ECLI:CZ:US:2021:4.US.2149.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2149/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti obchodní společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. Václavem Žaludem, advokátem, sídlem V Celnici 1034/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021 č. j. 29 Cdo 567/2019-231, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Olšanská investiční, a. s., v likvidaci, sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ve svém důsledku také právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 21. 5. 2018 č. j. 35 EXE 2608/2017-135 zamítl návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce vedené pro pohledávku stěžovatelky prodejem zástavy. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 18. 10. 2018 č. j. 51 Co 230/2018-175 potvrdil usnesení obvodního soudu. Proti tomuto usnesení podala vedlejší účastnice dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným a důvodným, a proto napadeným usnesením zrušil usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje procesní a obsahové podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
4. Ústavní soud setrvale judikuje [srov. usnesení ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 1072/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)], že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve po selhání všech ostatních procesních nástrojů.
5. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž "pouze" vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (např. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost takového stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. již odkazované usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
6. S ohledem na to, že napadené usnesení Nejvyššího soudu není konečným rozhodnutím ve věci samé, ale je rozhodnutím, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva, nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka bude mít prostor k uplatnění věcných námitek (bod 29. a násl. ústavní stížnosti). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti nemůže změnit ani stěžovatelčina námitka (s obsáhlejší argumentací), že v průběhu dovolacího řízení došlo k nestandardní situaci při předání případu jinému senátu Nejvyššího soudu, a došlo tak k porušení jejího práva na zákonného soudce, neboť ani tato námitka nemůže ospravedlnit výjimečnou ingerenci Ústavního soudu do neskončeného řízení a prolomení principu subsidiarity (srov. k tomu přiměřeně např. usnesení ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3862/15 nebo ze dne 22. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 598/20).
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2021
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj