ECLI:CZ:US:2021:4.US.2033.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2033/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem, sídlem 28. října 3117/61, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2021 č. j. 6 Tdo 118/2021-274, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. července 2020 č. j. 6 To 160/2020-246 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. února 2020 č. j. 2 T 76/2019-187, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se zkráceně dopustil tím, že dne 9. 9. 2018 v Ostravě-Muglinově řídil svůj osobní automobil, při jízdě po vedlejší ulici při odbočování vlevo na hlavní ulici nevěnoval náležitou pozornost situaci v provozu na pozemních komunikacích, nedal přednost v jízdě motocyklu, který po hlavní ulici v pravém jízdním pruhu ve směru jízdy řídil poškozený L. R., v důsledku čehož došlo ke střetu vozidel a pádu poškozeného na vozovku, čímž způsobil poškozenému středně těžké poranění. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §148 odst. 1 trestního zákoníku a §52 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, peněžní částku ve výši 57 486 Kč.
3. Z podnětu odvolání příslušného státního zástupce Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu nově uznal stěžovatele vinným pro stejný skutek jako okresní soud s výjimkou posouzení charakteru zranění u poškozeného - komplexu úrazových změn zahrnující zhmoždění brady s krevní podlitinou, oblasti podbřišku s pohmatovou citlivostí nad sponou stydkou, kožní oděrky na obou stehnech, přední strany pravého bérce, povrchní tržnou ranku (ragáda) šourku, zlomeninu pravé holenní kosti charakteru odlomení okraje zadní plochy její horní části, zlomeninu levé člunkové kůstky, tedy středně těžké poranění, které si vyžádalo hospitalizaci, operaci, lékařská ošetření a fixaci končetin, v důsledku čehož byl poškozený kontinuálně a citelně omezen v běžném způsobu života a léčbou zlomeniny kosti člunkové, jež přesáhla interval 6 týdnů, a dále rehabilitací a rekonvalescencí, jež posoudil jako těžkou újmu na zdraví. Stěžovatele proto uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odstavec 1, odstavec 2 trestního zákoníku a odsoudil ho podle §147 odst. 2 trestního zákoníku a §52 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků a podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, peněžní částku ve výši 57 486 Kč.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s tím, že dovolací argumentaci, v níž stěžovatel v návaznosti na svou dřívější obhajobu tvrdil, že skutková zjištění okresního soudu a krajského soudu ve věci jsou nesprávná, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podřadit nelze. K námitce porušení práva na spravedlivý proces, k němuž podle stěžovatele mělo dojít odlišnými skutkovými závěry krajského soudu, aniž by tento ve veřejném zasedání provedl dokazování nezbytné pro odchýlení se od závěrů okresního soudu, Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud se neztotožnil s právním posouzením věci učiněným okresním soudem a na podkladě správných skutkových zjištění okresního soudu přistoupil ke změně právního posouzení následku (účinku) přečinu, kdy komplex poranění zjištěných okresním soudem a jeho projevy vyhodnotil jako naplňující znaky těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. j) trestního zákoníku. Dílčí úprava popisu skutku obsažená ve výroku rozsudku krajského soudu není změnou skutkových zjištění, nýbrž jen technickým vyjádřením užité právní kvalifikace. Protože krajský soud nehodnotil jinak okresním soudem provedené důkazy a ve své podstatě "toliko" odlišně hmotně právně posoudil naplnění zákonného znaku daného trestného činu, mohl tuto změnu provést, aniž by důkazy soudem prvního stupně řádně provedené opakoval postupem podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu. Námitky, kterými stěžovatel poukazoval na částečnou odlišnost písemného a ústního odůvodnění rozsudku krajského soudu, označil Nejvyšší soud za irelevantní. K poukazu stěžovatele na extrémní rozpor týkající se hodnocení jím předloženého znaleckého posudku znalce Ing. Vlka, jímž krajský soud provedl důkaz ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podotkl, že šlo rovněž o námitku, kterou se stěžovatel snažil přesvědčit krajský soud o tom, že poškozenému umožnil bezpečné projetí křižovatkou a že tudíž viníkem předmětné dopravní nehody je poškozený. Nejvyšší soud na základě učiněných skutkových zjištění a s ohledem na závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Škanderou shledal, že o věcné správnosti rozsudku krajského soudu není důvod pochybovat, a to ani s ohledem na závěry znaleckého posudku předloženého obhajobou. Zdůraznil, že posudek předložený obhajobou upozaďuje výchozí a rozhodující selhání stěžovatele, který k započetí odbočování prokazatelně přistoupil poté, co nechal projet čtyři vozidla a na jeho úrovni se nacházelo vozidlo jedoucí (rovněž po hlavní silnici) vůči němu zprava (tedy v opačném směru než poškozený), jemuž byl rovněž povinen v důsledku dopravního značení dát přednost v jízdě (jako vozidlu jedoucímu po hlavní silnici). Současně tento manévr zahájil v okamžiku, kdy již byl (v souladu s dopravními předpisy jedoucí) poškozený ve vzdálenosti, která stěžovateli splnění jeho povinnosti neumožňovala. To vše bylo zapříčiněno tím, že stěžovatel o poškozeném vůbec nevěděl, a zachoval-li by se tak, jak požadují dopravní předpisy [§4 písm. a), b), c), §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb.], musel by ho vidět, což by mu umožnilo jeho povinnost splnit. Nejvyšší soud poukázal na to, že to prokazatelně byl stěžovatel, kdo nerespektoval předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích a kdo svým jednáním vyvolal situaci, jež vedla ke kolizi vozidel, a že způsob jízdy poškozeného nemá žádnou věcnou souvislost se vznikem dopravní nehody, neboť nevedl ani k tomu, že by znemožnil stěžovateli ve splnění mu zákonem uložené povinnosti dát poškozenému jedoucímu po hlavní silnici přednost.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a opakovaně namítá, že sice motocykl poškozeného přehlédl, k čemuž se také doznal, ale že měl vždy pocitově za to, že za jeho vozidlem se vytvořil dostatečný prostor pro to, aby poškozený mohl na svém motocyklu projet, zachoval-li by přímý směr jízdy a nevybočil-li by do jeho jízdní dráhy. Má za to, že tato jeho obhajoba nebyla v průběhu trestního řízení vyvrácena. Podrobně cituje jednotlivé pasáže z obhajobou předloženého znaleckého posudku Ing. Vlka a tvrdí, že závěry znalce Ing. Škandery, se kterými polemizuje, nemohou obstát. Je přesvědčen, že krajský soud měl provést výslech znalce Ing. Vlka ve veřejném zasedání a že dalším znaleckým zkoumáním (revizním znaleckým posudkem) by byl potvrzen závěr znalce Ing. Vlka o prostoru za jeho vozidlem pro projetí.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud na podkladě skutkových zjištění okresního soudu nemohl dospět k jinému právnímu závěru těžké újmy na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Jde-li o rozsudek okresního soudu, který ohledně stěžovatele a spoluobviněného zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé).
8. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím, tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je v této části k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi nebo znaleckými posudky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí, [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
12. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivá odůvodnění rozsudků obecných soudů, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jejich úvahám, v jejichž rámci vysvětlily i důvody, pro něž odmítly snahy stěžovatele o prosazení vlastní verze skutkového děje, nelze naopak nic vytknout. Obviněný se v rámci své obhajoby opakovaně snažil obecné soudy přesvědčit o tom, že nejsou správná ani ve věci učiněná skutková zjištění svědčící o tom, že zavinil předmětnou dopravní nehodu, k čemuž předložil znalecký posudek Ing. Vlka, ani není správný závěr krajského soudu, že komplex zranění, která utrpěl poškozený, odůvodňuje jejich posouzení jako těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. S uvedenou argumentací stěžovatele se však obecné soudy dostatečně a řádně vypořádaly, když náležitě zhodnotily i obhajobou předložený znalecký posudek. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů a jejich hodnocení obecnými soudy považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. K výtkám vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak může Ústavní soud pouze uvést, že ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto především proto, že jeho dovolací námitky neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Polemizoval-li stěžovatel s odkazem na zmíněný dovolací důvod se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídají.
14. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. Vypořádal se s tvrzením stěžovatele, že krajský soud na podkladě skutkových zjištění okresního soudu nemohl dospět k jinému právnímu závěru těžké újmy na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, i s jeho výtkou extrémního nesouladu, který měl spočívat v tom, že za viníka dané dopravní nehody byl označen nesprávný účastník silničního provozu (stěžovatel), ač ji ve skutečnosti zavinil poškozený. Nejvyšší soud se dostatečně zabýval i změnou právní kvalifikace provedenou krajským soudem v návaznosti na posouzení komplexu zranění poškozeného jako těžké újmy na zdraví (viz bod 4. tohoto rozhodnutí). Takový postup Nejvyššího soudu, který byl v souladu s hlavou pátou Listiny, považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (ohledně rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu), jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu