ECLI:CZ:US:2021:4.US.1853.21.2
sp. zn. IV. ÚS 1853/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2021 č. j. 8 Tvo 10/2021-1010, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2021 sp. zn. 1 Ntm 5/2021, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2021 č. j. 13 Tmo 13/2021-52 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. dubna 2021 č. j. 0 Ntm 2401/2021-42, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň stěžovatel požádal, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu. Okresní soud nejprve odmítl námitku nezákonnosti vazby z důvodu vzetí do vazby místně nepříslušným soudem. Podle obvodního soudu byl stěžovatel nejprve stíhán s dalším obviněným. Jelikož jejich trestná činnost byla spáchána v obvodu Prahy 4, byla dána příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"). Následně došlo k vyloučení věci druhého obviněného k samostatnému řízení a stěžovatelova věc byla postoupena do místa jeho bydliště podle §26 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. K námitce nedodržení tříměsíční lhůty pro pravidelný vazební přezkum obvodní soud uvedl, že u mladistvých se aplikuje speciální §47 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Obecná ustanovení trestního řádu se v takovém případě neuplatní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004 sp. zn. 8 Tvo 45/2004). Po zhodnocení zjištěných okolností dospěl soud k závěru, že u stěžovatele nadále trvá důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatelova trestná činnost má eskalující povahu a prognóza jeho resocializace na svobodě se soudu jeví jako snížená.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel blanketní stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že pro trvání vazby jsou splněny všechny zákonné podmínky.
4. Krajský soud, jako soud rozhodující o obžalobě podané na stěžovatele, podal Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") návrh na prodloužení vazby podle §47 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl, že vazba stěžovatele se prodlužuje o šest měsíců. Vrchní soud vyhodnotil obavy krajského soudu jako reálné, podložené konkrétními skutečnostmi. U stěžovatele na základě zjištěných poznatků hrozí opakování násilné trestné činnosti, páchané proti nezletilým. Podle vrchního soudu se nenabízí žádná reálná náhrada vazby (stěžovatel již v minulosti neplnil podmínky dohledu probačního úředníka).
5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny všechny podmínky pro prodloužení vazby (důvodné podezření ze spáchání předmětné trestné činnosti, trvající obava z jejího opakování a nemožnost dokončit trestní stíhání ve lhůtě šesti měsíců). Nejvyšší soud považoval za obsoletní posuzovat důvodnost námitek stěžovatele o nesprávném věcném posouzení možnosti nahradit vazbu jiným institutem v situaci, kdy stěžovatel již nastoupil (na základě schválené dohody o vině a trestu) k výkonu trestního opatření, při jehož zahájení mu byla započítána vazba od 20. 11. 2020 do 20. 5. 2021. K místní příslušnosti soudu se zevrubně, srozumitelně a v souladu s obsahem spisového materiálu vyjádřil okresní soud v napadeném usnesení. Za opodstatněné označil Nejvyšší soud námitky týkající se neinformování stěžovatele o rozhodování o prodloužení vazby a možnosti žádat konání vazebního zasedání. Stěžovatel byl nicméně k vazbě slyšen dne 15. 4. 2021 a od té doby se neobjevily žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě. Ani na žádost stěžovatele tak nebylo nutné vazební zasedání konat.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že původní rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby vydal místně nepříslušný soud, což činí nezákonnými i všechna následná vazební rozhodnutí. Za nesprávný považuje stěžovatel závěr soudů, že místní příslušnost byla dána místem spáchání trestné činnosti. Dále stěžovatel namítá, že soudy nesprávně aplikovaly §47 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, z nějž dovodily, že o vazbě stěžovatele není nutné rozhodovat každé tři měsíce. Kromě toho, že takový výklad odporuje systematice trestních předpisů, snižuje oproti dospělým obviněným standard ochrany práv mladistvých obviněných, což odporuje smyslu zvláštní právní úpravy ve věcech mladistvých. Krajský soud (jako soud stížnostní) se vůbec s uvedenými námitkami nevypořádal. Vzhledem k tomu, že uplynula lhůta pro možné držení stěžovatele ve vazbě, je irelevantní závěr Nejvyššího soudu o zákonnosti následného rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě v hlavním líčení. Vrchní soud měl sám nařídit veřejné zasedání, aby prověřil stěžovatelova důvodná tvrzení o porušení jeho ústavních práv.
7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že s ohledem na závěry nálezu ze dne 22. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 677/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým bylo vyhověno stěžovatelově ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů o jeho vzetí do vazby, je i další držení stěžovatele ve vazbě neústavní. Tím pádem soudy napadenými rozhodnutími porušily stěžovatelova ústavní práva. To vyplývá i z nálezu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 458/2000 (N 180/20 SbNU 263).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu nesplňuje podmínku subsidiarity v materiálním smyslu (viz např. usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 3215/15 nebo nález ze dne 8. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3418/18). Stěžovatel totiž proti usnesení okresního soudu podal toliko tzv. blanketní stížnost, kterou však v přiměřené lhůtě nedoplnil, jak vyplývá ze spisu okresního soudu sp. zn. 0 Ntm 2401/2021. Usnesení okresního soudu bylo vyhlášeno dne 15. 4. 2021. Jeho písemné znění bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 22. 4. 2021 a stěžovateli dne 28. 4. 2021. Krajský soud rozhodl o podané stížnosti v neveřejném zasedání dne 11. 5. 2021. Podle Ústavního soudu je tak zřejmé, že stěžovatel měl dostatek času na uplatnění (resp. zopakování) námitek, kterými se proti trvání vazby ohrazoval již v předchozích fázích řízení. Skutečnost, že podal neodůvodněnou stížnost, není důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost lze v trestním řízení podat i bez uvedení důvodů a stížnostní orgán přezkoumá správnost napadeného rozhodnutí i v takovém případě, jak ostatně provedl krajský soud. V takové situaci však je zpravidla namístě odmítnout ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, neboť Ústavní soud nemůže zásadně obecným soudům vytknout, že se dostatečně nezabývaly námitkami, které v řízení před nimi nebyly kvalifikovaně uplatněny. Právě taková situace nastala v řízení před krajským soudem. Jeho rozhodnutí tak Ústavní soud nemůže nic vytknout.
11. Toliko pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že se neztotožňuje se stěžovatelovou základní námitkou o porušení práva na zákonného soudce, opírající se mimo jiné o závěry shora uvedeného nálezu sp. zn. III. ÚS 458/2000. Z tohoto rozhodnutí nevyplývá, že by jakékoliv pochybení orgánů činných v trestním řízení při vzetí obviněného do vazby nebylo možné později napravit. Uvedeným nálezem Ústavní soud řešil situaci, v níž bylo zrušení rozhodnutí o vzetí do vazby opřeno o nedostatečné a nekonkrétní odůvodnění soudního rozhodnutí. Následné rozhodnutí pak na tytéž důvody odkázalo. V takové situaci neviděl Ústavní soud jinou možnost než zrušit i následné rozhodnutí o trvání vazby. Ve stěžovatelově případě je však situace jiná. Rozhodnutí o jeho vzetí do vazby bylo zrušeno z důvodu porušení práva na zákonného soudce, neboť o vazbě rozhodoval obvodní soud namísto okresního soudu (důvody vazby se nález sp. zn. IV. ÚS 677/21 s ohledem na zásadu minimalizace zásahu do rozhodování obecných soudů nezabýval). Nové rozhodnutí o trvání vazby bylo však vydáno okresním soudem, a tedy zjevně netrpí stejným nedostatkem porušujícím čl. 38 odst. 1 Listiny.
12. Jde-li o napadená rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu, jimiž byla podle §47 odst. 1 a 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže prodloužena stěžovatelova vazba o dalších šest měsíců, ani v nich Ústavní soud neshledal žádný ústavněprávní deficit. V první řadě je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že neinformování stěžovatele vrchním soudem o vedení řízení o prodloužení vazby je toliko procesním pochybením, neboť stěžovatel neměl v dané situaci právo být znovu vyslechnut soudcem (byl vyslechnut dne 15. 4. 2021) a vrchní soud nepovažoval jeho slyšení za nutné. V procesním postupu vrchního soudu tak nelze již jen z tohoto důvodu spatřovat porušení ústavních práv stěžovatele.
13. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti je však podstatnější skutečností to, že rozhodnutí vrchního soudu nelze považovat za rozhodnutí o vazbě v materiálním smyslu, neboť v jeho důsledku nebyla omezena stěžovatelova osobní svoboda. Stěžovatel byl zadržen dne 20. 11. 2020, pročež omezení jeho osobní svobody vazbou mohlo podle §47 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže trvat toliko 6 měsíců, nedošlo-li by v mezidobí k rozhodnutí o prodloužení vazby. Takové rozhodnutí sice vrchní soud vydal, avšak stěžovatelova vazba skončila dne 20. 5. 2021 (tedy přesně 6 měsíců od stěžovatelova zadržení), neboť dne 21. 5. 2021 v 00:00 hod. nastoupil podle rozhodnutí Nejvyššího soudu k výkonu trestního opatření (na základě schválení dohody o vině a trestu). Prodloužení vazby napadeným rozhodnutím vrchního soudu se tak ve stěžovatelově právní sféře nikterak neprojevilo, a nepředstavuje tedy rozhodnutí, jímž by mohlo dojít k porušení stěžovatelových základních práv a svobod podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jde přitom (z hlediska zásahu do základních práv a svobod) kvalitativně o jinou situaci než je přezkum rozhodnutí o vazbě, z níž byl již obviněný propuštěn [viz stanovisko pléna ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 (ST 25/49 SbNU 673)], neboť v takovém případě k zásahu do základních práv a svobod rozhodnutím soudu reálně došlo, a i když takový zásah již netrvá, je třeba přezkoumat jeho ústavní konformitu (např. pro účely odškodnění za nezákonnou vazbu podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Rozhodnutím vrchního soudu a Nejvyššího soudu však k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele nedošlo.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na ustanovení 62 odst. 3 téhož zákona, jež vyjadřuje zásadu, dle níž si každý účastník nese své vlastní náklady sám, se ustanovení odstavce čtvrtého interpretuje restriktivně. Ústavní soud tak přiznává náhradu nákladů řízení tehdy, jde-li o mimořádný a výjimečný případ, kupř. kdy náhrada nákladů řízení plní funkci sankce vůči účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal, jeví-li se podle okolností případu spravedlivým, aby nesl náklady, které jinému účastníku vznikly. Ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, což představuje procesní neúspěch stěžovatele; výsledek řízení tudíž brání užití §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
16. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 4 ve spojení s §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021 č. j. IV. ÚS 1853/21-25.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu