlivost se uplatní o to více, měl-li by Ústavní soud omezovat obecnému soudu možnost uvážení, zda v konkrétním případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva naplněny (srov. k tomu například usnesení z 25. června 2015 sp. zn. III. ÚS 1183/15).
9. Ke stěžovatelčině námitce Ústavní soud připomíná všeobecně známé pravidlo, že obecné soudy při aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. musí zkoumat relevantní kritéria, tedy zejména osobní, majetkové, sociální, zdravotní a další poměry u všech účastníků. Ústavní soud shledal, že takovou analýzu okresní soud ve svém rozhodnutí neprovedl, a akceptuje závěr krajského soudu, že takové okolnosti ve věci stěžovatelky splněny nebyly.
10. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000 není přiléhavý, neboť v daném případě krajský soud moderační právo podle §150 o. s. ř. aplikoval, aniž by aplikaci této výjimky z pravidla, která právě pro svoji výjimečnost musí být přiléhavě vysvětlena, odůvodnil. Ve stěžovatelčině věci jde o situaci opačnou, kdy krajský soud neshledal žádné výjimečné okolnosti a o náhradě nákladů řízení rozhodl na základě obecného - a pro všechny účastníky řízení (tedy i pro stěžovatelku v době zahájení řízení) očekávatelného - kritéria úspěchu ve věci.
11. Ke stěžovatelčině námitce směřující k základu pro určení výše náhrady nákladů Ústavní soud dodává, že když obecné soudy postupovaly v jiném řízení, jehož se stěžovatelka účastnila, odlišně, nemůže tato okolnost sama o sobě mít na nyní posuzované rozhodnutí krajského soudu vliv.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že napadenými výroky nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu