ECLI:CZ:US:2021:4.US.1987.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1987/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 č. j. 6 Tdo 337/2020-1420, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2019 č. j. 9 To 340/2019-1380 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. července 2019 č. j. 1 T 147/2018-1303, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 7. 2020, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem okresního soudu shledána vinnou ze spáchání dvojnásobného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se dopustila - stručně řečeno - tím, že v letech 2011 až 2013 vědoma si své nepříznivé finanční situace, nedostatečných příjmů a svých předchozích závazků, které buď neplnila vůbec, nebo je neplnila řádně a včas, sjednala další závazkové vztahy. Konkrétně s obchodní společností A (dále jen "A") uzavřela smlouvu o půjčce na částku 2 000 000 Kč, s L. Z. uzavřela smlouvu o půjčce na částku 1 500 000 Kč a s J. Ř. uzavřela smlouvu o půjčce na částku 1 500 000 Kč, přičemž tyto půjčky řádně nesplatila. Dále u obchodní společnosti B objednávala tisk časopisu Světová medicína stručně a za poskytnuté služby řádně neplatila, čímž poškozené způsobila škodu ve výši 898 775 Kč, a ve třech případech objednala u obchodní společnosti C zveřejnění inzerce v titulu D., za což nezaplatila vystavené faktury a poškozené způsobila škodu ve výši 168 360 Kč. Za uvedené protiprávní jednání jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Poškozené obchodní společnosti byly se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatelky. Shrnul, že odvolací námitky jsou opakováním obhajoby stěžovatelky, která měla v blízké budoucnosti očekávat výdělky v takovém rozsahu, že by mohla svým závazkům dostát, a dále že navrhovala doplnění dokazování, které mělo vést k závěru o její beztrestnosti. Krajský soud shledal, že postupu okresního soudu nelze nic vytknout, navrhovaní svědci by do věci nic nového nepřinesli a rozsah dokazování provedený okresním soudem byl dostatečný. Stěžovatelka nepřipustila, že by se něčeho dopustila, přestože její finanční situace v době páchání trestné činnosti byla již takového rázu, že nebylo objektivně možné závazky splnit. Finanční situace stěžovatelky se zhoršovala dlouhodobě po dobu několika let a v tomto směru krajský soud odkázal na analýzu jednotlivých dluhů stěžovatelky, které se datovaly od roku 2004 a neustále stoupaly, provedenou okresním soudem. V době sjednávání půjček musela stěžovatelka vědět, že má takové dluhy, že nemůže reálně očekávat do půl roku takové příjmy, které by jí dovolily slibované lhůty splatnosti splnit. Od projednávané trestné činnosti ostatně uplynulo v době rozhodování krajského soudu více než sedm let a finanční situace stěžovatelky se fakticky výrazně nezměnila. Tvrzené představy stěžovatelky o budoucích příjmech nemají podklad v reálném světě. Běh času stěžovatelku v tomto smyslu zcela usvědčuje, neboť její iracionální očekávání se nesplnila ani za uvedených sedm let. Okresní soud protiprávní jednání stěžovatelky správně právně kvalifikoval. Přestože celková škoda převyšuje zákonnou hranici škody velkého rozsahu, okresní soud správně rozdělil jednání na dva samostatné skutky, protože mezi jednotlivými útoky byl delší časový odstup a jednání tak nemohlo být kvalifikováno jako jeden pokračující trestný čin.
4. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud pochybil, když se nezabýval námitkou stěžovatelky, že mělo dojít k delegaci věci, neboť statutární orgán jedné z poškozených společností, K., a současně oznamovatel a svědek v posuzované trestní věci, působil ve funkci přísedícího krajského soudu. Krajský soud se tak dopustil formálního pochybení, které však nemá materiální rozměr, který by odůvodňoval vyhovění dovolání. Ačkoli je pravdou, že tento svědek v pozici přísedícího u krajského soudu působil, nemůže být tato skutečnost sama o sobě důvodem pro delegaci věci. Dotčený svědek v této trestní věci jako přísedící nepůsobil a ani nemohl, neboť jde o věc, kterou podle §31 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), rozhodoval odvolací senát složený z předsedy senátu a dvou soudců, nikoli předsedy senátu a dvou přísedících. Závěr, že neexistovaly podmínky pro delegaci věci, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 1999 sp. zn. 7 Nd 190/99). Stěžovatelka nesprávně poukazovala na to, že v trestní věci, v níž byl v pozici obviněného tento stejný přísedící, k delegaci došlo. Jde o zásadně odlišnou situaci. V této věci není žádná skutečnost podmiňující vyloučení rozhodujícího senátu z rozhodování věci, respektive všech soudců krajského soudu, dovoditelná. K námitce nedostatku úmyslu stěžovatelky spáchat trestný čin uvedl Nejvyšší soud, že z jejího jednání je zřejmé, že neměla v úmyslu vrátit vypůjčené finanční prostředky či uhradit smluvené závazky, jelikož především neměla žádné zdroje, z nich by tak mohla učinit. Námitka stěžovatelky, že nemohla vědět v době uzavírání smluv, že se dostane do tak nepříznivé finanční situace, neodpovídá zjištěným skutkovým okolnostem. Stěžovatelka měla předchozí závazky v řádu milionů Kč, k jejichž splácení se zavazovala postupně od roku 2008 a výše nesplacených dluhů se stále zvětšovala. Stěžovatelka sama v předchozím řízení i v dovolání uváděla, že od listopadu či prosince roku 2005, kdy byla v televizi odvysílána reportáž, v níž byla viněna z korupce, upadla do finančních potíží. Sama se přitom zavázala své závazky uhradit v krátkém časovém horizontu a ve vysokých splátkách, což nijak nekorespondovalo s její finanční situací. Tvrzení stěžovatelky o vidině zisku vyplývajícího z působení stěžovatelky na pozici zdravotní ředitelky magnetické. resonance v B. či z provizí obchodní společnosti D označil Nejvyšší soud za účelová, vedená snahou o její vyvinění. Projekt magnetické resonance v B. nebyl nikdy realizován a účast stěžovatelky byla pouze teoretická v rámci neformálních debat. Nebyla prokázána existence dohody o poskytování provizí společností D, když jinak další dohody mezi stěžovatelkou a touto společností byly sjednány písemnou formou, a to i na částky výrazně nižší. K uvedení poškozených v omyl Nejvyšší soud shledal, že z žádných objektivních skutečností nebylo zjištěno, že by poškození věděli o velmi špatné finanční situaci stěžovatelky, tudíž i o její neschopnosti plnit smluvené závazky. Naopak stěžovatelka zapojením svých přesvědčovacích schopností a prezentací vizí činností vyvolala v poškozených mylný dojem o jejích možnostech závazky plnit. Nejvyšší soud také připomněl, že částky dodatečně uhrazené poškozeným po dokonání trestného činu podvodu nelze odečítat od způsobené škody, tyto představují toliko její náhradu. Obecné soudy se dostatečně zabývaly návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování a jejich rozhodnutí ani nevykazují vadu tzv. extrémního nesouladu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je sice pravdou, že se v letech 2010 až 2013 dostala do finančních potíží, nicméně důvodem pro to bylo, že byla v roce 2005 neoprávněně obviněna z korupce, o tomto byly i odvysílány televizní reportáže. Stěžovatelka byla v roce 2008 zproštěna viny, avšak byl vážně poškozen její profesní a osobní život, což mělo nepříznivý dopad na její schopnost obstarat si vlastní prací finanční prostředky k obživě.
6. Celá posuzovaná trestní věc je svou povahou soukromoprávním sporem, nejde o věc, která by měla být řešena v intencích trestního práva. S touto opakovanou námitkou se obecné soudy nevypořádaly. Stěžovatelka uznává své dluhy a splácí je. K vymáhání dluhů bylo v průběhu let také vedeno mj. exekuční a insolvenční řízení, poškození se snažili se stěžovatelkou dohodnout na určitých splátkách a užívali další nástroje soukromého práva, aby se úhrady stěžovatelčiných dluhů domohli. Orgány činné v trestním řízení ze sebe fakticky učinily nástroj pomsty k řešení ryze soukromoprávních vztahů.
7. Obecné soudy také neprovedly množství stěžovatelkou navrhovaných důkazů, které měly osvědčit stěžovatelčiny schopnosti získat příjmy, s kterými do budoucna kalkulovala. Stěžovatelka mj. v podání ze dne 3. 1. 2018 navrhovala okruh svědků, který měl prokázat, že disponovala mimořádnými odbornými znalostmi a schopnostmi zamýšlené projekty zanalyzovat, vyhodnotit a prezentovat lékařské veřejnosti, avšak většina těchto svědků nebyla bez bližšího odůvodnění vyslechnuta. Obecné soudy opomněly svědectví A. K., touto výpovědí se nezabývaly a nekonfrontovaly ji s dalšími provedenými důkazy.
8. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy provedly hodnocení jejího jednání v letech 2011 až 2013 optikou toho, co bylo zřejmé až v době, kdy daná věc byla soudy projednávána, tj. o více než šest let později. Dnes známe skutečnou výši výdělků stěžovatelky v těchto letech a můžeme spolehlivě říci, že stěžovatelka nedisponovala takovými příjmy, aby byla schopna své dluhy uhradit v očekávaných termínech. V dané době však stěžovatelka mohla důvodně předpokládat, že její příjmy budou v jednotlivých letech dosahovat milionových částek a že své dluhy uhradí. V dotčeném období se však přihodily skutečnosti mající dopad na její solventnost, konkrétně ekonomická krize v roce 2012, dlouhé trvání soudních řízení, v nichž se stěžovatelka po různých subjektech domáhá milionových částek, vedení neoprávněných exekucí proti stěžovatelce, změna legislativy aj. Z velkého množství nešťastných náhod, které stěžovatelku postihly, je třeba dovodit absenci úmyslu spáchat trestnou činnost. Stěžovatelka nikdy neměla v úmyslu dlužné částky nevrátit a oklamat své věřitele.
9. Provedené důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemných souvislostech. Svědci K. a K. se ve vztahu k poškozené nemocnici snažili popřít, že by věděli o stěžovatelčině majetkové situaci. Svědek R. však potvrdil, že mu svědek K. sdělil, že půjčka je činěna z důvodu finanční nepohody na straně stěžovatelky. Svědci K., K. a R. přitom potvrdili, že za poškozenou nemocnici odsouhlasili všichni poskytnutí půjčky. Pokud svědek R. vypověděl, že ho svědek K. před poskytnutím půjčky informoval o zhoršené majetkové situaci stěžovatelky, nelze u poškozené nemocnice hovořit o uvedení v omyl stěžovatelkou ve snaze vylákat z ní peníze. Svědci K. a R. dále vypověděli, že osobně stěžovatelku neznali a s nápadem poskytnout jí půjčku přišel svědek K. a tyto svědky o tom přesvědčil. Svědci K. a R. také uvedli, že si ani před odsouhlasením půjčky nijak neprověřovali majetkovou situaci stěžovatelky, ač jim v tom nic nebránilo. Svědek R. uvedl, že až poté, co se objevily problémy se splácením půjčky, zjistil, jaké jsou majetkové poměry stěžovatelky, a to i když tento svědek znal bratra stěžovatelky, od něhož se mohl o finanční tísni stěžovatelky dopředu dozvědět. Ani svědek K. se nijak nezajímal o majetkovou situaci stěžovatelky dopředu a vycházel z informací od svědka K. Svědek K. tvrdil, že o majetkové situaci stěžovatelky nevěděl, ale stěžovatelka je přesvědčena, že věděl. Při sjednávání půjčky nic nezastírala a uvedla svědkovi K. pravdivé informace o současné situaci a své záměry a projekty do budoucna, u nichž věřila, že půjčené prostředky zvládne uhradit. Dva jednatelé poškozené nemocnice se tak spolehli pouze na informace od třetího jednatele, který výslovně uvedl, že se před poskytnutím půjčky stěžovatelce nezabýval její majetkovou situací. Všichni tři jednatelé poškozené společnosti ovšem měli povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a každá půjčka měla být vyhodnocena stran míry rizika a ekonomické výhodnosti. Stejně tak svědek K. jednal neodpovědně, jelikož po stěžovatelce nežádal úhradu zálohy za tisk časopisu, přestože byl obeznámen s jejími finančními obtížemi. Ani svědek Ř. se nezajímal před poskytnutím půjčky o finanční situaci stěžovatelky, což sám uvedl. Svědkyně Z. s finanční situací stěžovatelky seznámena byla, a přesto jí půjčku poskytla. Tyto skutečnosti jsou relevantní vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010, usnesení ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a usnesení ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 4 Tdo 85/2017), podle které nelze kriminalizovat soukromoprávní jednání, pokud není ze strany věřitele naplněna podmínka alespoň minimální obezřetnosti, kterou po něm lze žádat.
10. Nadto v dotčené věci neměl rozhodovat krajský soud, ale věc měla být delegována jinému soudu, na což stěžovatelka poukazovala již v odvolání a touto námitkou se krajský soud nezabýval. Svědek K. sice nerozhodoval v její věci, ale stěžovatelka shledává možné pochybnosti, neboť jako přísedící tento svědek spadal pod trestní úsek krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
14. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V prvé řadě je třeba uvést, že není pravdou, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkou stěžovatelky, že jde o soukromoprávní spor. Obecné soudy stěžovatelce opakovaně podrobně vysvětlily, jakým způsobem naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu a proč tudíž nelze o netrestním řešení věci uvažovat. Skutečnost, že stěžovatelka své dluhy splácí, je chvályhodná, avšak pro účely trestního práva představuje toliko náhradu škody a neznamená, že nedošlo ke spáchání trestného činu. Na posouzení trestní odpovědnosti stěžovatelky nemá vliv ani skutečnost, že své dluhy vždy uznávala, neboť jejich popírání není součástí skutkové podstaty trestného činu podvodu. Celá věc samozřejmě má svůj soukromoprávní rozměr - jako je u trestných činů, kterými byla způsobena škoda, nemajetková újma nebo se jimi pachatel obohatil, běžné - a tento rozměr nebyl řešen v adhezního řízení. Tyto skutečnosti nikterak neodůvodňují stěžovatelkou tvrzenou absenci trestněprávní odpovědnosti.
15. K tvrzením stěžovatelky o důvodech, pro které se ocitla ve finanční tísni (korupční kauza, v níž byla nakonec zproštěna viny) lze toliko uvést, že tyto nemohou ospravedlnit její protiprávní jednání. Vzhledem k tomu, že sama přiznává, že se nacházela ve vážné finanční tísni a nebylo pro ni snadné obstarat si vlastní prací prostředky k obživě, měla postupovat při správě svého majetku o to obezřetněji a nikoli podvodně vylákávat vysoké peněžní částky od poškozených, k jejichž splacení se zavazovala ve velmi krátkých lhůtách.
16. Stěžovatelka namítá, že ve věci došlo k opomenutí důkazů, konkrétně nebyly provedeny navrhované výslechy svědků, kteří měli prokázat, že disponovala mimořádnými odbornými znalostmi a schopnostmi, a obecně soudy nehodnotily výpověď svědka A. K. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jedním z těchto případů je existence opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. O opomenuté důkazy přitom jde, pokud bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další]. Takové pochybení však Ústavní soud v této věci neshledal. Okresní soud se velice pečlivě zabýval návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování a podrobně odůvodnil, proč je zamítl (viz str. 38 až 40 rozsudku okresního soudu). Zamítnutí doplnění dokazování provedené okresním soudem je odůvodněno logicky a srozumitelně a tudíž není v rozporu s ústavněprávními požadavky na neopomenutí důkazu. Pokud jde o výpověď svědka K. , syna stěžovatelky, není pravdou, že se jí okresní soud nezabýval. Okresní soud tuto výpověď hodnotil, a to i v souvislosti s dalšími důkazy, a uspokojivě vysvětlil, z jakých důvodů jí nepřisvědčil (viz str. 27 rozsudku okresního soudu).
17. Není pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že obecné soudy posuzovaly protiprávní jednání stěžovatelky optikou toho, co bylo zřejmé až v době, kdy byla věc soudy projednávána, zejména o její finanční situaci, solventnosti a očekávaných příjmů. Okresní soud na základě provedených důkazů podrobně rozebral, jaká byla situace stěžovatelky v okamžiku, kdy uzavřela dotčené závazky a jaká byla a mohla být její očekávání příjmů, které tvrdila. Okresní soud se nespokojil se zpětným konstatováním, že tvrzené příjmy stěžovatelka neměla, ale u jednotlivých tvrzených potenciálních příjmů zhodnotil, jaká byla již v době páchání trestné činnosti pravděpodobnost, že tyto příjmy stěžovatelka skutečně obdrží. Nutno podotknout, že u celé řady z nich nebylo jakkoli prokázáno, že tyto se vůbec měly realizovat a je důvodné se domnívat, že byly smyšlené. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu na str. 31 až 38.
18. Ze skutkových námitek stěžovatelky je patrné, že tato se dosud neztotožnila s hodnocením důkazů, jak jej provedly obecné soudy, a toliko se dožaduje hodnocení odlišného. Po provedeném dokazování nicméně okresní soud zhodnotil, a Ústavní soud tomuto hodnocení nemá co vytknout, že stěžovatelka svým jednáním uvedla poškozené v omyl, když předstírala, že ve stanovených lhůtách zaplatí finanční prostředky či uhradí služby, které jí byly poskytnuty, přestože si byla vědoma toho, že svým závazkům nemůže dostát s ohledem na svou finanční situaci. Okresní soud podrobně analyzoval finanční situaci stěžovatelky, a to i v období několik let předcházejícím páchání trestné činnosti, a z tohoto rozboru je zřejmé, že stěžovatelka si dotčené závazky sjednala v době, kdy již delší dobu nebyla schopna hradit závazky předchozí. Z provedeného dokazování rovněž plyne, že poškození nevěděli - v úplném rozsahu - o finanční situaci (tísni) stěžovatelky, ta jim úplné informace o své situaci nesdělila a požadavek uvedení v omyl byl tak splněn.
19. V další části skutkových námitek obsažených v ústavní stížnosti se stěžovatelka nepřípadně snaží přenést odpovědnost na poškozené. Potenciální odpovědnost jednatelů poškozené nemocnice za porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře může mít vliv směrem dovnitř společnosti, avšak není důvodem pro vyvinění stěžovatelky, a to ani ve světle stěžovatelkou poukazované judikatury Nejvyššího soudu. V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 85/2017, které v ústavní stížnosti citovala stěžovatelka, se skutečně uvádí, že: "Za nedodržení nezbytné míry opatrnosti je třeba považovat takovou situaci, kdy osoba půjčující peníze při poskytování půjčky neprojeví žádnou alespoň minimální obezřetnost, tedy nezjistí si či nemá o osobě, které peníze půjčuje, o jeho finanční situaci alespoň minimální údaje. Přitom nelze vyžadovat absolutní obezřetnost, neboť tento požadavek by znamenal, že by se účastníci smluvních vztahů podle občanského zákoníku nemohli nikdy stát obětí trestného činu podvodu, popř. jiného trestného činu proti majetku (např. zpronevěry). V případě nesplnění podmínky minimální obezřetnosti se může jednat např. o situaci, kdy osoba půjčuje větší finanční hotovost úplně cizí osobě, o které nic bližšího neví, nezjistí si o ní alespoň základní informace týkající se jejího stavu, postavení a finanční situace, nezajímá se o důvod půjčky a možnosti její úhrady. Obecně ovšem platí, že čím bude předmětem půjčky větší částka, tím vyšší míru obezřetnosti by měla projevit osoba, která si peníze půjčuje." Stěžovatelka již ovšem pomíjí část aplikující tato právní východiska na konkrétní skutkové okolnosti případu. Nejvyšší soud v tehdy posuzované věci dovodil, že vzhledem k tomu, že poškození již pachatele znali (případně spolu již dříve spolupracovali, jedna z poškozených pachatele znala jako kamaráda svých synů) jako podnikatele, který naznačoval, že má toliko momentální finanční nedostatek, uváděl důvody půjček a zavázal se peníze vrátit v přiměřeném časovém úseku od zapůjčení, lze shledat, že poškození projevili potřebnou minimální míru obezřetnosti při uzavírání půjček. Obdobné skutkové okolnosti jsou přitom dány i v nyní posuzované věci. Poškození stěžovatelku znali, v některých případech s ní i dříve spolupracovali, nepochybně hrála roli také skutečnost, že je osobou s vyšším sociálním statusem (lékařka), uváděla důvody poskytnutí peněz a slibovala jejich vrácení (respektive zaplacení služeb) v přiměřené době. U žádného z dotčených poškozených nelze shledat nedodržení alespoň elementární zásady opatrnosti. Okrajově Ústavní soud podotýká, že odkazy na další rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou také nepřípadné, neboť ty se v jednom případě týkaly opatrnosti, kterou má vynaložit banka, od níž lze oprávněně požadovat vyšší míru opatrnosti než od ostatních subjektů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1121/2012), a v druhém případě poškození nevyužili nahlédnutí do katastru nemovitostí, tj. veřejně snadno přístupné databáze pro zjištění právních poměrů dotčených nemovitostí (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Takovou možnost poškození v nyní posuzované věci neměli.
20. Námitku týkající se delegace pak plně a uspokojivě vypořádal Nejvyšší soud, který dal stěžovatelce za pravdu, že krajský soud formálně pochybil, avšak toto pochybení nemá materiální rozměr, neboť důvody pro delegaci fakticky nebyly dány, což podrobně rozebral. Ústavní soud se s tímto odůvodněním zcela ztotožňuje a na něj odkazuje.
21. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
22. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu