ECLI:CZ:US:2021:4.US.1973.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1973/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Diecézní charita Brno, sídlem třída Kpt. Jaroše 1928/9, Brno, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem, sídlem Elišky Machové 1247/41, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2021 č. j. 26 Cdo 3139/2020-140, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2020 č. j. 13 Co 56/2020-105 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. prosince 2019 č. j. 41 C 95/2018-66, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Jarmily Zezulové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně pak právo na spravedlivý proces (sc. na řádný proces či soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost před zákonem podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, a v důsledku toho i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a že porušeny byly i čl. 1, 4 a 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby vedlejší účastnice řízení vyklidila pokoj s příslušenstvím v Chráněném bydlení X v R. a vyklizený jej předala a vrátila stěžovatelce (výrok I). Současně rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení 1 800 Kč (výrok II). Podle okresního soudu stěžovatelka neprokázala, že by došlo k podstatné změně zdravotního stavu vedlejší účastnice, a tedy k naplnění jednoho z výpovědních důvodů zakotvených ve smlouvě o poskytnutí sociální služby uzavřené mezi účastnicemi dne 1. 11. 2017.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ve výroku I potvrdil rozsudek okresního soudu, ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů řízení částku 2 700 Kč, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 900 Kč. Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, což zdůvodnil tak, že stěžovatelka ve výpovědi nevymezila její důvod dostatečně určitě, aby bylo možné posoudit jeho naplnění, a výpověď proto není z důvodu neurčitosti právním jednáním. Odmítl přitom stěžovatelčinu námitku, že postačilo dát vedlejší účastnici výpověď a závazek by zanikl podle §1999 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že ve výpovědi musí být označen výpovědní důvod, který je v souladu s ujednáním ve smlouvě, a musí být prokázáno jeho naplnění, jinak nevyvolává zamýšlené právní účinky. Současně konstatoval, že výpověď (konkrétně délku výpovědní doby) je nutno posuzovat (stanovit) podle §2231 odst. 1 občanského zákoníku, neboť za nejbližší povaze pobytové sociální služby chráněného bydlení jsou ustanovení o nájmu věci (§2201 až 2234 občanského zákoníku).
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným rozsudkem podle §243d písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda lze smlouvu o poskytnutí sociální služby (sc. právní vztah z této smlouvy) podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, vypovědět pouze z důvodů, které si smluvní strany sjednaly, a nikoliv též subsidiárně podle občanského zákoníku, a zda se smlouva (sc. závazky ze smlouvy) o poskytnutí sociální služby podle téhož zákona řídí podpůrně úpravou nájmu podle §2201 až 2234 občanského zákoníku. V obou uvedených otázkách se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry krajského soudu, a proto dovolání zamítl. K ostatním uplatněným námitkám uvedl, že nejsou s to založit přípustnost dovolání, neboť k závěrům, které jsou v nich zpochybňovány, ve skutečnosti zmíněný soud nedospěl, a napadený rozsudek tak na nich nespočívá, či stěžovatelka uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy se uvedenými rozsudky dopustily zásahu do jejích základních práv, zejména do práva na soudní ochranu, když odmítly aplikovat kogentní zákonná ustanovení, a také učinily osobitý a restriktivní výklad zákona o sociálních službách, čímž neposkytly ochranu jejím zájmům. Vytýká soudům všech tří stupňů, že jí upřely možnost ukončit smluvní vztah s vedlejší účastnicí podle §1999 odst. 1 občanského zákoníku navazujícího na §91 odst. 5 zákona o sociálních službách, když podle jejího názoru smluvní vztah mezi ní a vedlejší účastnicí, což také v řízení důkazně osvědčila, skončil dne 30. 9. 2018 právě podle uvedených zákonných ustanovení, které soudy nesprávně aplikovaly, a podané žalobě mělo být vyhověno.
6. Upozorňuje přitom, že již v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně uváděla, že výpověď je nutné posuzovat podle §1999 občanského zákoníku, což dovozuje z §91 odst. 5 zákona o sociálních službách, který zakotvuje subsidiární použití občanského zákoníku pro vztahy vzniklé ze smlouvy o poskytnutí sociální služby. Soudy ovšem chybně uvádějí, že občanský zákoník se použije na danou smlouvu pouze selektivně, a to tak, že se použijí výpovědní lhůty (sc. doby) podle občanského zákoníku, nikoliv však ustanovení o výpovědních důvodech, což ovšem vůbec nevyplývá ze znění §91 odst. 5 zákona o sociálních službách.
7. V další části stěžovatelka argumentuje tím, že obecné soudy zaujaly právně nepodložený názor, podle kterého musí poskytovatel ve smlouvě podle §91 zákona o sociálních službách taxativním způsobem dohodnout výpovědní důvody, přičemž pouze v rozsahu takto uvedených důvodů je možné smluvní vztah výpovědí ukončit. V této souvislosti stěžovatelka uvádí (podle jejího názoru) absurdní situace, které by za použití tohoto názoru mohly nastat. Stěžovatelka navíc vytýká okresnímu soudu, že v důsledku chybného výkladu při rozhodování se nesprávně zaměřil na zkoumání výpovědních důvodů, jakožto podmínku sine qua non platnosti výpovědi podle §1999 občanského zákoníku.
8. Závěrem stěžovatelka namítla i absolutní neplatnost smlouvy o poskytnutí sociální služby z důvodu, že byla uvedena v omyl tvrzením vedlejší účastnice o údajné demenci, ačkoliv její zdravotní stav tomuto tvrzení neodpovídal. Podle stěžovatelky proto ani nebylo nutné závazek ze smlouvy rušit výpovědí, neboť vedlejší účastnice využívá sociální služby bez právního důvodu. Soudy tak pochybily, když neshledaly její žalobu na vyklizení nemovitosti důvodnou pro neexistenci právního důvodu užívání nemovitosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu ozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly §91 zákona o sociálních službách a v souvislosti s ním i příslušná ustanovení občanského zákoníku, tj. podústavní právo, přičemž opakuje svůj právní názor, že pro vypovězení závazku ze smlouvy o poskytnutí sociální lužby uzavřené mezi ní a vedlejší účastnicí řízení by se bez dalšího měl použít §1999 odst. 1 občanského zákoníku (pro výpovědní důvody i výpovědní dobu), a to s ohledem na §91 odst. 5 zákona o sociálních službách.
12. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Stěžovatelka pochybení takovéto povahy (a to ani z obsahového hlediska) nenamítá. Obecné soudy se spornou otázkou opakovaně zabývaly a stěžovatelce náležitě vysvětlily, z jakého důvodu její právní názor nelze považovat za správný. Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům "selektivní" použití občanského zákoníku, není zřejmé, v čemž by podstata tohoto pochybení měla spočívat (natožpak, jaké by měly být jeho ústavněprávní konsekvence). Lze podotknout, že jde o dvě rozdílné situace - chybělo-li ve smlouvě o poskytnutí sociální služby ujednání o délce výpovědní doby [ač šlo o povinnou náležitost podle §91 odst. 2 písm. g) zákona o sociálních službách], obecné soudy musely postupovat podle zákona, přičemž jako řešení zvolily "doplnění" chybějící náležitosti na základě §2231 odst. 1 občanského zákoníku, zatímco (platné) ujednání o výpovědních důvodech tato smlouva nepostrádala, a tudíž k takovému postupu nebyl důvod.
14. Stěžovatelčina úvaha o existenci smluv ujednaných na dobu neurčitou, které jsou "nevypověditelné", se míjí s konkrétními okolnostmi tohoto případu. Zde stěžovatelka měla právo závazek ze smlouvy, jejíž návrh ostatně sama předložila (tedy lze uplatit tzv. contra proferentem rule), za sjednaných podmínek vypovědět, toto právo i uplatnila, avšak zamýšlených právních účinků nedosáhla, protože jí uplatněný výpovědní důvod nebyl naplněn, resp. protože při tom nepostupovala v souladu se zákonem, když výpověď náležitě neodůvodnila.
15. Ústavní soud se nemohl věcně zabývat ani námitkou, kterou se stěžovatelka snaží zpochybnit platnost předmětné smlouvy prostřednictvím skutkových námitek. Touto cestou se totiž domáhá opětovného "přehodnocení" provedených důkazů a nahrazení skutkových zjištění obecných soudů svým vlastním hodnocením, k takovému postupu však není Ústavní soud povolán s výjimkou zjištění tzv. extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry v napadených rozhodnutích. V posuzované věci žádný takový neústavní exces neshledal.
16. Namítá-li stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud jen na doplnění uvádí, že již v minulosti dovodil, že toto ustanovení zakotvuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a žádné ústavně zaručené základní právo jednotlivcům nezakládá [viz k tomu např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)].
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu