ECLI:CZ:US:2021:4.US.1979.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1979/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Minaříka, zastoupeného JUDr. Alešem Minaříkem, advokátem, sídlem Půtova 1219/3, Praha 1 - Nové Město, proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. května 2021 č. j. 17 Co 30/2021-543 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. května 2020 č. j. 24 C 104/2019-478, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti I-Xon, a. s., sídlem Husitská 344/63, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice se žalobou podanou dne 15. 3. 2017 u Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") po stěžovateli jako žalovaném domáhala zaplacení částky 10 482,43 Kč s příslušenstvím z důvodu porušení jeho povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 199071358 ze dne 20. 7. 2010, uzavřené mezi obchodní společností Moneta Money Bank a. s., (právní předchůdkyně vedlejší účastnice), a stěžovatelem. Dále se vedlejší účastnice žalobou podanou dne 13. 11. 2017 domáhala po stěžovateli zaplacení částky 8 414,39 Kč s příslušenstvím pro porušení povinností stěžovatele, plynoucích ze smlouvy o bankovních produktech a službách, na základě níž poskytla právní předchůdkyně vedlejší účastnice stěžovateli kontokorentní úvěr Flexikredit, jenž mu umožňoval přečerpání prostředků na běžném účtu do výše povoleného úvěrového limitu. Dále se vedlejší účastnice žalobou podanou dne 15. 3. 2017 domáhala po stěžovateli zaplacení částky 17 788,94 Kč s příslušenstvím z důvodu porušení povinnosti stěžovatele, vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 202408311 ze dne 29. 3. 2011, uzavřené mezi ním a právní předchůdkyní vedlejší účastnice. Uvedené žaloby byly k návrhu stěžovatele usnesením okresního soudu ze dne 12. 4. 2019 č. j. 24 C 104/2019-35 spojeny ke společnému řízení.
3. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 36 685,76 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 12 636,44 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Výrok o nákladech řízení okresní soud odůvodnil tím, že v daném případě byla plně úspěšná vedlejší účastnice a náleží jí proto právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění práva (§142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). Okresní soud na daný případ aplikoval §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť žaloba v této věci byla podána na ustáleném vzoru užitém vedlejší účastnicí opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a žalovaná částka nepřesahuje 50 000 Kč.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. v části, v níž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 36 685,76 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím, potvrzen (výrok I.). Rozsudek okresního soudu byl dále ve výroku I. co do lhůty plnění změněn tak, že přiznané nároky je stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 500 Kč měsíčně splatných vždy do 20. dne každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok II.). Výrokem III. byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. v části, v níž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici úrok ve výši přesahující 21,99 % ročně z částky 7 230,04 Kč od 16. 9. 2017 do zaplacení, změněn tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá. Výrokem IV. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 12 636,43 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně splatných vždy do 20. dne každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.
5. Krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před okresním soudem podle §224 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s §142 odst. 3 o. s. ř., když došlo ke změně a zamítnutí části žaloby, jež však tvoří pouze marginální část uplatněných nároků vedlejší účastnice. S vyčíslením náhrady nákladů řízení před okresním soudem se krajský soud plně ztotožnil. Krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že okresní soud neměl přiznat vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení za každé zahájené řízení před spojením věcí, nýbrž vycházet ze součtu žalobami uplatněných jistin. Krajský soud konstatoval, že okresní soud správně stanovil náhradu nákladů řízení za každé zahájené řízení před spojením, když do spojení věcí podle §112 odst. 1 o. s. ř., šlo o samostatné nároky z různých smluv, uplatněné samostatnými návrhy. Podle krajského soudu bylo na úvaze vedlejší účastnice, zda jednotlivé nároky za stěžovatelem vtělí do jednoho návrhu, popřípadě uplatní každý z nich samostatně. Ve druhém případě měl soud možnost v zájmu hospodárnosti řízení a za splnění podmínek §112 odst. 1 o. s. ř., spojit věci ke společnému řízení a takto také v řízení postupoval. Krajský soud uzavřel, že samotné spojení věcí nezbavuje stěžovatele povinnosti zaplatit náklady řízení vzniklé před spojením věcí. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle §224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s §142 odst. 3 o. s. ř., a contrario. Z obsahu spisu vyplývá, že v odvolacím řízení vedlejší účastnici žádné náklady řízení nevznikly, a proto krajský soud nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil "poměrně lakonicky" tím, že byla-li vedena tři řízení, má se náhrada nákladů řízení přiznat za tři řízení, aniž by se podrobněji vypořádal s argumentací stěžovatele a odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu [nálezy ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS2013/10 (N 154/62 SbNU 347), ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125) a ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 2780/10 (N 108/61 SbNU 609), dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná]. Stěžovatel je přesvědčen, že právní názor (a přístup) aprobovaný obecnými soudy v napadených rozhodnutích má významný obecný přesah, a to minimálně proto, že vedlejší účastnice jako subjekt profesně zaměřený na správu a vymáhání pohledávek (zejména ze spotřebitelských úvěrů) vede tisíce (či desetitisíce) soudních sporů a ve vztahu k jednotlivým dlužníkům, u nichž spravuje (eviduje) více pohledávek (ať již od jednoho původního věřitele či více věřitelů) tyto nároky (které jsou součtem jednotlivých jistin pod částku 50 000 Kč) nezahrnuje a nevymáhá v jedné žalobě (v jednom řízení), nýbrž v řadě řízení samostatných. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že vedlejší účastnici byla přiznána náhrada nákladů za všechna jednotlivá zahájená soudní řízení, ačkoliv došlo ke spojení věcí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když dovolání proti výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přípustné.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů v části týkající se nákladů prvostupňového řízení a nesouhlasí s tím, že vedlejší účastnici byla přiznána náhrada nákladů za všechna jednotlivá zahájená soudní řízení, ačkoliv došlo ke spojení věcí.
11. Ústavní soud ve své judikatuře náhradu nákladů řízení řešil již mnohokrát. Proto považuje za nutné připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. V posuzované věci však o takový případ nejde.
12. V nálezu ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 236/13 (N 129/78 SbNU 51) Ústavní soud konstatoval, že projedná-li nalézací soud odděleně občanskoprávní spory mezi týmiž účastníky, které jsou po skutkové a právní stránce shodné, a o žalobách rozhoduje jednotlivě, aniž využil možnosti uvedené v §112 odst. 1 o. s. ř., a aniž věci spojil ke společnému řízení, může tímto postupem porušit základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře [srov. nález ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125)] připomíná, že §112 o. s. ř., je třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než nezbytná újma. Soudy proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Tyto postuláty by měly vést obecné soudy k úvaze o spojení věcí.
13. Uvedenému požadavku okresní soud v posuzované věci dostál, když jednotlivé žaloby podané vedlejší účastnicí na návrh stěžovatele spojil ke společnému řízení.
14. Jde-li o náklady řízení, krajský soud se ztotožnil s postupem okresního soudu, který stanovil náhradu nákladů řízení za každé zahájené řízení před spojením, když dovodil, že do okamžiku spojení věcí podle §112 odst. 1 o. s. ř., šlo o samostatné nároky z různých smluv, uplatněné samostatnými návrhy. Krajský soud poukázal na to, že je na úvaze vedlejší účastnice, zda jednotlivé nároky za stěžovatelem vtělí do jednoho návrhu, popřípadě uplatní každý z nich samostatně. K zmíněnému spojení věcí pak výstižně poznamenal, že samotné spojení věcí nezbavuje stěžovatele povinnosti zaplatit náklady řízení vzniklé před spojením věcí. Uvedenému postupu a závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci jsou napadány pouze výroky o náhradě nákladů řízení a navíc jde o bagatelní částku. V předmětné věci je podstatné, že obecné soudy v napadených rozhodnutích své závěry týkající se náhrady nákladů řízení dostatečně logicky a podrobně zdůvodnily. Ve věci stěžovatele tak nejde o zjevnou nespravedlnost, která by Ústavní soud teprve opravňovala - i přes výše naznačenou zdrženlivost, s níž přistupuje k eventuálnímu zásahu do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení - aby přistoupil ke zrušení napadených výroků rozhodnutí obecných soudů. Obecnými soudy zvolené řešení nepředstavuje neústavní zásah do základních práv stěžovatele.
16. Výše uvedené závěry obecných soudů nejsou v rozporu s nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, když tyto se týkají právě požadavku na spojení skutkově a právně obdobných věcí týchž účastníků z důvodů procesní ekonomie. Současně je třeba i připomenout, že všechny uvedené nálezy byly na rozdíl od posuzovaného případu vydány v exekučních věcech.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu