ECLI:CZ:US:2021:4.US.1912.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1912/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Baumgartla, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2021 č. j. 33 Cdo 2934/2020-1161, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2018 č. j. 29 Co 405/2017-1041 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. června 2017 č. j. 12 C 212/2011-998, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Sekyra Group, a. s., sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 Ústavy, v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 2 668 306 Kč (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Takto soud rozhodl o souhrnu žalobních návrhů (po částečném zastavení řízení a po připuštění změny žaloby), které stěžovatel odvozoval od skutečnosti, že bytové jednotky č. X1 a č. X2 v bytovém domě na adrese X, jejichž vlastnictví stěžovatel nabyl na základě smluv o převodu vlastnictví jednotky uzavřených dne 22. 4. 2009 mezi stěžovatelem a obchodní společností SG West Building, s. r. o., (právní předchůdkyní vedlejší účastnice), byly předány dne 28. 7. 2009 s vadami, z nichž některé nebyly odstraněny. Stěžovatel žádal: 1) částku 380 493 Kč z důvodu snížení hodnoty bytů v důsledku stále existujících vad obou bytů, 2) částku 1 773 000 Kč z titulu smluvní pokuty podle čl. X bodu 10.1. smluv o převodu vlastnictví ke každé bytové jednotce (ve výši 500 Kč denně za období od 1. 6. 2009 do 12. 5. 2014 za každý byt), tj. smluvní pokutu za porušení povinnosti odstranit nejpozději do 31. 5. 2009 vady uvedené v předávacích protokolech na oba byty, 3) ušlý zisk z nájmu bytu č. X3 za období od 23. 6. 2010 do 10. 9. 2010 ve výši 86 720 Kč a za období od 20. 11. 2012 do 31. 10. 2013 ve výši 375 980 Kč, tj. ušlý zisk z nájmu bytu v době, kdy v důsledku zatékání do bytu bylo přerušeno v prvním uvedeném období užívání bytu stávajícím nájemcem pro odstraňování následků zatečení a kdy v druhém vymezeném období byt nemohl být díky přetrvávajícímu zatékání z hygienických a bezpečnostních důvodů vůbec pronajmut, a dále 4) částky 52 113 Kč, která představuje souhrn nákladů spojených s uplatňováním a prokazováním vad bytových jednotek (především vady zatékání do obou bytů stropem z terasy bytu č. X4).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. ve věci samé o zamítnutí žaloby týkající se částky 1 773 000 Kč potvrdil (výrok I.), naproti tomu ohledně částky 895 306 Kč a ve výroku II. o nákladech řízení rozsudek obvodního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Přitom k odůvodnění tohoto posledně uvedeného výroku konstatoval, že při rozhodování o žalobou uplatněných nárocích 1), 3) a 4) obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku sice správně formuloval teoretické zásady, na nichž stojí povinnost tvrzení a povinnost důkazní v občanském soudním řízení, nicméně jím zvolené praktické užití těchto zásad je zatíženo nepřípustným formalismem a vede ke zjevně absurdnímu výsledku, případně z formulovaných zásad vybočuje.
4. K odůvodnění výroku I. městský soud shodně s obvodním soudem vzal za prokázané, že stěžovatel s právní předchůdkyní vedlejší účastnice uzavřeli dne 27. 4. 2009 smlouvu o převodu vlastnického práva k bytové jednotce č. X1, podle níž se stěžovatel stal vlastníkem bytu č. X3 a smlouvu o převodu vlastnického práva k bytové jednotce č. X2, podle níž se stal vlastníkem bytu č. X5. Obě smlouvy v čl. X. bodě 10.1. obsahovaly závazek převodce, podle kterého "neodstraní-li závady zjištěné v předávacím protokole do 31. 5. 2009, event. v jinak stanovené době, je povinen zaplatit nabyvateli (stěžovateli) smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každý den následující po konečném termínu odstranění závady".
5. Městský soud dovodil, že pro rozhodnutí o žalobním nároku 2) si obvodní soud opatřil dostatek skutkových podkladů a jím zjištěný skutkový stav odpovídá výsledkům provedeného dokazování. Způsob, jakým obvodní soud vyložil obsah smluvního ujednání účastníků v čl. X. bodě 10.1. každé z převodních smluv a obsah protokolů o předání každé bytové jednotky, je v souladu s §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník") i s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se výkladu právních úkonů (právních jednání). Městskému soudu stejně jako obvodnímu soudu se jevil obsah jednotlivých úkonů nepochybný - při použití standardních metod výkladu - prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Městský soud shodně s obvodním soudem nepochyboval o tom, že "závady zjištěné v předávacím protokolu" podle čl. X. bodu 10.1. smluv o převodu vlastnictví bytové jednotky mohou být obsaženy nejen v samotném textu protokolu o předání bytové jednotky (předávacím protokolu), ale i v samostatné listině, na níž tento protokol jako na svoji přílohu odkazuje. Zdůraznil však, že stěžovatel opomíjí, že závady uvedené v předávacím protokolu, které se převodce zavázal odstranit do 31. 5. 2009, nemohou být pokládány za takové, o nichž protokol současně uvádí, že již odstraněny byly. K poukazům stěžovatele na to, že obvodní soud při výkladu rozhodného smluvního ujednání dostatečně nehleděl na skutečnou vůli smluvních stran, městský soud podotkl, že při presumpci racionálního chování účastníků právního úkonu nemohla skutečná vůle převodce bytových jednotek směřovat k přijetí závazku platit nabyvateli smluvní pokutu ve výši 500 Kč denně, nebude-li převáděná bytová jednotka po dni 31. 5. 2009 prosta i těch vad, které nebyly uvedeny v předávacím protokole jako vady, které je třeba do tohoto dne odstranit a o kterých tedy převodce nemohl (v době od podpisu předávacího protokolu do dne 31. 5. 2009) předpokládat, že je odstranit má. Jsou-li správná skutková zjištění obvodního soudu o tom, že stěžovatelem tvrzené závady bytových jednotek nebyly uvedeny v předávacích protokolech jako zjištěné vady, jež má převodce dodatečně odstranit, je správný i jeho právní závěr, že nevznikla povinnost převodce hradit smluvní pokutu z důvodu neodstranění těchto závad do dne 31. 5. 2009.
6. Proti části rozsudku, jíž městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu, podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud poukázal na to, že městský soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu, že stěžovatelem tvrzené závady bytových jednotek nebyly uvedeny v předávacích protokolech jako zjištěné vady, které má převodce dodatečně odstranit. Proto uzavřel, že vedlejší účastnici jako převodci nevznikla povinnost uhradit smluvní pokutu z důvodu neodstranění tvrzených závad. Stěžovatel oproti tomu prosazoval, že vady zaznamenané v soupisu vad a nedodělků z dílčího přejímacího řízení ze dne 20. 3. 2009 (jež jsou součástí předávacího protokolu ze dne 18. 4. 2009) nebyly ve skutečnosti odstraněny. Pro zápis byly odstraněny pouze projevy jednotlivých vad, nikoli vady samotné, a proto vady vytčené v předávacím protokolu, resp. v jeho příloze č. 15, byly vadami podle čl. X. bodu 10.1. smluv o převodu vlastnictví jednotky. Tato argumentace podle Nejvyššího soudu nevystihuje způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel jejím prostřednictvím zpochybňuje pouze správnost skutkového zjištění, že vady uvedené v předávacím protokolu, resp. v jeho příloze č. 15, byly vedlejší účastnicí ve skutečnosti odstraněny. Namítá-li stěžovatel v dovolání nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by městský soud ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy uvěřil jeho obrannému tvrzení), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že mu vzniklo právo na smluvní pokutu sjednanou pro případ neodstranění vad podle čl. X. bod 10.1. smluv o převodu vlastnictví jednotky. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel pomíjí, že zjištěný skutkový stav věci, z něhož městský soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy vyložily čl. X. bod 10.1. předmětné smlouvy v rozporu s obecnou zásadou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Obecné soudy na výklad čl. X. bodu 10.1. smlouvy aplikovaly §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Připouští-li čl. X. bod 10.1. smlouvy více výkladů, měl být zvolen takový výklad tohoto ujednání (ve smlouvě), který jde k tíži toho, kdo tento výraz použil jako první. V právních poměrech dané věci je zřejmé, že uvedený výraz (tj. sporné ujednání předmětné smlouvy či předávacích protokolů) jako první použila vedlejší účastnice, a to navíc jako podnikatel (silnější strana). Obecné soudy pochybily, když na výklad čl. X. bodu 10.1. smlouvy neaplikovaly zásadu contra proferentem rule. Neměla-li být podle obecných soudů uvedená zásada aplikována, pak bylo jejich povinností toto odůvodnit. Absence takového odůvodnění podle stěžovatele představuje porušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování a porušení práva účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že ochranu slabší strany lze považovat za základní zásadu soukromého práva. Ochrana slabší strany je podporována též prostřednictvím zákonné povinnosti jednat v právním styku poctivě podle §6 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, resp. tím, že v souladu s §6 odst. 2 tohoto občanského zákoníku nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí ani těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu v souladu s §6 odst. 2 občanského zákoníku.
9. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy na posuzovanou věc neaplikovaly ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jež se dotýká výkladu sporných smluvních ustanovení v neprospěch strany, která jej užila jako první. Obecné soudy dále neaplikovaly zákonná ustanovení o ochraně spotřebitele.
10. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy chybně hodnotily jím předložené znalecké posudky. Obvodní soud též pochybil, když znalecký posudek Ing. Brože hodnotil pouze jako listinný důkaz z důvodu, že tento posudek neobsahoval doložku znalce podle §127a o. s. ř.
11. Nejvyšší soud dále pochybil při výkladu podaného dovolání, když námitky stěžovatele považoval za polemiku se skutkovým hodnocením věci (skutkovou otázku), ačkoliv šlo o otázku právní. Judikatura, na kterou odkazuje Nejvyšší soud, nemůže obstát, neboť se vztahuje výhradně k zjišťování obsahu právního úkonu za užití §35 odst. 2 občanského zákoníku. V posuzovaném případě však daný smluvní vztah neměl být vykládán pomocí §35 odst. 2 občanského zákoníku, ale pomocí principu contra proferentem rule a výkladem ve prospěch spotřebitele. Námitka stěžovatele obsažená v jeho dovolání nesměřuje proti skutkovým závěrům městského soudu, nýbrž proti právnímu posouzení odpovědnosti vedlejší účastnice, resp. proti právním závěrům obecných soudů. Nejvyšší soud tedy pochybil při výkladu dovolání stěžovatele, které směřuje především ke spornému právnímu hodnocení věci. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu se tak míjí s argumentací stěžovatele uváděnou v jeho dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že ohledně výroku II. rozsudku městského soudu a výroku I. rozsudku obvodního soudu týkajícího se částky 895 306 Kč a ve výroku II. o nákladech řízení, tomu tak není.
13. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
14. Jde-li o kasační výrok II. rozsudku městského soudu, kterým byly výrok I. rozsudku obvodního soudu týkající se částky 895 306 Kč a výrok II. rozsudku obvodního soudu o nákladech řízení zrušeny, ve věci bude probíhat před obvodním soudem další řízení, ve kterém bude mít stěžovatel možnost uplatnit své námitky a hájit tak svoje práva, včetně případného podání opravných prostředků a ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je proto za dané procesní situace v této části nepřípustná.
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
18. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva).
19. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně vyložily čl. X. bod 10.1. smlouvy (resp. obou smluv) o převodu vlastnictví bytové jednotky a domáhá se v tomto rozsahu přehodnocení závěrů obecných soudů.
20. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjadřoval k nutnosti respektování principu autonomie vůle, a to zvláště při posuzování smluv obecnými soudy. Přitom dovodil, že autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267)] s tím, že jde o jeden z projevů vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy [srov. např. nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (N 121/86 SbNU 85)]. Proto autonomie vůle má dvě strukturální dimenze: 1) státní mocí lze do autonomní sféry jednotlivce (a tedy i do jeho autonomních volních projevů) zasahovat jen v rámci daném výslovným svolením (pokynem) zákonodárce, a 2) jednotlivec může v rámci své volní autonomie činit vše, co mu zákon nezakazuje (nebo v čem ho neomezuje). V této druhé dimenzi je pak autonomie vůle vůči státní moci přímo vykonatelná. Skutečnost, že autonomie vůle je bezprostředně aplikovatelná (a vůči státní moci vynutitelná) se pak projevuje v tom, že interpretuje-li soud v soudním řízení mezi účastníky uzavřenou smlouvu, musí k ní přistupovat nikoliv tak, že tato má být bezvadná, ale tak, že v ní (prostřednictvím ní) jednotlivec vyjádřil, co chce (resp. to, co chtěl) dosáhnout (srov. nález ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 392/20).
21. Naznačenému principu je ovšem nutno rozumět nikoliv (jen) tak, že by měl bránit toliko jednomu z nejzávažnějších zásahů veřejné (v tomto případně soudní) moci do smluvní volnosti (jako jednoho z mnoha projevů autonomie vůle), ale je nutno jej chápat tak, že soud musí při řešení sporů identifikovat ekonomický účel právního jednání (smlouvy) a tuto hospodářskou funkci se snažit - což je zvláště podstatné v právě posuzovaném případě - zachovat (to samozřejmě ale jen tehdy, neodporuje-li takový hospodářský účel smlouvy zákonu, dobrým mravům atd.). Proto také Ústavní soud trvale zastává názor, že směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu, než je ve smlouvě zanesen a podaří-li se takový jiný význam v řízení před soudem dostatečně ozřejmit, musí mít takový účastníky smlouvy sledovaný účel přednost před interpretací smlouvy upínající se jen k jejímu doslovnému výkladu [srov. k tomu přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1893/2011, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 392/20].
22. V rozsudku ze dne 1. 6. 2017 sp. zn. 32 Cdo 2404/2015 Nejvyšší soud k postupu při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu jeho výkladem vysvětlil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98). Ústavní soud pak zdůrazňuje (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy [srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/2003 (N 84/37 SbNU 157)].
23. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí obecných soudů a shledal, že z ústavněprávního hlediska obstojí. V posuzované věci obecné soudy vyložily obsah smluvního ujednání účastníků v čl. X. bodu 10.1. každé ze smluv o převodu vlastnictví bytové jednotky a obsah protokolů o předání každé bytové jednotky v souladu s §35 odst. 2 občanského zákoníku a rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, týkající se výkladu právních úkonů (právních jednání) [srov. usnesení ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 4073/18]. Z výše odkazované judikatury Ústavního soudu, plyne, že při výkladu smluv je nutno jako prioritní brát takový výklad, který respektuje vyjádřenou vůli účastníků tohoto smluvního vztahu. Městský soud výstižně v napadeném rozsudku s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2404/2015 zdůraznil, že výklad právních úkonů musí být rozumný a spravedlivý a že je třeba vycházet z předpokladu, že strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky, pročež výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Obecné soudy v předmětné věci ústavně konformním způsobem dovodily, že při presumpci racionálního chování účastníků právního úkonu nemohla skutečná vůle převodce bytových jednotek směřovat k přijetí závazku platit nabyvateli smluvní pokutu ve výši 500 Kč denně, nebude-li převáděná bytová jednotka po dni 31. 5. 2009 prosta i těch vad, které nebyly uvedeny v předávacím protokole jako vady, které je třeba do tohoto dne odstranit a o kterých tedy převodce nemohl (v době od podpisu předávacího protokolu do dne 31. 5. 2009) předpokládat, že je odstranit má. Z těchto důvodů nemohla být použita ani zásada ochrany slabší strany, ani výklad ve prospěch spotřebitele, jak požadoval stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti. Závěru obecných soudů, že vedlejší účastnici tak nevznikla povinnost hradit stěžovateli smluvní pokutu z důvodu neodstranění závad, které nebyly uvedeny v protokolu, do dne 31. 5. 2009, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele, že obecné soudy pochybily, když na výklad čl. X. bodu 10.1. smlouvy neaplikovaly zásadu contra proferentem rule, neboť uvedený článek smlouvy podle uvedených závěrů obecných soudů nepřipouští více výkladů, a proto použití této výkladové maximy nepřichází do úvahy.
24. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v souladu s těmito ustanoveními dovodil, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
25. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že soudy chybně hodnotily jím předložené znalecké posudky, je třeba poukázat na to, uvedená námitka se vztahuje k té části žaloby, o které bude po částečné kasaci rozsudku obvodního soudu městským soudem řízení před obvodním soudem dále pokračovat. Ústavní soud se proto za dané procesní situace touto námitkou nemohl zabývat.
26. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodněních v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
27. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, výroku I. rozsudku městského soudu a výroku I. rozsudku obvodního soudu týkajících se částky 1 773 000 Kč, jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti výroku II. rozsudku městského soudu a výroku I. rozsudku obvodního soudu týkajících se částky 895 306 Kč a výroku II. rozsudku obvodního soudu o nákladech prvostupňového řízení Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu