ECLI:CZ:US:2021:4.US.2177.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2177/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Davida Vaška, zastoupeného Mgr. Danielem Askarim, advokátem, sídlem Slavětínská 1146/39, Praha 9 - Klánovice, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2021 č. j. 32 Cdo 1136/2021-1014, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2019 č. j. 68 Co 41/2019-987 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. září 2018 č. j. 4 C 450/2003-949, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Energie - stavební a báňská a. s., sídlem Vašíčkova 3081, Kladno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo nebýt odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením, vydaným v řízení o žalobě vedlejší účastnice o zaplacení částky 219 767,43 Kč s příslušenstvím, podle §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil řízení o vzájemném návrhu stěžovatele na zaplacení smluvních pokut za nesplnění lhůt na odstranění vady nebo nedodělku, uplatněný podáními ze dne 2. 5. 2012 a 16. 12. 2014. V odůvodnění uvedl, že stěžovatele vyzval k úhradě soudního poplatku, na což stěžovatel reagoval žádostí o osvobození od soudních poplatků, že šlo v pořadí o čtvrtou žádost, která byla podána po 14 dnech od právní moci rozhodnutí o zamítnutí takové žádosti z důvodu zjevně bezúspěšného uplatňování práva, a vzhledem k tomu není stěžovatelem tvrzená změna poměrů relevantní. Z tohoto důvodu obvodní soud již o takové opakované žádosti nerozhodoval.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že zde nejsou žádné nové skutečnosti předznamenávající takovou změnu poměrů, pro které bylo třeba se osvobozením od soudních poplatků zabývat znovu, ztotožnil se s výše zmíněným názorem obvodního soudu s tím, že ani případná změna v tomto ohledu nemůže založit důvod revize dříve učiněných rozhodnutí, a doplnil, že i po redukci vzájemného návrhu lze mít za to, že stěžovatel uplatňuje právo zjevně bezúspěšně.
4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, načež Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením rozhodl, že usnesení městského soudu v části, kterou bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu o zastavení řízení o vzájemném návrhu stěžovatele na odstranění 77 vad, se mění tak, že usnesení obvodního soudu se v této části mění tak, že se řízení o vzájemném návrhu stěžovatele na odstranění 77 vad nezastavuje (výrok I) a že ve zbývající části (tj. týkající se rozšíření vzájemného návrhu o požadavek na zaplacení smluvních pokut za prodlení s odstraněním vad díla) se dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítá (výrok II). Posledně uvedený výrok Nejvyšší soud odůvodnil tím, že dovolání v této části nebylo podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud bez přiměřeného důvodu a v rozporu se zákonem "nahradil předsedkyni senátu zastupující řadovou soudkyní", a tím jej odňal zákonnému soudci. Podle rozvrhu práce měl senát 68 Co rozhodovat ve složení předsedkyně JUDr. Ludmila Petráková, soudkyně JUDr. Vladimíra Čítková a soudce Mgr. Pavel Riedlbauch, předsedkyně činila procesní úkony, po dobu šesti měsíců od zahájení odvolacího řízení však nebylo rozhodnuto a v době, kdy čerpala dvoutýdenní dovolenou, bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v senátu složeném z JUDr. Vladimíry Čítkové jako "zastupující předsedkyně" a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a JUDr. Ivy Březinové, a to tři dny před koncem této dovolené. Podle stěžovatele zde nebyly přítomny žádné okolnosti, z nichž by vyplývalo, že je třeba nahradit "zákonnou předsedkyni" při rozhodování (např. nebylo třeba rozhodovat přednostně, soud nebyl vázán žádnou lhůtou). Podle stěžovatele lze nahradit zákonného soudce zástupcem jen, nemůže-li ve věci objektivně rozhodovat. Vyjadřuje obavu, že referující soudkyně JUDr. Vladimíra Čítková tímto způsobem řešila názorovou neshodu senátu, upozorňuje, že složení senátu nemohl zpochybnit, a argumentuje, že zákon o soudech a soudcích nezná institut řadového soudce, který by zastupoval předsedu senátu, přičemž poukazuje na roli předsedy senátu, způsob jeho jmenování a význam této funkce.
6. Dále stěžovatel namítá, že mu v důsledku vysokých soudních poplatků, které není schopen uhradit, bylo zabráněno v přístupu k soudu. Zdůrazňuje, že jím uplatněný nárok je vyčíslen v souladu se smluvní pokutou sjednanou ve smlouvě a dokazováním dosud provedeném v nalézacím řízení a že jakkoliv je smluvní pokuta vysoká, nejde o zjevně šikanózní uplatnění práva. Tvrdí, že soudy nižších stupňů, které založily své rozhodnutí na tezi, že návrh je v rozporu s dobrými mravy pro jeho celkovou výši, a je tedy zjevně bezúspěšný, postupovaly v rozporu s předchozím usnesením ze dne 27. 10. 2016 č. j. 32 Cdo1892/2016-814 Nejvyššího soudu (dále jen "kasační usnesení"), městský soud pak postupoval v rozporu se svým vlastním předchozím rozhodnutím. Ke konstatování Nejvyššího soudu, že v kasačním usnesení nevyjádřil názor, že stěžovatelův nárok není zjevně bezúspěšný, uvádí, že odvolací soud ani dovolací soud předtím nezaložily svá rozhodnutí na závěru o zjevné bezúspěšnosti, ale považovaly za nutné zabývat se dalším předpokladem pro osvobození od soudních poplatků. Z toho má plynout, že jím uplatněný nárok za zjevně bezúspěšný nepovažovaly. Podle stěžovatele není možné, aby tyto soudy posuzovaly jeho žádost věcně a teprve následně zjistily, že od počátku uplatňuje svá práva bezúspěšně.
7. Dále stěžovatel odmítl, že by se pokusil obcházet předmět dovolacího řízení, vytkl-li nerespektování právního názoru obsaženého v kasačním usnesení obvodním soudem v usnesení ze dne 13. 11. 2017 č. j. 4 C 450/2003-871, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků (tedy nikoliv v dovoláním napadeném usnesení). Tuto otázku ve svém posledním dovolání vznesl po právu, neboť řízení bylo zastaveno na základě postupu nerespektujícího závazný názor dovolacího soudu. Navíc postup obvodního soudu po jeho úspěchu v dovolacím řízení vzbuzuje podezření, že se pokoušel vyhnout opakovanému přezkumu svého postupu v dovolacím řízení, když rozhodl znovu po více než roce a když žádal o předložení potvrzení o jeho majetkových poměrech, a to poté, co nabyl účinnosti §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., podle něhož není dovolání proti rozhodnutí ve věci osvobození do soudních poplatků přípustné.
8. Závěrem stěžovatel upozornil, že řízení bylo zastaveno dokonce i o části jeho nároku uplatněného poprvé dne 16. 12. 2014, kdy příslušný návrh na osvobození podal těsně před rozhodnutím o zastavení řízení, a obvodní soud mu tak odepřel možnost reagovat na skutečnosti, že od poplatku, vztahujícího se k této části předmětu řízení, nebyl osvobozen.
III.
Vyjádření účastníků řízení
9. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
10. Nejvyšší soud námitku, že jako předsedkyně senátu rozhodovala soudkyně JUDr. Vladimíra Čítková, ačkoliv do této funkce nebyla jmenována, uvedl, že tuto námitku stěžovatel v dovolání neuplatnil, a nedostál tak požadavku na vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně svých práv. K tomu doplnil, že na základě námitky porušení práva na zákonného soudce provedl šetření, u něhož vyplynulo, že předsedkyně senátu měla v rozhodné době dovolenou, a složení, v němž senát rozhodoval, odpovídal pravidlům rozvrhu práce při nepřítomnosti této předsedkyně, a tudíž byl správně obsazen. Nahrazování soudců je podle Nejvyššího soudu možné jen při jeho legitimní nepřítomnosti, přičemž takovým důvodem je i krátkodobá absence soudce z důvodu čerpání řádné dovolené.
11. K tvrzenému porušení práva na přístup k soudu Nejvyšší soud uvedl, že základem stěžovatelovy argumentace je, že soudy nižších stupňů nerespektovaly závazný právní názor dovolacího soudu (a že nezjednal nápravu). V tomto ohledu poukázal na bod 41 svého usnesení, v němž uvedl, že přezkum pravomocného rozhodnutí soudu, jímž nebylo účastníku řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků, brání §167 odst. 2 ve spojení s §159a odst. 3 a 4 o. s. ř., a dodal, že ústavní stížnost je založena na účelové dezinterpretaci rozhodnutí obecných soudů. V kasačním usnesení vytkl městskému soudu pochybení v úvaze, že jím tvrzené změny v jeho poměrech jsou změnou k lepšímu a že posouzení důsledků této změny se neobejde bez zhodnocení dalších skutečností. Závazný právní názor, že by měl být stěžovatel osvobozen od soudních poplatků, z kasačního usnesení neplyne, a nekonstatoval v něm ani, že uplatňované nároky za zjevně neúspěšné považoval městský soud, ale že uvedený soud shledal nadbytečným zabývat se tím, zda vzájemný návrh má či nemá šikanózní charakter. I když z kasačního usnesení nevyplývalo, že by považoval uplatněné nároky za zjevně neúspěšné, nelze tímto korektně argumentovat v situaci, kdy se touto otázkou odmítl zabývat z důvodu, že na ní dovoláním napadené usnesení nezávisí. Městský soud tedy v rozporu s jeho právním názorem nepostupoval, když založil své rozhodnutí na řešení této otázky.
12. Městský soud uvedl, že s ohledem na množství a skladbu věcí i čerpání řádné dovolené referující soudkyně došlo na rozhodnutí dané věci až začátkem srpna 2019 a že vzhledem k nepřítomnosti předsedkyně senátu 68 Co z důvodu čerpání dovolené bylo napadené usnesení vydáno v souladu s bodem XI. písm. a) tehdy platného rozvrhu práce. Podle tohoto soudu, odkazujícího na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, k porušení žádného stěžovatelova ústavního práva nedošlo.
13. Obvodní soud odmítl, že by stěžovatel byl zkrácen na svém právu na přístup k soudu, s tím, že napadené usnesení není založeno na svévolném postupu ani postupu v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, přičemž v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění.
14. Ústavní soud zaslal vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel uvedl, že byť výslovně nenamítl, že JUDr. Vladimíra Čítková nebyla předsedkyní senátu, Nejvyšší soud měl k tomuto nesprávnému obsazení soudu přihlédnout z úřední povinnosti, přičemž by bylo formalizmem, kdyby Ústavní soud vyhodnotil tuto námitku jako nepřípustnou, zvláště když (stěžovatel) ani nebyl seznámen se skutečností, že ke změně ve složení senátu došlo z důvodu dovolené jeho předsedkyně. Stěžovatel dále odmítl odkaz Nejvyššího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 2029/08 (N 125/53 SbNU 565) s tím, že jej nelze aplikovat mechanicky, přičemž poukázal na rozdílné okolnosti obou případů. Následně stěžovatel opakuje svou argumentaci uplatněnou v souvislosti s námitkou odepření k přístupu k soudu, tedy že se soudy nižších stupňů odchýlily ve svých rozhodnutích o zastavení řízení od právního názoru vysloveného v kasačním usnesení, přičemž upozorňuje, že přímo s rozhodnutími, týkajícími se osvobození od soudních poplatků, polemizoval pouze v dovolacím důvodu č. 11. Podle stěžovatele nelze akceptovat striktní rozlišování těchto rozhodnutí a rozhodnutí o zastavení řízení, protože jsou oba tyto postupy vzájemně úzce propojeny, a je-li nezákonné prvně uvedené rozhodnutí, je nezákonné i druhé v pořadí. Opakuje, že podle právního názoru vyjádřeného v kasačním usnesení měly soudy nižších stupňů jeho změněné poměry posoudit a alespoň zčásti jej osvobodit od soudních poplatků. Takové posouzení však neprovedly a závaznému právnímu názoru se vzepřely, když odmítly takové posouzení provést pro údajnou bezúspěšnost nároku. Argumentuje, že kdyby Nejvyšší soud s tímto závěrem souhlasil, dovolání by nevyhověl, takže je zřejmé, že se touto otázkou nezabýval.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (k tomu viz ale níže).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V podaném dovolání přitom namítl, že rozhodoval senát městského soudu v jiném složení, než jaké bylo stanoveno rozvrhem práce. Nejvyšší soud se touto námitkou věcně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že předsedkyně senátu JUDr. Ludmila Petráková čerpala řádnou dovolenou a složení senátu odpovídalo rozvrhu práce při nepřítomnosti jmenované. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu uvedeným v jeho vyjádření, že čerpání řádné dovolení je legitimním důvodem pro zastupování a dodává, že upozorňuje-li stěžovatel na možnost účelového postupu referující soudkyně JUDr. Vladimíry Čítkové, jde toliko o spekulaci.
18. Námitku, že předsedkyni senátu JUDr. Ludmilu Petrákovou zastoupila JUDr. Vladimíra Čítková, která nebyla do této funkce jmenována, stěžovatel v dovolání neuplatnil, a tudíž v tomto ohledu řádně "nevyčerpal" možnosti právní ochrany, které mu daný mimořádný opravný prostředek skýtal, nadto měl možnost podání i žaloby pro zmatečnost, což mohl z procesní opatrnosti učinit pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným [viz i §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], a tudíž není tato námitka podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.
19. V souvislosti se stěžovatelovou replikou možno dodat, že povinností Nejvyššího soudu bylo zabývat se tzv. zmatečnostními vadami z úřední povinnosti, nicméně uplatnil-li stěžovatel v dovolání námitku nesprávného obsazení soudu z důvodu, že senát nerozhodoval ve složení, jak plynulo z rozvrhu práce, pak mu nic nebránilo argumentovat rovněž tím, že jako předsedkyně senátu vystupovala řadová soudkyně, neboť i tato skutečnost vyplynula z rozvrhu práce. Nelze přitom vytýkat Nejvyššímu soudu, že se touto otázkou nezabýval, neboť po dovolacím soudu není možné reálně, resp. spravedlivě požadovat, aby sám vyhledával všechny možné vady, kterými by mohlo být řízení před soudy nižších stupňů stiženo; nepodávají-li se tyto z dovolání, pak jistě nemůže pominout ty, jež plynou z obsahu spisu (okolností případu) a které jsou s ohledem na příslušnou právní úpravu (či s ní spojenou judikaturu) očividné. Tomu tak v posuzované věci nebylo (viz k tomu bod 42 napadeného usnesení Nejvyššího soudu po dodatečném zažurnalizování dovolené uvedené soudkyně).
20. Dále stěžovatel namítá, že se soudy nižších stupňů neřídily závazným právním názorem dovolacího soudu, jenž byl vysloven v kasačním usnesení a který se týkal otázky stěžovatelova osvobození od soudních poplatků, přičemž vytýká Nejvyššímu soudu, že se touto otázkou věcně nezabýval. Ústavní soud připomíná, že ústavností soudních rozhodnutí vydaných ve věci osvobození od soudních poplatků po vydání kasačního usnesení (tj. usnesením obvodního soudu ze dne 13. 11. 2017 č. j. 4 C 450/2003-871 a usnesení městského soudu dne 12. 4. 2018 č. j. 68 Co 479/2017-912) se zabýval v usnesení ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2216/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a dospěl k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak patrno z těchto usnesení, stěžovatelova žádost o osvobození od soudních poplatků byla zamítnuta jak z důvodu, že to neodůvodňují stěžovatelovy poměry, tak že jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
21. Stěžovatel bezprostředně poté podal novou žádost o osvobození od soudních poplatků, kterou odůvodnil tím, že se jeho poměry změnily, nicméně soudy nižších stupňů v tom neshledaly překážku, jež by bránila zastavení řízení, když konstatovaly, že tvrzená změna poměrů nemůže mít vliv na další důvod zamítnutí stěžovatelovy žádosti (tedy že jde o zjevně bezúspěšné uplatnění práva), nadto samotnou změnu poměrů neshledaly podstatnou, stejně jako redukci vzájemného návrhu. Ústavní soud v těchto závěrech žádné ústavně relevantní pochybení neshledal.
22. Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu soudu, že jeho námitku nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu věcně neřešil, uvedený soud stěžovateli vysvětlil, z jakého důvodu tak činit nemohl, tj. že stěžovatel takto napadá (pravomocná) usnesení, kterými bylo rozhodnuto o stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků, a ta není oprávněn přezkoumávat, neboť jsou pro něho závazná. Ani v tomto ohledu Ústavní soud nemá, co by mohl Nejvyššímu soudu vytknout, a ztotožňuje se s ním i v tom, že právní názor obsažený v kasačním rozhodnutí mohl být ze své podstaty závazný pro soudy nižších stupňů jen potud, že se musí znovu stěžovatelovými poměry blíže specifikovaným způsobem zabývat.
23. Se stěžovatelem se lze ztotožnit jen v tom ohledu, že Nejvyšší soud se v kasačním usnesení nezabýval otázkou zjevné bezúspěšnosti uplatňování práva, ač tak učinit měl, neboť z tohoto dalšího samostatného důvodu by mohlo dovoláním napadené usnesení městského soudu eventuálně obstát. V důsledku toho pak vznikly výkladové nejasnosti o jím vysloveném právním názoru, podstatné však je, že otázka, zda byly naplněny zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků, byla před zastavením řízení pravomocně vyřešena a ústavnost příslušných rozhodnutí byla přezkoumána. Ústavní soud již jen proto nevidí žádný důvod, proč by se tím měl znovu zabývat.
24. Stěžovatel vytýká obecným soudům i to, že řízení zastavily rovněž ohledně části jeho nároku uplatněného poprvé dne 16. 12. 2014, k němuž podal návrh na částečné osvobození od soudního poplatku těšně před rozhodnutím o zastavení řízení, takže na to nemohl reagovat. Ze soudního spisu plyne, že v reakci na uvedené podání stěžovatel doplnil žádost o osvobození od soudního poplatku již dne 17. 12. 2014. Podáním ze dne 4. 7. 2018 vzal stěžovatel svůj návrh částečně zpět a v návaznosti na to podáním ze dne 9. 7. 2018 požádal o částečné osvobození od soudního poplatku. Soudy nižších stupňů se nastalou situací zabývaly a dospěly k závěru, že jde nadále o uplatňování zjevně neúspěšného práva a že daný postup vykazuje znaky zneužití procesní práv, a tudíž k danému úkonu nemusí být přihlédnuto. Z uvedeného je patrno, z jakého důvodu takto postupovaly, a ani v tomto postupu Ústavní soud žádné pochybení nezjistil.
25. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu