ECLI:CZ:US:2021:4.US.2087.21.2
sp. zn. IV. ÚS 2087/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, sídlem Střelecká 437/4, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 8 Tdo 264/2021-4632, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2020 č. j. 2 To 67/2020-4555 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. května 2020 č. j. 17 T 29/2018-4509, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 a 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným v bodě 1. pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a v bodě 2. přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Za přečin pomluvy ho odsoudil podle §184 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 6. 2019 sp. zn. 6 T 64/2019, podle §279 odst. 3 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí věcí v rozsudku popsaných. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z uvedeného trestního příkazu okresního soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu. Za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku trest neukládal a podle §44 trestního zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu s ohledem na tresty pravomocně uložené rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 8. 2016 sp. zn. 20 T 22/2013 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 3. 2018 sp. zn. 6 To 27/2017. Rozhodl též o náhradě škody.
3. Podle krajského soudu předmětná trestná činnost spočívala v tom, že stěžovatel jako jednatel a společník obchodní společnosti A (dále jen "A"), v úmyslu neoprávněně obohatit tuto společnost nechal vyhotovit barevnou kopii konkretizované blankosměnky, kterou vydával za originál, rukopisně do ní doplnil směnečnou sumu a datum splatnosti a přesně nezjištěného dne na začátku roku 2006 ji předložil k zaplacení poškozenému Z. Š. Dále do originálu téže blankosměnky rukopisně doplnil směnečnou sumu a datum splatnosti, ačkoli věděl, že obchodní společnost B (dále jen "B") neodstoupila účinně od leasingové smlouvy s J. D. - C a že není oprávněn do blankosměnky doplnit žádnou směnečnou sumu ani datum splatnosti. Na základě takto vyplněné směnky podal dne 29. 4. 2010 jménem A u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") návrh na vydání směnečného platebního rozkazu proti žalovaným J. D., B. B. a Z. Š., jímž se domáhal zaplacení částky 10 000 000 Kč, avšak toto řízení bylo usnesením městského soudu ze dne 21. 7. 2010 č. j. 23 Cm 149/2010-8 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 3. 4. 2012 č. j. 12 Cmo 81/2012-119 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Dále jako jednatel obchodní společnosti D (dále jen "D") v úmyslu poškodit pověst poškozeného Z. Š., a to jak v běžném občanském životě, tak u jeho obchodních partnerů, a pomstít se mu za jeho vzájemné neshody, na základě vědomě nepravdivých skutečností a bez faktické existence okolností splňujících podmínky úpadku podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, dne 3. 8. 2010 podal u krajského soudu návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči Z. Š., v němž nepravdivě uvedl údajné splatné pohledávky D za poškozeným, jež měly vzniknout na základě bezdůvodného obohacení poškozeného při konkretizovaných prodejích vozidel, současně uvedl i další údajné splatné závazky poškozeného, a to jednak vůči němu samotnému jako fyzické osobě ve výši 100 000 Kč z titulu nároku na náhradu nemajetkové újmy, na základě žaloby na ochranu osobnosti podané u krajského soudu pod sp. zn. 11 C 45/2010, jednak vůči L. Z. ve výši 2 500 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a jednak vůči A ve výši 10 000 000 Kč z titulu neoprávněně vyplněné blankosměnky. Na základě tohoto insolvenčního návrhu bylo usnesením krajského soudu ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. KSCB 26 INS 8718/2010 zahájeno proti Z. Š. insolvenční řízení, což bylo soudem téhož dne zveřejněno v insolvenčním rejstříku spolu s výzvou, aby další věřitelé dlužníka přihlásili své pohledávky. Dne 12. 8. 2010 jako jednatel A přihlásil do tohoto insolvenčního řízení údajnou pohledávku této společnosti ve výši 10 000 000 Kč spolu s příslušenstvím ve výši 1 918 356,20 Kč z titulu neoprávněně vyplněné blankosměnky a dne 18. 3. 2013 podal jménem A vůči poškozenému v tomtéž řízení další insolvenční návrh, v němž znovu uvedl údajnou pohledávku této společnosti ve výši 10 000 000 Kč, opět z titulu stejné neoprávněně doplněné blankosměnky. Stěžovatel si byl vědom, že všechny tyto pohledávky fyzických i právnických osob za Z. Š. jsou smyšlené a zcela neopodstatněné, a zároveň věděl, že zahájení insolvenčního řízení s uvedením těchto smyšlených dluhů Z. Š. bude krajským soudem zveřejněno prostřednictvím internetu; v následujícím období pak průběžně činil další kroky k udržení insolvenčního řízení v běhu s cílem dosáhnout vydání rozhodnutí o úpadku poškozeného, předkládal soudu svá vyjádření, doklady, podával opravné prostředky a podobně, a to až do chvíle, kdy bylo insolvenční řízení skončeno zamítnutím návrhu usnesením krajského soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. KSCB 26 INS 8718/2010-A-123 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 1 VSPH 2257/2014-A-146.
4. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením z podnětu odvolání státního zástupce proti chybějícímu výroku o zabrání věci rozhodl tak, že podle §259 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vyhradil rozhodnutí krajského soudu podle §230 odst. 2 trestního řádu do veřejného zasedání. Odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, toliko mechanicky převzaly účelovou právní konstrukci, kterou orgány činné v trestním řízení vytvořily, nedbaly na jeho obhajobu poukazující na to, že jde o věc vycházející z komplikované problematiky vyplňování směnek a odstoupení od smlouvy ve složitém obchodněprávním případu, a na tomto základě založily závěr o jeho vině.
7. Ke skutku pod bodem 1. stěžovatel uvádí, že subjektivní stránka u předmětného zločinu byla nesprávně založena na tom, že věděl, že nedošlo k účinnému odstoupení od leasingové smlouvy a že nemůže do předmětné blankosměnky doplnit žádné datum splatnosti ani směnečnou sumu, ač tyto skutečnosti nebyly řádně objasněny a z výsledků provedeného dokazování nevyplynuly. Soudy nebraly do úvahy jeho výtky a on jako laik nedokázal provést bezchybný právní výklad tohoto složitého problému.
8. Stěžovatel má za to, že se soudy nezabývaly tím, že při uzavírání leasingové smlouvy došlo k podvodu u leasingového dlužníka, a tedy z hlediska občanského práva bylo třeba tento úkon považovat za neplatný. Leasingový věřitel přitom rezignoval na minimální kontrolu předmětu leasingu. Leasingová smlouva i dohoda o směnečném vyplňovacím právu nemají pro svou neplatnost právní účinky, nebylo možné odstoupit od smlouvy, která byla neplatná, skutkový stav byl vadně zjištěn, a tedy nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným.
9. Dále stěžovatel argumentuje tím, že u leasingové smlouvy uzavřené v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, obecně platilo, že pro tento smluvní typ není předepsána písemná forma, protože šlo o tzv. smlouvu nepojmenovanou, a odstoupení od takové smlouvy mohlo být učiněno ústní formou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1264/11 (N 130/62 SbNU 47), podle něhož i písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit i jinou formou (např. ústně učiněnými úkony), není-li včas namítána jejich relativní neplatnost, nejde-li o smlouvy, u nichž písemnou formu stanoví přímo zákon]. Protože u takto starého případu již nelze s určitostí zjistit, zda nedošlo k ústnímu odstoupení od smlouvy, měl být obžaloby zproštěn. Mělo-li odstoupení v posuzované věci proběhnout ústně po telefonu, přičemž podle výpovědi Z. Š. všechny záznamy o telefonních hovorech již byly skartovány a leasingový dlužník si na žádný telefonát nepamatuje, jde o extrémní rozpor této jeho výpovědi s ostatními důkazy.
10. Stěžovatel též zpochybňuje závěry soudů o splnění podmínek odstoupení od leasingové smlouvy a poukazuje na to, že došlo i ke zpeněžení předmětu leasingu. Převzetí většiny písemností je nadto stvrzeno vlastnoručním podpisem leasingového dlužníka na doručence. Uvádí rovněž, že J. D. je mnohokrát odsouzený recidivista. Stěžovatel nemohl mít vědomost o tom, že nedošlo k účinnému odstoupení od smlouvy, když k němu není třeba podpisu dlužníka na listině, neboť jde o jednostranný právní úkon, k jehož perfekci postačí, dostane-li se do dispozice druhé strany. Subjektem rozhodujícím o odstoupení od předmětné leasingové smlouvy byla B, jejímž předsedou představenstva je svědek M. D., jehož svědectví je tudíž autentické a jako důkaz těžko zpochybnitelné. Právě z něj podle stěžovatele vyplynulo, že k odstoupení od dané smlouvy skutečně došlo, a lze též předpokládat, že svědek si na vše dobře pamatoval, přičemž neměl a nemá důvod stěžovateli jakkoli stranit. Stěžovatel má se zřetelem na vytknuté nedostatky za to, že řízení v jeho trestní věci trpí vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu, jelikož skutková zjištění jsou opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování, a vše vyústilo ve vnitřně protichůdnou právní konstrukci.
11. Ke skutku pod bodem 2. stěžovatel namítá, že mnohost věřitelů byla na jeho vůli zcela nezávislá, stejně jako vznik jejich pohledávek vůči Z. Š., přičemž ani cílený odkup takových pohledávek není trestný. Připouští spornost uvedených pohledávek, což mohlo představovat důvod, proč se s jejich uplatněním obrátil na soud, který však nelze uvést v omyl o řešení právních otázek, a tím se dopustit trestného činu podvodu. Má za to, že kriminalizace podobných jednání nabourává důvěru občanů v právní stát, neboť se musí obávat, že neuspějí-li v občanském soudním řízení, nastoupí trestněprávní důsledky. Naopak v posuzovaném případě by neuplatnění pohledávek A za poškozeným mohlo být stěžovateli přičítáno jako porušení povinnosti řádného hospodáře, včetně odpovědnosti za případnou škodu. Totéž podle něj platí "i pro trestný čin pomluvy".
12. Stěžovatel též zmiňuje, že projednávání směnky bylo již jednou pravomocně odloženo v době, když s ním probíhala související trestní řízení, za něž byl již dříve dvakrát odsouzen. Protože nyní posuzované skutky se měly stát před prvním odsouzením, krajský soud důvodně trestní stíhání pro neúčelnost zastavil, avšak vrchní soud toto rozhodnutí zrušil. Postup orgánů činných v trestním řízení, jímž mu byl zabaven "balík směnek", které byly následně podle úvahy policejního orgánu rozděleny do několika skupin, a pro každou z nich byla postupně vedena samostatná trestní řízení v časových úsecích na sebe navazujících, a to po období v součtu přesahující deset let, nemůže být v souladu se zásadami spravedlivého procesu, jelikož nepodmíněný trest odnětí svobody je neadekvátní popsaným okolnostem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
16. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný. Nedostatek takového adekvátního posouzení lze zjistit ověřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
18. Stěžovatel brojí zejména proti závěrům obecných soudů o naplnění objektivní stránky a subjektivní stránky jemu za vinu kladených trestných činů a jejich dokazování.
19. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval tři případy, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy mohou nabýt takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
20. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Námitky tohoto druhu stěžovatel neuplatnil.
21. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, nebo toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
22. Třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří vady, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. vady, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
23. Stěžovatel uplatnil řadu výše rekapitulovaných námitek (směřujících zejména k závěrům, že nemohl vědět o absenci účinného odstoupení od leasingové smlouvy, o věrohodnosti svědka D. a že bylo stěžovatelovou povinností uplatnit i sporné pohledávky), které by byly podřaditelné pod druhou a třetí skupinu vad. Ústavní soud - při respektování výše uvedených mezí ústavněprávního přezkumu - však v závěrech obecných soudů neshledal relevantní pochybení.
24. U činu v bodě 1. dospěly soudy k závěru, že nedošlo k odstoupení od leasingové smlouvy, což byla skutečnost, jíž se stěžovatel svými výhradami snažil zpochybnit, resp. tvrdil, že nevěděl, že tato skutečnost nenastala. Jde o skutkovou okolnost, od níž se odvíjí podstata trestného jednání stěžovatele vůči originálu předmětné blankosměnky. Způsob jejího vyplnění vychází ze smluvních podmínek leasingu z roku 1997, ve znění dodatku z roku 1998, stanovených tak, že údaje o směnečné sumě a datum splatnosti budou vyplněny, až dojde k výpovědi leasingové smlouvy. Obecné soudy se zabývaly otázkou, zda stěžovatel mohl uvedené údaje vyplnit, resp. zda nastal předpokládaný účinek, tj. odstoupení od leasingové smlouvy uzavřené mezi B a J. D. dne 22. 4. 1999.
25. Obecné soudy vzaly v potaz jak časový odstup, kdy slábne průkazní síla jednotlivých důkazních prostředků, tak zmenšující se možnosti dohledat všechny potřebné podklady. Soudy však v této věci měly i přes zmiňované časové prodlevy potřebné důkazy k dispozici, a to především v důsledku jejich zajištění v dalších, již rozhodnutých, trestních věcech vedených proti stěžovateli (srov. trestní věci stěžovatele vedené u krajského soudu pod sp. zn. 17 T 57/2011 nebo sp. zn. 20 T 22/2013). Není proto přesvědčivého argumentu proti konstatování, že z těchto důvodů soudy disponovaly dostatečným důkazním materiálem, z něhož mohly pro své závěry čerpat.
26. Krajský soud dovodil, že stěžovatel věděl, že "ze strany B nedošlo k účinnému odstoupení od leasingové smlouvy č. 2462/1999 uzavřené dne 22. 4. 1999 s leasingovým nájemcem J. D. - C a že není oprávněn do blankosměnky doplnit žádnou sumu ani datum", z řady důkazů (svědeckých výpovědí a listin), jimiž objasnil okolnosti a podmínky jednak leasingového vztahu mezi B a J. D. - C a jednak i skutečnosti, za nichž došlo k postoupení pohledávky za J. D. z obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s. (dále jen "ČSOB"), na A, včetně podmínek, za kterých mohla být vyplněna blankosměnka vystavená J. D. jako zajišťovací institut v leasingovém vztahu s B. Skutkové závěry soudy založily zejména na výpovědích M. D., J. D., Z. Š., L. Z. a rovněž na smluvní dokumentaci k předmětnému leasingu (listiny a zprávy poskytnuté od ČSOB, obsah insolvenčního spisu krajského soudu sp. zn. KSCB 26 INS 8718/2010, zpráva Finančního úřadu Český Krumlov, protokoly o domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor v jiných, leč skutkově takřka identických a již pravomocně skončených, trestních věcech stěžovatele aj.). Na základě těchto důkazních prostředků vzaly soudy za prokázané, že stěžovatel společně s postoupením pohledávky od ČSOB, převzal i veškeré podklady a informace významné pro jeho vědomost o tom, zda a v jaké výši byla část pohledávky již uhrazena, a zda nedošlo k odstoupení od smlouvy. Podmínky pro tento právní úkon byly rovněž součástí smluvní dokumentace, konkrétně v samotné leasingové smlouvě, v níž bylo zakotveno ujednání smluvních stran o tom, že odstoupení od předmětné smlouvy musí mít písemnou formu. Stěžovatelem odkazovaný nález Ústavního soudu vychází z odlišného skutkového i právního stavu. Soudy považovaly za vyvrácenou verzi stěžovatele, neboť věděl o všech podmínkách, za nichž lze využít vyplňovací právo u blankosměnky, měl k dispozici veškeré potřebné podklady, byl od 30. 8. 2002 do počátku roku 2006 i po celé rozhodné období jednatelem jediného akcionáře B, a tedy z této pozice znal obsahy smluvních dokumentů a postupy této společnosti v obdobných kauzách. Z obsahu těchto důkazů dospěly soudy ohledně činu v bodě 1. k závěru o nevěrohodnosti obhajoby stěžovatele a současně o věrohodnosti výpovědí poškozených Z. Š. a J. D. týkajících se neodstoupení od smlouvy společnostíB, která k tomuto úkonu jako leasingový pronajímatel byla jediná oprávněna.
27. Na základě těchto zjištění obecné soudy konstatovaly absenci důvodu pro vyplnění a uplatnění blankosměnky, kterou stěžovatel vyplnil a použil jednak v originále vůči poškozenému J. D., jednak v barevné, od originálu nerozeznatelné, fotokopii vůči poškozenému Z. Š., pokaždé však s jiným datem splatnosti a jinou směnečnou sumou, kterou sám bez jakéhokoli právního důvodu, navíc i v rozporu se skutečným stavem vyplnil a následně uplatnil.
28. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nemá co vytknout ani tomu, jak soudy objasnily všechny rozhodné skutečnosti, které byly podkladem pro závěr o naplnění znaků pokusu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Obhajobu stěžovatele vyvrátily, a to v dostatečné reakci na jím vytýkané nedostatky, s nimiž se v nezbytné míře vypořádaly. Uvedené podvodné jednání stěžovatel spáchal ke škodě J. D., jehož uváděl v omyl tím, že předstíral splnění podmínek pro vymožení částky 10 000 000 Kč, čímž byl uvedený čin dokonán. Tím, že byl následně podán návrh na vydání směnečného platebního rozkazu proti poškozeným, šlo již jen o dokonání činu, proto nelze dojít k závěru, že by stěžovatel tím, že podal směnečný platební rozkaz, uváděl v omyl soud.
29. Jak konstatovaly obecné soudy, námitky stěžovatele zaměřené proti činu pod bodem 2. se zčásti týkají dokazování vycházejícího z důkazů provedených k činu v bodě 1., neboť obě tato jednání měla podklad v rozporu se skutečným stavem a výší pohledávek vyplněné blankosměnky, jíž při skutku vymezeného pod bodem 2. stěžovatel použil v její originální verzi, do níž uvedl nepravdivé údaje, o jejichž smyšlenosti věděl, resp. při znalosti výše uvedených okolností musel vědět, že jsou nepravdivé, a proto i návrh na zahájení insolvenčního řízení proti poškozenému Z. Š. vychází ze skutečností, které se nezakládají na pravdě. Soudy shledaly, že i ostatní argumenty, kterými stěžovatel mínil dosvědčovat údajné pohledávky, byly smyšlené a rovněž údajná mnohost věřitelů byla vědomě nepravdivým tvrzením stěžovatele.
30. Stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů, jakož i navazujícím právním hodnocením, jeho polemika však nedosahuje ústavněprávní roviny. Svá rozhodnutí obecné soudy odůvodnily, a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentaci řídily.
31. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.
32. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech také odkázat.
33. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu vykračuje z mezí ústavnosti, v dané věci naplněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
34. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 4 ve spojení s §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021 č. j. IV. ÚS 2087/21-22. Podle §9 odst. 4, ve spojení s §9 odst. 1 Rozvrhu práce ho zastoupil soudce Radovan Suchánek. Rozhodnutím předsedy Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2021 byl podle §10 odst. 2 Rozvrhu práce určen soudcem zpravodajem Josef Fiala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu