ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.1136.2021.1
sp. zn. 32 Cdo 1136/2021-1014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně Energie – stavební a báňská a. s. , se sídlem v Kladně, Vašíčkova 3081, PSČ 272 04, identifikační číslo osoby 45146802, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalovanému D. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, o zaplacení částky 219 767,43 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení smluvní pokuty a na odstranění 77 vad díla, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 450/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2019, č. j. 68 Co 41/2019-987, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2019, č. j. 68 Co 41/2019-987, se v části, jíž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 9. 2018, č. j. 4 C 450/2003-949, o zastavení řízení o vzájemném návrhu žalovaného na odstranění 77 vad, mění tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 se v této části mění tak, že řízení o vzájemném návrhu žalovaného na odstranění 77 vad se nezastavuje.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Ve zde souzené věci se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení ceny díla v částce 219 767,43 Kč s úrokem z prodlení, a to na základě tvrzení, že žalovaný bezdůvodně odmítá převzít dílo a zaplatit jeho sjednanou cenu.
2. Žalovaný vzájemným návrhem podaným dne 31. 3. 2005 uplatnil vůči žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s předáním díla za období od 1. 4. 2001 do 9. 5. 2002 ve výši 211 574 Kč a požadavek, aby žalobkyni bylo uloženo splnit závazek ze smlouvy o dílo, totiž a) řádně dokončit podlahy bytu v rozsahu nosného roštu, kročejové izolace „a s lakovanými deskovými konstrukcemi“, b) dokončit obvodové sádrokartonové stěny použitím dilatační pásky ve spojích a řádně provést související tepelné a parotěsné izolace, c) dokončit horní část dřevěného patra dle projektové dokumentace, d) řádně umístit umyvadla ve výšce 90 cm a zavěsit je na nosné konstrukce systému Knauf a e) provést povrchovou úpravu truhlářských výrobků (dřevěného schodiště, parapetů, zábradlí patra a sloupků). Soudní poplatek, vyměřený mu následně soudem prvního stupně ve výši 9 460 Kč, žalovaný zaplatil dne 20. 4. 2005.
3. V podání datovaném dnem 18. 11. 2010 a doručeném soudu prvního stupně dne 24. 11. 2010 žalovaný uvedl, že vedle smluvní pokuty ve výši 211 574 Kč (nově se zákonným úrokem z prodlení) požaduje též odstranění celkem 77 vad díla tam konkrétně specifikovaných. Při jednání konaném dne 7. 3. 2011 Obvodní soud pro Prahu 5 vydal usnesení, podle něhož „soud připouští změnu protinávrhu tak, jak je uvedeno ve vyjádření žalované strany ze dne 18. 11. 2010“.
4. Podáním datovaným dnem 2. 5. 2012 a doručeným soudu prvního stupně dne 7. 5. 2012 žalovaný svůj vzájemný návrh rozšířil o nároky na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení s odstraněním jednotlivých vad či nedodělků do 30. 4. 2012 v celkové výši 188 347 000 Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 5. 2012, č. j. 4 C 450/2003-529, byl s odkazem na položku 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků v příloze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „Sazebník“) vyzván k zaplacení soudního poplatku „ze vzájemného návrhu“ ve výši 2 148 374 Kč. Na tuto výzvu reagoval dne 7. 6. 2012 podáním žádosti o osvobození „od celého soudního poplatku ve výši 2 148 347 Kč“.
5. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 25. 6. 2012, č. j. 4 C 450/2003-540, žalovanému osvobození od soudních poplatků nepřiznal a Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2012, č. j. 68 Co 343/2012-572 (správně 564, poznámka Nejvyššího soudu), rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Na to soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 1. 2013, č. j. 4 C 450/2003-578 (správně 570), znovu vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 148 347 Kč, opět s odkazem na položku 1 písm. c) Sazebníku. Na to žalovaný reagoval žádostí o částečné osvobození od soudního poplatku ze dne 17. 1. 2013, doručenou dne 23. 1. 2013, o níž soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 27. 3. 2013, č. j. 4 C 450/2003-591, tak, že žalovanému se nepřiznává osvobození ani částečné. Toto rozhodnutí odvolací soud rovněž potvrdil, a to usnesením ze dne 16. 5. 2013, č. j. 68 Co 189/2013-601, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 11. 2013, č. j. 68 Co 189/2013-620, dovolání proti němuž podané Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 28. 7. 2014, č. j. 32 Cdo 455/2014-632 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách). Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 9. 2014, č. j. 4 C 450/2003-639, rozhodl, že rozšíření žaloby se nepřipouští, toto rozhodnutí však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2015, č. j. II. ÚS 3717/14-752.
6. Mezi tím řízení o další žádosti žalovaného o osvobození od soudního poplatku vyměřeného ve výši 2 148 347 Kč, datované dnem 16. 9. 2014, soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 1. 2015, č. j. 4 C 450/2003-742, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 8. 2015, č. j. 4 C 450/2003-765, zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté a Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2015, č. j. 68 Co 412/2015-776, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2016, č. j. 68 Co 412/2015-807, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Obě tato rozhodnutí byla k dovolání žalovaného zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, č. j. 32 Cdo 1892/2016-814.
7. Na jednání soudu prvního stupně konaném dne 16. 12. 2014 žalovaný předložil rozšíření vzájemného návrhu, jímž požadoval zaplacení smluvních pokut za prodlení s odstraněním týchž vad a nedodělků do 15. 12. 2014 v celkové výši 207 583 000 Kč. Usnesením ze dne 14. 9. 2017, č. j. 4 C 450/2003-863, které nabylo právní moci dne 18. 9. 2017, soud prvního stupně rozhodl, že „změna vzájemného návrhu žalovaného, učiněná podáními ze dne 2. 5. 2012 a 16. 12. 2014, se připouští“.
8. Usnesením ze dne 13. 11. 2017, č. j. 4 C 450/2003-871, pak soud prvního stupně ve výroku pod bodem I znovu rozhodl o žádosti žalovaného o osvobození od soudního poplatku ze dne 16. 9. 2014, tak, že ji zamítl, a ve výroku pod bodem II vyzval žalovaného, aby do 15 dnů od právní moci výroku pod bodem I zaplatil soudní poplatek za vzájemnou žalobu ve výši 4 100 000 Kč. Z odůvodnění je patrno, že jde o soudní poplatek podle položky 1 odst. 1 písm. c), odst. 2 Sazebníku za vzájemný návrh na zaplacení částky 395 930 000 Kč, která je součtem smluvních pokut požadovaných ve výši 188 347 000 Kč a 207 583 000 Kč.
9. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 4. 2018, č. j. 68 Co 479/2017-912, toto rozhodnutí v jeho prvním výroku potvrdil.
10. Dne 11. 5. 2018 žalovaný doručil soudu prvního stupně žádost o částečné osvobození „od nového soudního poplatku vyměřeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 450/2003-871 ze dne 13. 11. 2017“, načež byl usnesením tohoto soudu ze dne 19. 6. 2018, č. j. 4 C 450/2003-921, znovu vyzván k zaplacení soudního poplatku „za návrh“ ve výši 4 100 000 Kč, a to s odkazem na položku č. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků.
11. Podáním ze dne 9. 7. 2018 žalovaný požádal o částečné osvobození „od nového soudního poplatku vyměřeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 4 C 450/2003-921 ze dne 19. 6. 2018“; současně požádal o prodloužení stanovené lhůty pro zaplacení vyměřeného soudního poplatku a oznámil, že proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č. j. 68 Co 479/2017-912, byla podána ústavní stížnost; ta byla posléze odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2216/18.
12. V podání datovaném dnem 4. 7. 2018 a doručeném soudu prvního stupně dne 9. 7. 2018 žalovaný vysvětlil, že rozšíření vzájemného návrhu ze dne 16. 12. 2014 učinil z důvodu tehdy pravomocného rozhodnutí, jímž nebylo připuštěno rozšíření návrhu ze dne 2. 5. 2012, a pokud Ústavní soud následně rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny zrušil, žalovaný předpokládal, že jím nezaviněná částečná vzájemná kolize obou návrhů je soudu zřejmá. Žalovaný vzal současně vzájemný návrh částečně zpět tak, že z původně uplatněné částky 188 347 000 Kč jej bere zpět v rozsahu 152 137 000 Kč a nadále tedy uplatňuje nárok ve výši 36 210 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 6. 2012 do zaplacení, a z původně uplatněné částky 207 583 000 Kč jej bere zpět v rozsahu 197 993 000 Kč a nadále uplatňuje „úhrnný nárok“ ve výši 9 590 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. 12. 2014 do zaplacení.
13. Usnesením ze dne 25. 9. 2018, č. j. 4 C 450/2003-949, soud prvního stupně rozhodl, že „řízení o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení smluvních pokut za nesplnění lhůt na odstranění vady nebo nedodělku (uplatněný podáním ze dne 2. 5. 2012 a 16. 12. 2014) a odstranění 77 vad se zastavuje“.
14. Soud vyšel z toho, že žalovaný byl usnesením ze dne 19. 6. 2018, č. j. 4 C 450/2003-921, vyzván k zaplacení soudního poplatku za rozšíření vzájemného návrhu o nárok na zaplacení smluvních pokut za nedodržení lhůt na odstranění vad (ve výši 188 347 000 Kč a 207 583 000 Kč) a odstranění 77 vad a upozorněn, že v případě nezaplacení bude řízení o vzájemném návrhu zastaveno. Žalovaný soudní poplatek dosud nezaplatil ani zčásti, na výzvu reagoval žádostí o částečné osvobození od soudních poplatků a rozšíření vzájemného návrhu vzal částečně zpět. Soud vysvětlil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017, že k částečnému zpětvzetí vzájemného návrhu ze dne 4. 7. 2018 nepřihlížel. O další žádosti o osvobození od soudních poplatků – v pořadí čtvrté - nerozhodoval, neboť byla podána po 14 dnech od právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození, které spočívalo na závěru, že žalovaný uplatňuje zjevně bezúspěšné právo, a tvrzená změna poměrů by proto nevedla k rozhodnutí o osvobození. Protože žalovaný nesplňuje základní předpoklad ani pro částečné osvobození, nemůže být ani jakákoliv změna v jeho výdělkových či majetkových poměrech důvodem přiznání osvobození. Soud proto o opakované žádosti o osvobození nerozhodoval, a to ani z hlediska překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť žalovaný žádost o osvobození uplatňuje jako obranu proti každé výzvě soudu k úhradě soudního poplatku.
15. Městský soud v Praze toto rozhodnutí v záhlaví označeným usnesením potvrdil. S právním posouzením soudu prvního stupně se bez výhrad ztotožnil. Jako mylné odmítl tvrzení žalovaného, že soudní poplatek v rozsahu požadavku na odstranění 77 vad díla zaplatil. Argumentoval, že poplatek zaplacený dne 20. 4. 2005 v částce 9 460 Kč byl uhrazen jen ve spojení s nárokem na zaplacení částky 211 574 Kč a s nárokem na „splnění závazku dokončením díla“, nikoliv v souvislosti s odlišným nárokem na odstranění 77 vad díla, uplatněným u soudu až dne 24. 11. 2010.
16. Jako nepřípadnou odvolací soud posoudil námitku žalovaného, že nejprve mělo být rozhodnuto o připuštění změny vzájemného návrhu a teprve poté o osvobození od soudních poplatků. Argumentoval, že v otázce osvobození od soudních poplatků již bylo s konečnou platností pravomocně rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně č. j. 4 C 450/2003-871, potvrzeným usnesením odvolacího soudu č. j. 68 Co 479/2017-912, a ani případná předčasnost takového rozhodnutí neubírá nic na jeho právní moci, závaznosti a nezměnitelnosti. Dodal, že tu nejsou ani žádné nové skutečnosti předznamenávající možnou změnu poměrů, pro niž by bylo třeba se otázkou poplatkové úlevy zabývat znovu; dospěl-li soud k závěru, že žalobce zjevně bezúspěšně uplatňuje svá práva, pak ani případná změna jeho majetkových poměrů nemůže mít vliv na možnost jakékoliv revize dřívějších rozhodnutí v otázce osvobození od soudních poplatků. Správným shledal odkaz soudu prvního stupně na judikaturu, podle níž ani omezení uplatněného nároku nemá vliv na rozsah poplatkové povinnosti, a dodal, že i po redukci vzájemného návrhu lze mít za to, že žalovaný uplatňuje právo zjevně bezúspěšně. Zdůraznil, že podává-li žalovaný v průběhu řízení obsahově a argumentačně shodné žádosti o osvobození od soudních poplatků, nebylo ani povinností soudů se jimi věcně zabývat, neboť soudní praxe uznává, že takový postup se může ocitat v rozporu se zásadami rychlosti a účelnosti řízení. Postup žalovaného, který předložil již čtvrtou žádost o osvobození, posoudil jako procesní obstrukci bránící řádnému postupu řízení a představující zneužití procesních práv, které podle §§2 a 6 občanského soudního řádu nepožívá právní ochrany a k němuž se ve shodě s §41 odst. 3 občanského soudního řádu jako k nepřípustnému nepřihlíží.
17. Odkaz žalovaného na §12 odst. 3 zákona o soudních poplatcích odvolací soud odmítl s odůvodněním, že hypotéza této právní normy dopadá jen na možnost rozhodovat o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek, a to pod sankcí jeho vymáhání, v dané věci však žalovanému taková povinnost uložena nebyla, žalovaný byl pouze vyzván k úhradě soudního poplatku a poučen o následcích neuposlechnutí této výzvy. Dalšími výhradami vůči výzvě k úhradě soudního poplatku z rozšířeného návrhu se nezabýval s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, podle něhož nezaplatí-li poplatník k výzvě soudu na soudním poplatku ničeho, soud rozhodne o zastavení řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích bez zřetele k tomu, že výše poplatku byla ve výzvě soudu stanovena (případně) nesprávně. Důvodnou neshledal ani námitku, že soud o vzájemném návrhu již jednal, neboť usoudil, že i řízení o vzájemném návrhu (jeho části) by mělo být zahájeno přednesem protižaloby, k takovému úkonu však v projednávané věci podle obsahu spisu dosud nedošlo.
II. Dovolání
18. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jež má za přípustné pro řešení celkem jedenácti otázek procesního práva, totiž zda:
1) „může soud zastavit řízení pro neuhrazení soudního poplatku, jestliže řádně a včas nepoučil účastníka o poplatkové povinnosti, ve výzvě neuvedl, za jaký konkrétní nárok je poplatek požadován, na základě jakého konkrétního ustanovení sazebníku je vyčíslen, a v případě, kdy je po úpravě petitu účastník povinen uhradit poplatek znovu, ani důvod takové další poplatkové povinnosti“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1605/2013, a která současně nebyla v užších souvislostech dovolacím soudem dosud vyřešena,
2) „je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí dovolacího soudu ve stejném řízení, jestliže nedošlo ke změně skutkového stavu nebo zrušení rozhodnutí dovolacího soudu“, řešené odchylně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004,
3) „je odvolací soud vázán svým právním názorem, který vyslovil ve svém dřívějším rozhodnutí ve stejné věci, jestliže se nezměnil skutkový stav a nedošlo ke kasaci rozhodnutí dovolacím soudem, Ústavním soudem nebo Evropským soudem pro lidská práva“, řešené odvolacím soudem odchylně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4918/2017,
4) „je pro zahájení jednání ve věci samé nezbytné, aby v případě přednesení návrhu na změnu petitu žaloby (vzájemného návrhu) a následným usnesením soudu o připuštění této změny, zopakoval účastník přednes svého petitu“, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené,
5) „může soud zastavit řízení pro nezaplacení poplatku za rozšíření vzájemného návrhu, pokud v řízení došlo k rozšíření vzájemného návrhu poté, co již soud začal jednat o věci samé, resp. pokud soud jednal o předmětu rozšíření vzájemného návrhu“, řešené odvolacím soudem odchylně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2867/2016,
6) „je v rozporu s principem předvídatelnosti, když ve výroku nového rozhodnutí o uložení poplatkové povinnosti soud výslovně neuvede, zda původní rozhodnutí o uložení poplatkové povinnosti ruší či jej změní a jakým způsobem“, řešené odvolacím soudem odchylně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1605/2013,
7) „je výzva k zaplacení soudního poplatku řádná ve smyslu §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, pokud v odůvodnění výzvy je odkázáno na výpočet ohledně nároku na peněžité plnění, ačkoliv předmětem zpoplatňovaného návrhu má být i nárok na nepeněžité plnění“, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené,
8) „je změna či doplnění právní kvalifikace nároku změnou žaloby“, řešené odvolacím soudem odchylně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1665/2006,
9) „podléhá poplatková povinnost právnímu režimu platnému a účinnému v době podání vzájemného návrhu, a to v celém jejím rozsahu“, řešené odvolacím soudem odchylně od nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 3296/12, a ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2116/12,
10) „je rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za rozšíření vzájemného návrhu (žaloby) předčasné, když soud nerozhodl o první žádosti o osvobození od soudního poplatku za toto rozšíření vzájemného návrhu (žaloby), která byla podána po připuštění rozšíření vzájemného návrhu (žaloby)“, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla explicite vyřešena, a
11) „jsou nalézací soudy povinny se ve věci rozhodování soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku řídit závazným právním názorem vysloveným dovolacím soudem v téže věci ohledně posouzení splnění podmínek poplatníka pro osvobození od soudních poplatků, a zda je důsledkem nerespektování závazného právního názoru nesplnění podmínky pro zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku“, v konkrétních souvislostech dovolacím soudem dosud neřešené.
19. K jednotlivým otázkám dovolatel připojuje podrobnou argumentaci. Závěrem namítá, že v odvolacím řízení rozhodoval senát v jiném než zákonném složení, totiž s jinou předsedkyní, než které byla věc přidělena, z důvodu, který není z napadeného usnesení ani ze spisu patrný, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
21. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, a u otázky, pro jejíž řešení shledal dovolání přípustným, vzhledem k rozsáhlosti a struktuře dovolání zároveň též jeho důvodností.
22. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
23. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky č. 4, neboť otázka výkladu slovního spojení „začal-li již jednat o věci samé“, obsaženého v §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (v předchozím znění bylo obsaženo v odstavci 2), nebyla v daných souvislostech v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolání je v tomto ohledu též důvodné, neboť odvolací soud tuto otázku neřešil správně.
24. Podle §2 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. 1. 2008, poplatníky poplatku za řízení před soudem prvního stupně jsou žalovaný (žalovaní) uplatňující svá práva vzájemným návrhem [v předchozím znění šlo o písm. d)].
25. Podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. 1. 2001, jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (dále jen "návrh na zahájení řízení").
26. Podle §7 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 4. 2015, je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti.
27. Podle §9 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 9. 11. 2004 do 29. 9. 2017, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví (odstavec 1). Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (odstavec 3). Pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé [odstavec 4 písm. a)]. V případech uvedených v odstavci 4 rozhoduje soud o uložení povinnosti zaplatit poplatek spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí (odstavec 6 věta první) [citované znění odstavce 3 a první věty odstavce 6 nedoznalo v mezidobí změny, jde tedy o úpravu ve znění pozdějších předpisů].
28. Podle položky 1 bodu 2 věty první Sazebníku, ve znění účinném od 1. 9. 2011, ze vzájemného návrhu žalovaného se platí poplatek tak, jako by byl tento návrh podáván samostatně.
29. Dovolatelem otevřené otázky se dotýká usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3113/2020, podle jehož závěrů za „jednání o věci samé“ je třeba považovat jednání nařízené k projednání věci samé ve smyslu §115 o. s. ř. Podle §115 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba.
30. Ve zde souzené věci změnil dovolatel podáním ze dne 18. 11. 2010 (výlučně jímž v souvislosti s touto otázkou argumentuje) vzájemný návrh tak, že se domáhá odstranění tam specifikovaných 77 vad díla. Podle obsahu spisu (srov. protokol o jednání na č. l. 434 a násl.) při jednání konaném dne 7. 3. 2011 soud prvního stupně rozhodl, že změnu vzájemného návrhu připouští. Nato soud prováděl dokazování, a to též o takto změněném vzájemném návrhu, což je nade vši pochybnost patrno již z toho, že v rámci provádění listinných důkazů provedl mimo jiné důkaz též přílohami k podání žalovaného ze dne 18. 11. 2010.
31. Dokazování provádí soud při jednání (§122 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže soud k tvrzením uplatněným v podání, jímž žalovaný změnil vzájemný návrh, provedl dokazování, pak jednal o věci samé ve smyslu §9 odst. 4 písm. a) zákona č. 549/191 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, bez zřetele na to, zda žalovaný změněný vzájemný návrh přednesl či nikoliv. Výklad, který započetí jednání ve smyslu tohoto ustanovení pojí s přednesem změněného vzájemného návrhu jako podmínkou sine qua non, je nepřípustně formalistický.
32. Na danou procesní situaci tedy dopadá ustanovení §9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 zákona o soudních poplatcích; stran vzájemného návrhu na odstranění 77 vad díla není možno řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavit. O uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí.
33. Ve vztahu k té části změny vzájemného návrhu, jíž byl uplatněn požadavek na odstranění 77 vad díla, tedy rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
34. V důsledku tohoto posouzení se pak stávají bezpředmětnými otázky č. 5, 7, 8 a 9. V části týkající se rozšíření vzájemného návrhu na požadavek odstranit 77 vad díla, je pak bezpředmětná též otázka č. 1.
35. Otázka č. 1 nezakládá přípustnost dovolání ani ve zbývající části, týkající se soudního poplatku z rozšíření vzájemného návrhu o požadavek na zaplacení smluvních pokut za prodlení s odstraněním vad díla. Z výzvy k zaplacení soudního poplatku obsažené v usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 6. 2018, č. j. 4 C 450/2003-921, zcela jasně vyplývá, že se vztahuje ke vzájemnému návrhu na peněžité plnění, a to pouze k němu [srov. odkaz na položku č. 1 písm. c) Sazebníku], a dovolateli muselo být z procesních souvislostí zřejmé, že jde o soudní poplatek za změnu vzájemného návrhu učiněnou jeho podáními ze dne 2. 5. 2012 a 16. 12. 2014, připuštěnou usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2017, č. j. 4 C 450/2003-863. S dovolatelem lze souhlasit potud, že z výzvy nelze dovodit, že se týká změny vzájemného návrhu na odstranění vad díla. Důsledkem však není vadnost výzvy, nýbrž jen ta skutečnost, že touto výzvou dovolatel k zaplacení soudního poplatku za rozšíření vzájemného návrhu požadujícího nepeněžité plnění vyzván nebyl. Od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1605/2013 se tedy odvolací soud v dovolatelem uplatněném ohledu neodchýlil. Skutečnost, kterou tu dovolatel zdůrazňuje, totiž rozpor mezi obsahem výzvy a rozhodnutím o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není způsobena vadou výzvy, nýbrž nesprávností příslušné části odůvodnění rozhodnutí. V poměrech zde souzené věci tu pak není ani důvod řešit otázku, kterou dovolatel podpůrně předkládá jako dosud nikoliv zcela vyřešenou.
36. Předpoklad přípustnosti dovolání vymezený prostřednictví otázky č. 2 neobstojí již z toho důvodu, že je založen na mylném předpokladu. Nejvyšší soud se v kasačním usnesení ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1892/2016, otázkou, zda dovolatelem uplatněné nároky či jejich část představují zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, nezabýval, což ostatně výslovně zdůraznil. Pak tu ovšem nebyl závazný právní názor, který měl odvolací soud podle mínění dovolatele nerespektovat.
37. Ani otázka č. 3 závěr o přípustnosti dovolání nezakládá, především proto, že dovolatel nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
38. V souzené věci dovolání přípustné je, leč odvolací soud se vytýkané vady nedopustil. Především ve svém rozhodnutí č. j. 68 Co 479/2017-912 nevyjádřil (a není v něm obsažen ani implicite) právní názor, který mu dovolatel připisuje, totiž že připuštění rozšíření vzájemného návrhu je podmínkou pro to, aby mohla být podána žádost o osvobození od soudního poplatku za novou – rozšířenou část vzájemného návrhu. Při posouzení dopadů kasačního usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1892/2016 odvolací soud naopak konstatoval, že dovolací soud přezkoumával napadené rozhodnutí právě a jen z pohledu správnosti výroku, jímž odvolací soud potvrdil zastavení řízení o další žádosti žalovaného o osvobození od soudních poplatků pro překážku věci rozhodnuté, a proto soustředil svou pozornost právě a jen k posouzení toho, zda na straně žalovaného došlo či nedošlo ke změně poměrů; pouze v této souvislosti odvolací soud zmínil, že rozšíření vzájemného návrhu bylo připuštěno až po rozhodnutí Nejvyššího soudu a ten se tak nemohl zabývat tím, zda byly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a nemohl proto také zavázat soudy nižších stupňů svým právním názorem stran naplnění zákonných předpokladů pro osvobození. Otázku vzájemného vztahu mezi rozhodnutím o připuštění změny vzájemného návrhu a podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků, resp. rozhodnutím o takové žádosti, pak odvolací soud neřešil ani v napadeném rozhodnutí. Příslušnou argumentaci dovolatele odmítl jako nepřípadnou s odůvodněním, že o osvobození od soudních poplatků za řízení o vzájemném návrhu již soudy pravomocně rozhodly a ani případná „předčasnost“ takového rozhodnutí nic nemění na jeho právní moci, závaznosti a nezměnitelnosti.
39. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky č. 6, neboť odvolací soud se při jejím řešení od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1605/2013, uveřejněného pod číslem 84/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neodklonil; v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud řešil odlišnou procesní situaci a jeho závěry nejsou v poměrech zde souzené věci použitelné. Dovodil, že soud, jenž rozhoduje postupem podle §12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, musí ve výroku rozhodnutí výslovně uvést, zda původní rozhodnutí o uložení poplatkové povinnosti ruší či zda je mění, a jakým způsobem. Ve zde souzené věci soud prvního stupně dovolateli povinnost k zaplacení soudního poplatku neuložil, nýbrž jej v souladu s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzval k zaplacení soudního poplatku s příslušným poučením o následcích neuposlechnutí výzvy, k aplikaci §12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích tu tedy nebyl důvod. Výzvy učiněné ve zde souzené věci si ostatně neodporují, a nedošlo tudíž k porušení zásady předvídatelnosti či k jinému porušení práv a právem chráněných zájmů dovolatele, neboť výzvy k zaplacení soudního poplatku ve výši 4 100 000 Kč byly reakcí soudu prvního stupně na změny vzájemného návrhu provedené podáními dovolatele ze dne 2. 5. 2012 a 16. 12. 2014, připuštěné usnesením ze dne 14. 9. 2017, č. j. 4 C 450/2003-863, což muselo být dovolateli zřejmé. Nejvyšší soud ostatně v usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 870/2019, v němž vysvětlil rozdíl mezi výzvou k zaplacení soudního poplatku a rozhodnutím o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek, výslovně uzavřel, že toto rozlišování má svůj význam i při aplikaci §12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, neboť zrušit nebo změnit je nutno toliko nesprávné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek, nikoliv nesprávnou výzvu k zaplacení soudního poplatku. Platí-li to pro nesprávnou výzvu, pak tím spíše to platí pro výzvu vycházející z jiného rozsahu předmětu řízení.
40. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka vymezená pod č. 10, neboť odvolací soud takto formulovanou otázku neřešil a neměl důvod řešit; skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (že bylo pro napadené rozhodnutí určující) je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud posuzoval konkrétní procesní situaci, v níž byla žádost žalovaného o osvobození od soudních poplatků zamítnuta kumulative ze dvou důvodů, jednak proto, že jeho vzájemný návrh je zjevně bezúspěšným uplatňováním práva, jednak z toho důvodu, že žalovaným udávané příjmy neodpovídají jeho možnostem a schopnostem. S námitkou dovolatele, že nebylo rozhodnuto o jeho další žádosti o osvobození od soudních poplatků, se odvolací soud vypořádal prostřednictvím argumentu, že jde-li o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, nemůže ani případná změna majetkových poměrů opodstatnit jiné rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu uzavřel, že podává-li žalovaný v průběhu řízení obsahově shodné žádosti o osvobození od soudních poplatků, nebylo povinností soudů se jimi věcně zabývat, neboť řetězení totožných návrhů je procesní obstrukcí představující zneužití procesních práv, které nepožívá právní ochrany. Je na první pohled zjevné, že dovolatelem předložená otázka se míjí s důvody, pro něž odvolací soud nepovažoval za nezbytné rozhodovat o „první žádosti o osvobození od soudního poplatku za rozšíření vzájemného návrhu, která byla podána po připuštění rozšíření vzájemného návrhu“.
41. Též pod č. 11 dovolatel předkládá otázku, kterou odvolací soud neřešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí nezávisí. Však také dovolatel v příslušné argumentaci vytýká nerespektování právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1892/2016 nikoliv dovoláním napadenému rozhodnutí o zastavení řízení, nýbrž usnesení ze dne 13. 11. 2017, č. j. 4 C 450/2003-871, jímž soud prvního stupně nevyhověl jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, a usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 4. 2018, č. j. 68 Co 479/2017-912, jímž bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Pokouší se tak obejít ustanovení §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., podle něhož proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek, není dovolání přípustné.
42. Námitku zmatečnostní vady řízení spočívající v nesprávném obsazení soudu [§229 odst. 1 písm. f o. s. ř.] Nejvyšší soud důvodnou neshledal. Podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze ke dni 5. 2. 2019, kdy mu byla věc s odvoláním žalovaného předložena, měl o věci rozhodovat senát ve složení předsedkyně senátu L. P. a soudci V. Č. a P. R. Do procesního spisu byl na základě podnětu Nejvyššího soudu (srov. č. l. 1010 spisu) dodatečně zažurnalizován záznam personálního oddělení Městského soudu v Praze, v němž se potvrzuje, že L. P. měla v době od 29. 7. do 9. 8. 2019 řádnou dovolenou. Složení, v němž senát odvolacího soudu č. 68 Co rozhodoval, tj. V. Č. jako předsedkyně senátu a soudci P. R. a I. B., odpovídal pravidlům rozvrhu práce Městského soudu v Praze o zastupování pro případ nepřítomnosti L. P. Soud byl tedy obsazen správně.
43. Protože napadené rozhodnutí v části, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o vzájemném návrhu žalovaného na odstranění 77 vad díla, není správné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné v tomto rozsahu o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v této části podle §243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že se usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 mění tak, že řízení o vzájemném návrhu žalovaného na odstranění 77 vad díla se nezastavuje.
44. Rozhodnutí odvolacího soudu ve zbývající části, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení smluvních pokut za nesplnění lhůt k odstranění vad díla, se dovolateli nezdařilo způsobem upraveným v §237 o. s. ř. otevřít dovolacím přezkumu, v tomto rozsahu tedy Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
45. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 5. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu