ECLI:CZ:US:2021:4.US.2122.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2122/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Jeřábka, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2021 č. j. 24 Cdo 1065/2021-167 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020 č. j. 53 Co 356/2020-134, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a PhDr. Lenky Dobešové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho zaručených základních práv, resp. svobod, "zejména návazně na čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 čl. 38 odst. 2, Listiny základních práv a svobod".
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") určení, že je vlastníkem konkretizovaného pozemku v kat. úz. N., jehož součástí je stavba garáže, a to na základě darovací smlouvy uzavřené dne 14. 1. 2013 s původní vlastnicí. Uváděl, že jeho vlastnické právo nebylo za života dárkyně zapsáno do katastru nemovitostí, po její smrti přešlo na vedlejší účastnici, která je povinna z darovací smlouvy plnit, neboť vstoupila do právního postavení zůstavitelky. Obvodní soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2020 č. j. 55 C 20/2020-94 žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). Zamítnutí odůvodnil zjištěním, že ke dni podání žaloby byla v katastru nemovitostí jako vlastnice zapsána obchodní společnost IMMOBILIA Praha, a. s. (dále jen "společnost IMMOBILIA"), nikoliv vedlejší účastnice, tudíž stěžovateli nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, když podaná žaloba postrádá preventivní charakter, neboť nesměřuje proti osobě, která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, přičemž právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je vymezen právě osobou, která své vlastnictví tvrdí, a osobou, které svědčí zápis v katastru nemovitostí. Ze stejného důvodu chybí u vedlejší účastnice pasivní věcná legitimace. Obvodní soud dodal, že obšírná tvrzení stěžovatele o jeho postupu v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, postupu katastrálního úřadu i líčení dalších vztahů mezi účastníky jsou pro projednávanou věc irelevantní.
3. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal opodstatněným, a proto rozsudek obvodního soudu potvrdil v I. výroku, ve II. výroku změnil výši náhrady nákladů (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění výslovně uvedl, že obvodní soud dospěl na základě dostačujícího skutkového zjištění ke správným skutkovým i právním závěrům a odvolací námitky nejsou způsobilé tyto závěry jakkoli ovlivnit. Za přiléhavé označil upozornění obvodního soudu, že bylo na stěžovateli, aby svá práva co do včasnosti jejich uplatnění lépe střežil, a dodal, že podle listin založených ve spise nabylo rozhodnutí v pozůstalostním řízení, které bylo podkladem pro zápis vlastnického práva vedlejší účastnice do katastru nemovitostí, právní moci již v květnu 2018, a stěžovateli nic nebránilo již vzápětí poté jím tvrzené právo uplatnit.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění reagoval na stěžovatelovy námitky a s odkazy na vlastní judikaturu stěžovateli vysvětlil předpoklady úspěšnosti žaloby na určení, a to věcnou legitimaci účastníků a existenci naléhavého právního zájmu. Konstatoval, že judikaturní závěry stěžovatel zpochybňuje s odkazem na usnesení městského soudu, jímž bylo (až poté, co bylo rozhodnuto o vkladu vlastnického práva ve prospěch nynějšího vlastníka, tj. společnosti IMMOBILIA) nařízeno předběžné opatření, přehlíží však, že soudy obou stupňů postavily svoje právní posouzení výlučně na zjištění, že vedlejší účastnice nebyla v okamžiku zahájení řízení vlastníkem sporných nemovitých věcí. Stěžovateli poté objasnil postup soudů při nařízení předběžného opatření a za bezvýznamné označil jeho navazující výhrady vůči postupu katastrálního úřadu, neboť rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva ani postup, který takovému rozhodnutí předcházel, nemohou být předmětem přezkoumání obecnými soudy. Posléze Nejvyšší soud ještě uvedl, že nemohl přihlížet ke stěžovatelovým výhradám vážícím se k tomu, že soudy zamítly jeho návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení, neboť jejich rozhodnutí jsou pravomocná a usnesení městského soudu potvrzující usnesení obvodního soudu nebylo napadeno samostatným dovoláním.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v doplnění původně blanketní ústavní stížnosti popisuje dědické (pozn. správně má být "pozůstalostní") řízení a řízení o vydání předběžného opatření, v němž obvodní soud usnesením ze dne 5. 11. 2019 č. j. 10 Nc 1040/2019-11 zamítl návrh na jeho vydání, avšak městský soud usnesením ze dne 9. 12. 2019 č. j. 15 Co 508/2019-32 usnesení obvodního soudu změnil a uložil vedlejší účastnici povinnost nenakládat s předmětným pozemkem a stěžovateli uložil, aby do jednoho měsíce od právní moci usnesení podal žalobu na určení vlastnického práva. Dodává, že ještě před rozhodnutím městského soudu příslušný katastrální úřad povolil, resp. provedl, dne 29. 11. 2019 vklad vlastnického práva z vedlejší účastnice na společnost IMMOBILIA. Na tomto základě stěžovatel namítá vadu v postupu katastrálního úřadu, který byl informován o stavu probíhajícího řízení o návrhu na vydání předběžného opatření.
6. V další části ústavní stížnosti se stěžovatel věnuje průběhu soudního řízení o určení vlastnického práva, jež bylo zahájeno žalobou, kterou plnil svoji povinnost uloženou v usnesení městského soudu. V žalobě uváděl vedlejší účastnici jako vlastníka sporné nemovitosti, neboť ona byla nositelem povinností vzešlých jak z přijetí dědictví (jako právní nástupkyně zůstavitelky), tak povinností uložených v usnesení o předběžném opatření. V průběhu tohoto řízení, kromě jiného, navrhl, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, a to společnosti IMMOBILIA, avšak jeho návrh obvodní soud zamítl a zamítavé usnesení městský soud potvrdil. Tímto zamítnutím obecné soudy znemožnily konstatování naléhavého právního zájmu stěžovatele a vyhnuly se tak meritornímu rozhodnutí ve věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že námitky, které stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti, vypořádaly obecné soudy (srov. zejména odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu), a že stěžovatel nereflektuje důvody, na nichž jsou jejich rozhodnutí založena. Základním důvodem zamítnutí jeho žaloby byla podle obecných soudů okolnost, že v den jejího podání nebyla vedlejší účastnice zapsána jako vlastník darovaných nemovitých věcí v katastru nemovitostí. Je notorietou, že v takovém případě nemůže být určovací žaloba úspěšná.
10. Ústavní soud ještě upozorňuje na další okolnost, kvůli níž nemohla být stěžovatelova žaloba úspěšná (a to ani tehdy, vystupovala-li by na straně žalované společnost IMMOBILIA). Stěžovatel totiž nerespektuje rozsah práv a povinností, které mu vznikly v závazkovém právním vztahu s dárkyní (do jejíhož právního postavení vstoupila vedlejší účastnice). Je zřejmé, že v důsledku nenastoupení druhé fáze převodu vlastnického práva k nemovitým věcem evidovaným v katastru nemovitostí (provedení vkladu) se nestal vlastníkem darovaného pozemku se stavbou garáže, a tudíž by nemohlo být jeho žalobě na určení, že je vlastníkem, vyhověno. Právě k rozsahu práv nabytých na základě darovací smlouvy se vztahují apely obecných soudů, že každý si má včas střežit svá práva (srov. rekapitulaci sub 3. in fine), což Ústavní soud doplňuje konstatováním nevhodnosti zvoleného procesního prostředku.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, uzavřel, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu