ECLI:CZ:US:2021:4.US.184.21.1
sp. zn. IV. ÚS 184/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2020 č. j. 7 Tdo 1068/2020-525, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. června 2020 č. j. 13 To 29/2020-484 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 6. prosince 2019 č. j. 1 T 141/2018-444, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") uznán vinným návodem podle §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), jednak k přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, jednak k přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Vytýkaného jednání (se zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 29. 5. 2018 cestoval z Prahy do Litomyšle osobním vozidlem zn. Škoda Octavia majitelky I. B. společně s V. F., kterého požádal, aby pro něho odcizil jiné vozidlo Škoda Octavia s odůvodněním, že potřebuje náhradní díly na svoje vozidlo, a za tím účelem mu předal multifunkční nástroj a zbroušený klíč s očkem. Po zaparkování společně hledali vozidlo vhodné k odcizení, a poté se V. F. rozhodl k odcizení vozidla Škoda Octavia majitelky J. K. Za pomoci zbroušeného plochého klíče a multifunkčního nástroje V. F. dveře otevřel, vnikl do vozidla, kde se za použití téhož nástroje pokusil vozidlo nastartovat zasunutím do spínací skříňky vozidla za účelem jeho následného odcizení, což se mu nepodařilo, a posléze byl na místě samém zadržen hlídkou Městské policie Litomyšl. Stěžovatel z místa činu odešel a posléze byl zadržen v zaparkovaném vozidle zn. Škoda Octavia majitelky I. B. Na vozidle zn. Škoda Octavia majitelky J. K. způsobil V. F. poškozením zámku vozidla a spínací skříňky škodu ve výši nejméně 8 000 Kč. Za popsané jednání a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 6. 2018 sp. zn. 150 T 29/2018, byl stěžovatel odsouzen podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to (zkráceně uvedeno) elektronické řídící jednotky k překonání imobilizéru a USB kabelu. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), bylo rozhodnuto o nároku poškozené J. K. na náhradu škody.
3. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že jde již o jeho druhé rozhodování v dané věci. Původní rozhodnutí okresního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), kterými byl stěžovatel uznán vinným jako spolupachatel přečinů krádeže a poškození cizí věci, byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019 č. j. 7 Tdo 1092/2019-412. Nejvyšší soud shledal důvodnými námitky stěžovatele, kterými namítal rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními v souvislosti s jeho aktivitami v průběhu skutkového děje. Podstata těchto námitek spočívala v tom, že i kdyby bylo skutečně prokázáno, že na místě činu hlídal, nemohlo by jít o spolupachatelství, ale nejvýše o účastenství. Nejvyšší soud uložil okresnímu soudu, aby zejména upřesnil průběh skutkového děje tak, aby odpovídal provedeným důkazům, byl v souladu se zásadou in dubio pro reo, poté učiněná skutková zjištění správně právně kvalifikoval a rozhodnutí řádně odůvodnil. Případné provedení dalších důkazů ponechal Nejvyšší soud na okresním soudu a podotkl, že by neměl zůstat přehlédnut §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku o účastenství na trestném činu, resp. jeho pokusu v podobě návodu.
4. V novém řízení okresní soud zamítl návrh obhajoby na opakovaný výslech V. F. s odůvodněním, že byl vyslechnut v původním řízení v procesním postavení obviněného jak v přípravném řízení dne 29. 5. 2018, tak u hlavního líčení konaného dne 9. 11. 2018, proto by jeho případná další výpověď byla nadbytečná a nepochybně by byla ovlivněna časovým odstupem od posuzované věci. Výpovědi V. F. učiněné z předchozího průběhu trestního řízení okresní soud vyhodnotil jako věrohodné a korespondující s výpovědí svědka V. K. a dalšími provedenými důkazy. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl okresní soud v souladu s názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019 č. j. 7 Tdo 1092/2019-412 k závěru, že rozhodnutí spáchat trestný čin krádeže odcizením vozidla zn. Škoda Octavia i za cenu poškození cizí věci vzbudil ve V. F. právě stěžovatel, který rovněž disponoval nástroji umožňujícími násilné vniknutí do vozidla a tyto nástroje také V. F. předal. Stěžovatel prokazatelně chtěl, aby V. F. vozidlo odcizil, a byl srozuměn s tím, že při násilném vniknutí do vozidla může dojít k jeho poškození, čímž naplnil zákonné znaky účastenství na přečinech krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, a to ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, protože prokazatelně právě on vzbudil ve V. F. rozhodnutí spáchat výše popsané trestné činy.
5. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu krajský soud v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl jako nedůvodné podle §256 trestního řádu. V plném rozsahu odkázal na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu s tím, že postupoval podle §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu a své závěry logicky zdůvodnil. Za rozhodnou považoval krajský soud okolnost, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel měl alespoň hrubé představy o trestném činu, který má být spáchán (odcizení Škody Octavie), a vzbudil ve V. F. rozhodnutí takový trestný čin učinit. K tomuto postačila pobídka, aby pro něj odcizil vozidlo značky Škoda Octavia, a V. F. se na základě ní poté, co společně hledali vozidlo vhodné k odcizení, o to vůči konkrétnímu vozidlu pokusil. Zjevně nebylo podle krajského soudu nutné, aby pobídka byla více konkrétní a určitá (například slovy "ukradni tuto Škodu Octavii"), když i V. F. popisované "naznačení" spojené s předáním nástroje k mechanickému otevření zámku vozidla ke vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin postačilo. Krajský soud dodal, že trestní zákoník přesnou formu návodu neurčuje, proto nemusí jít o rozkaz, ale postačí přemlouvání nebo za určitých okolností i schvalování trestného činu.
6. Prostor pro korekci neshledal krajský soud ani u trestu odnětí svobody. Poukázal na to, že stěžovatel má v evidenci rejstříku trestů vedeno již celkem osmnáct záznamů převážně pro majetkovou a výtržnickou trestnou činnost, nevyjímaje však ani trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. V současné době vykonává pátý nepodmíněný trest odnětí svobody za jinou trestnou činnost, jíž se dopouštěl v průběhu roku 2018. Podle krajského soudu lze, vzhledem k trestní minulosti stěžovatele a k absenci polehčujících okolností, trest ukládaný jen mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby považovat ještě za trest pro něj příznivý. Dodal, že okresní soud v novém rozhodnutí zohlednil i nahrazení spolupachatelství účastenstvím na trestném činu a původně uložený trest v trvání dvou let přiměřeně zmírnil o tři měsíce. Navíc k trestu propadnutí věci, konkrétně zařízení k překonání imobilizéru vozidel koncernu Volkswagen včetně USB kabelu, krajský soud konstatoval, že obhajoba stěžovatele o původu uvedeného zařízení byla v průběhu řízení proměnlivá. V přípravném řízení nejdříve tvrdil, že tyto věci nalezl u své přítelkyně H. K., u veřejného zasedání před krajským soudem pak změnil obhajobu, že mu tyto věci přivezla H. K. do Prahy s dotazem, zda je nějak "uživí". Teprve V. F. mu měl později sdělit, že jde o věci určené k odcizování vozidel, a uzurpovat jej, aby mu tyto věci předal (dokonce tak, že je stěžovatel před ním ve svém vozidle skrýval, aby mu je v nestřežený okamžik neodcizil). S touto verzí však podle krajského soudu koliduje fakt, že ke krádeži vozidla v Litomyšli si V. F. od stěžovatele toto zařízení nevyžádal, ačkoliv by mu s největší pravděpodobností dokonání krádeže umožnilo či alespoň usnadnilo. S tím koresponduje i negativní výpověď V. F., že by o jakémkoliv zařízení tohoto typu v držení stěžovatele věděl. Krajský soud na základě zjištěných skutkových okolností uzavřel, že vlastníkem zařízení byl stěžovatel a že bylo určeno ke spáchání trestného činu s tím, že obhajoba vlastnictvím jiné osoby zjevně sloužila toliko k tomu, aby policií zajištěné zařízení bylo vráceno.
7. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že námitky stěžovatele směřují především proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a rozsahu dokazování, což dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který stěžovatel v dovolání uplatnil, nezakládá. S jistou mírou tolerance bylo podle jeho názoru pod uplatněný dovolací důvod možno podřadit tvrzení stěžovatele o nedostatečnosti dovozených skutkových závěrů ve vztahu k užitému právní posouzení. Nejvyšší soud však shledal, že jde o tvrzení zjevně neopodstatněné, neboť k naplnění zákonných znaků účastenství ve formě návodu nebylo třeba, aby stěžovatel na V. F. výrazněji či konkrétněji naléhal, že má ukrást auto pro získání přesně specifikovaných náhradních dílů (ač již tvrzení jejich potřeby bylo pravdivé či nikoli). Nepochybně postačovalo, naznačil-li mu to stěžovatel, s čímž spoluobviněný souhlasil a učinil tak, resp. se o to alespoň pokusil. Nejvyšší soud doplnil, že stěžovatel zjevně mínil svoji výzvu vážně, a proto se také následně účastnil v noční hodinu na parkovišti výběru vhodného vozidla (neboť patrně neexistuje jiný logický důvod, proč by stěžovatel spolu s V. F. obcházeli v noci zaparkovaná auta, když svůj automobil měli zaparkován jinde a byli na cestě na odlišné místo) a disponoval nástroji ke krádežím aut, které spoluobviněnému předal. Podle Nejvyššího soudu nebylo možno také přehlédnout, že spoluobviněný je osobou opakovaně trestanou pro majetkové delikty a současně kamarádem stěžovatele, tudíž byl i vhodnou osobou k přijetí zmíněné výzvy či žádosti, a rovněž že stěžovatel nedaleko místa činu vyčkával. Nejvyšší soud proto plně akceptoval závěr, že rozhodnutí spáchat trestné činy krádeže a poškození cizí věci vzbudil ve V. F. právě stěžovatel. Své jednání přitom realizoval cíleně s vědomím, že jeho následkem má být, v konečném důsledku, odcizení automobilu za současného způsobení škody na něm, byť do následného páchání deliktu se již nezapojoval, a po vytipování vhodného vozidla odešel, aniž by jakkoli odstraňoval nebezpečí, které chráněným zájmům vzniklo. Nejvyšší soud uzavřel, že veškeré důkazy byly řádně provedeny, dostatečně pečlivě zhodnoceny a není mezi nimi a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními žádný, natož extrémní rozpor.
8. Namítal-li stěžovatel v dovolání, že k objasnění možného návodu nebylo vedeno dokazování a že neprovedením opakovaného výslechu spoluobviněného V. F. došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, v tomto ohledu se Nejvyšší soud plně ztotožnil s názorem okresního soudu (ke kterému se přiklonil i krajský soud) o nadbytečnosti takového důkazu s odůvodněním, že V. F. byl vyslechnut již v prvním hlavním líčení, kde se vyjádřil ke všem okolnostem projednávané věci (viz bod 4. tohoto rozhodnutí). V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal také na to, že nelze přehlédnout, že po hlavním líčení konaném dne 6. 12. 2019, v němž obhajoba navrhovala výslech V. F., tento sdělil, že bude-li předvolán, využije svého práva a odmítne vypovídat.
9. Žádné pochybení neshledal Nejvyšší soud ani ve výroku o trestu. Shledal, že stěžovateli byly uloženy tresty odpovídající zákonným kritériím a že s ohledem na opakovanou recidivu stěžovatele nelze uložený trest odnětí svobody považovat za nepřiměřeně přísný.
II.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje dosavadní průběh trestního řízení a dále uvádí, že na výpověď V. F., tj. na hlavní usvědčující důkaz, měly být kladeny nejpřísnější požadavky, a to jak z hlediska věrohodnosti, tak i z hlediska jejího obsahu. K tomu stěžovatel poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se dokazování, hodnocení důkazů a odůvodnění soudních rozhodnutí. Tvrdí, že okresní soud vycházel především z výpovědi V. F. učiněné v přípravném řízení, která nikdy nebyla v hlavním líčení provedena, proto je procesně nepoužitelným důkazem. Podrobně rozebírá výpověď V. F. učiněnou v hlavním líčení dne 9. 11. 2018 s tím, že z ní není zřejmé, jak a proč z jeho sdělení, že by potřeboval náhradní díly na své vozidlo, V. F. dovodil návod ke spáchání trestného činu. Jeho návod vůči spoluobviněnému neplyne ani z výpovědi svědka V. K., jenž pouze viděl dva muže pohybovat se v noci okolo zaparkovaných vozidel a poté jednoho odejít do tmy. Nebyly tak podle něj zjištěny žádné rozhodné skutečnosti pro posouzení, zda by bylo možné blíže nespecifikované naznačení považovat za návod ke spáchání trestného činu.
11. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k objasnění možného návodu nebylo vedeno dokazování, neboť v době výpovědi spoluobviněného V. F. nebyl viněn z návodu k trestnému činu. Má za to, že byly jako nadbytečné zamítnuty důkazy, které měly vyvracet doposud prokázané skutečnosti (zejména opakovaný výslech V. F.), a že tedy nešlo o důkazy nadbytečné, proto měly být provedeny.
12. Stěžovatel nesouhlasí také s uloženými tresty. K trestu propadnutí věci (konkrétně elektronické řídící jednotky k překonání imobilizéru a USB kabelu) uvádí, že pro uložení takového trestu nebyly splněny zákonné podmínky, neboť dané zařízení nebylo určeno ke spáchání příslušného trestného činu. Zařízení zůstalo po celou dobu průběhu skutkového děje v jeho vozidle zaparkovaném v jiné ulici, a jelikož má sloužit k umožnění samotného nastartování vozidla, nemohlo být podle něj užito nikde jinde než v místě, kde se nacházelo odcizované vozidlo. Uložený trest odnětí svobody považuje za nepřiměřený, neboť při ukládání trestu nebyly zohledněny další tresty, které doposud nevykonal, přičemž tyto tresty byly ve výměře přibližně dvou roků a deseti měsíců, a to za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a přečin nebezpečného vyhrožování. Za uvedenou a nyní projednávanou trestnou činnost má tedy vykonat trest o výměře přibližně čtyř roků a sedmi měsíců, což je podle něj s ohledem na povahu trestné činnosti a účel trestu neadekvátní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší převážně totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho případně učiněné vlastní názory nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
16. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
17. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Okresní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Jeho úvahám nelze nic vytknout a nelze je považovat za neústavní.
18. Krajský soud považoval závěry učiněné okresním soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 trestního řádu. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
19. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v jeho postupu a ani v napadeném usnesení nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud podrobně vypořádal všechny dovolací námitky stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení (viz body 7. až 10. shora). V takovém postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
20. Podle Nejvyššího soudu se soudy nižších stupňů vypořádaly s námitkou stěžovatele, kterou zopakoval i v ústavní stížnosti, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o jeho vině zejména o výpověď V. F. učiněnou v přípravném řízení, která nikdy nebyla provedena v hlavním líčení. Nejvyšší soud uvedl, že okresní soud i krajský soud svá skutková zjištění opřely především o výpověď V. F. učiněnou v hlavním líčení dne 9. 11. 2018, ve které popsal, že stěžovatel se mu zmínil, že by potřeboval náhradní díly pro své rozbité auto a naznačil mu, aby nějaké ukradl. Proto jeli na místo činu, kde se díval na vozidla a poté do jednoho z nich za pomoci zabroušeného klíče, který mu předal stěžovatel, vnikl. Nejvyšší soud poukázal na to, že v podstatě shodně (byť podrobněji) vypovídal V. F. již dne 29. 5. 2018 v přípravném řízení, tudíž nebylo důvodu tuto jeho výpověď číst ve smyslu §207 odst. 2 trestního řádu, a také ji ani nebylo namístě uvádět v odůvodnění rozsudku, popřípadě ji dále v řízení zohlednit. Zdůraznil, že pro rozhodnutí o obžalobě podané na stěžovatele je podstatné, že ze zmíněné výpovědi učiněné v hlavním líčení dostatečně vyplývají rozhodné momenty pro následně použitou právní kvalifikaci. Dodal, že výjimkou je informace, na kterou poukázal stěžovatel v dovolání a podle níž měl V. F. dojet s ukradeným vozidlem k vozidlu, kde čekal stěžovatel. Nejvyšší soud vysvětlil, že tato informace plynula pouze z výpovědi učiněné V. F. v přípravném řízení neprovedené v souladu s trestním řádem, nicméně že jde o marginální část skutkových zjištění, která se navíc týká možného postupu po spáchání jak návodu, tak i hlavního trestného činu hlavním pachatelem. I bez zmíněného zjištění proto Nejvyšší soud učinil závěr, že z výpovědi V. F. v hlavním líčení (společně s dalšími důkazy, které s touto jeho výpovědí korespondovaly) vyplynulo, že se stěžovatel dopustil jednání tak, jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
21. V souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu obecné soudy postupovaly také při posouzení výměry uloženého trestu odnětí svobody. Ani uložení tohoto trestu a postup jeho přezkoumání obecnými soudy vyšších stupňů nelze posoudit jako neústavní.
22. Žádné ústavně relevantní pochybení neshledal Ústavní soud ani u uloženého trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, neboť na základě učiněných skutkových zjištění šlo o věci ve vlastnictví stěžovatele, které je třeba považovat za nástroj trestné činnosti, přičemž byly určené ke spáchání trestného činu.
23. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu