ECLI:CZ:US:2021:4.US.2122.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2122/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace CASPER UNION, s. r. o., sídlem Olivova 948/6, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 33 Cdo 4312/2019-134 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2019 č. j. 37 Co 366/2017-105, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Hrušky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 10. 6. 2016 u Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") proti vedlejšímu účastníkovi domáhala podle §267a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), určení, že jeho pohledávka, přihlášená do exekuce na majetek povinného Ing. Martina Wojnara, vedené Mgr. Jaroslavou Schafferovou, soudní exekutorkou, Exekutorský úřad Brno-venkov, pod sp. zn. 198 EX 391/05, ve výši 2 020 000 Kč s příslušenstvím jako zajištěná zástavním právem k nemovitým věcem, není po právu. Žaloba byla zdůvodněna neexistencí pohledávky, a tudíž i zástavního práva. Pohledávka měla mít základ ve smlouvě o půjčce uzavřené dne 31. 3. 2003 s povinným a jeho manželkou, kterou však stěžovatelka považovala za fiktivní. Povinností vedlejšího účastníka proto podle stěžovatelky bylo nejen předložit smlouvu o postoupení pohledávky, ale rovněž samotnou smlouvu o půjčce. Rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 6. 2017 č. j. 7 C 117/2016-83 byla žaloba zamítnuta. Okresní soud v odůvodnění zejména uvedl, že pravost pohledávky má za prokázanou, neboť vedlejší účastník unesl důkazní břemeno, když provedenými důkazy prokázal, že smlouva o půjčce byla skutečně uzavřena.
3. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání. V něm zejména uvedla, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl některé z navržených důkazů a že na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc posoudil nesprávně. V obsahu odvolání se stěžovatelka soustředila zejména na výslechy svědků a rozpory mezi nimi, z nichž měly vyplývat pochybnosti o existenci předmětné pohledávky, resp. přesvědčení stěžovatelky o předstírání uvedené půjčky za účelem vyvedení majetku z exekuce. Stěžovatelka dále uvedla, že okresní soud opomněl přezkoumat převod pohledávky na vedlejšího účastníka, zejména jde-li o doložení úhrady ceny za postoupení. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud uvedl, že neshledal žádný důvod pro zrušení rozsudku pro nepřezkoumatelnost či pro nesrozumitelnost a že okresní soud jasně vyložil, jak hodnotil provedené důkazy a jaké z nich vyvodil skutkové závěry. Za správné označil rovněž právní závěry.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud se v první řadě vyjádřil k měřítkům přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí. Uzavřel, že soudní rozhodnutí zpravidla není nepřezkoumatelné, nejsou-li případné nedostatky odůvodnění podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele. Ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. se podle Nejvyššího soudu neprotiví, omezí-li se odvolací soud jen na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení soudem prvního stupně. Stejně tak z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že není vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Odvolací soud je oprávněn, potvrzuje-li rozhodnutí soudu prvního stupně, odkazem převzít jeho odůvodnění. V tomto bodě odkázal i na dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka se po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy, kdy poukazuje zejména na pochybení okresního soudu, jež uplatnila jako odvolací důvod, a popisu okolností uplatnění předmětné pohledávky v exekučním řízení zaměřuje na přezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, jehož odůvodnění doslovně převzala do ústavní stížnosti. Odůvodnění podle ní nemá žádnou návaznost na konkrétní námitky uplatněné v odvolání a navozuje dojem, že nejde pouze o odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí, ale o obecné fráze, které krajský soud užívá pokaždé, kdy se nehodlá zabývat námitkami odvolatelů. Stěžovatelka upozorňuje, že v odvolání poukazovala na absenci posouzení jí vznesených námitek před okresním soudem, proto je podle ní nepřístojné, aby krajský soud jako odvolací prohlásil rozhodnutí napadené odvoláním za dostatečně odůvodněné. V opačném případě by šlo o pouhou kontradikci, která na rozdíl od odůvodnění nevyžaduje hlubší úvahy pro zvážení argumentů oponenta. Krajský soud podle stěžovatelky neposkytl žádnou vlastní argumentaci. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, vytýká mu stěžovatelka rozpor s dřívější rozhodovací praxí. Rozhodnutí, na něž Nejvyšší soud odkázal, nemá dopadat na situace, kdy odvolací soud převezme odůvodnění soudu prvního stupně, v němž chybí vypořádání se s uplatněnými námitkami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo dojde-li porušením některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), k zásahu do základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
8. Předmětem ústavní stížnosti je zejména tvrzení stěžovatelky o nedostatečnosti odůvodnění rozsudku krajského soudu. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž soud rovněž dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Tato pravidla se podle §211 o. s. ř. použijí i v odvolacím řízení. Z uvedeného je zřejmé, že požadavky na odůvodnění soudního rozhodnutí jsou předmětem úpravy podústavního práva, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení této problematiky vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či neměly oporu ve skutkových zjištěních.
9. V nyní posuzované věci je třeba zdůraznit, že stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu vydaný v odvolacím řízení. Předmětem odvolacího řízení není zopakování řízení před soudem prvního stupně, nýbrž přezkum, a to jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že jde-li o postup okresního soudu, jeho hodnocení důkazů obstojí, přičemž není důvod pro opakování dokazování ani pro zrušení rozsudku okresního soudu pro nepřezkoumatelnost či nesrozumitelnost. Totéž konstatoval v souvislosti s právními závěry. Byť jde o odůvodnění stručné, je plně v souladu jak s §157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř., tak i apelační povahou odvolacího řízení. K těmto závěrům dospěl rovněž Nejvyšší soud v napadeném usnesení, v jehož odůvodnění se podrobně vypořádává s požadavky kladenými na odůvodnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud dále poukazuje na odvolání stěžovatelky (které bylo přílohou ústavní stížnosti), z jehož obsahu kromě polemiky s hodnocením důkazů, zejména výslechů svědků, a zjištěným skutkovým stavem nevyplývají žádné konkrétní námitky proti postupu a rozhodnutí okresního soudu. Neměl-li krajský soud důvod hodnocení důkazů a úplnosti skutkových zjištění cokoliv vytknout, jde o závěry nezávislého orgánu veřejné moci, do jehož rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
10. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se nezabýval jejími dovolacími námitkami a že rozhodl v rozporu s vlastní rozhodovací praxí. Ústavní soud k odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu uvádí, že námitky uplatněné v dovolání správně posoudil výlučně ve vztahu k jeho přípustnosti. Přesto nad rámec vyslovení nepřípustnosti dovolání se soustředil i na požadavky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí. Podle dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vyplývající mimo jiné z usnesení ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, jehož užití stěžovatelka napadá, platí, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu §157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, omezí-li odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. I v tomto usnesení Nejvyšší soud přihlédl ke specifikům odvolacího řízení. Tvrdí-li stěžovatelka, že v její věci nelze uvedené závěry užít, a to s ohledem na námitky uplatněné v odvolání, opakuje Ústavní soud, že v odvolání kromě polemiky s hodnocením důkazů a skutkového stavu žádné konkrétní námitky nebyly uplatněny. Proto ani napadenému usnesení Nejvyššího soudu není co vytknout.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu