ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3387.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3387/2020-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Biskupství ostravsko-opavské , identifikační číslo osoby: 654 68 953, se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Kostelní náměstí 3172/1, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání zemědělských pozemků oprávněné osobě a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 72/2015, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 1 Co 18/2020-225, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2020, č. j. 23 C 72/2015-199) potvrzen v odvoláním napadených výrocích I a III, jimiž soud nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 6. 12. 2015, sp. zn. SP2294/2014-571102/N/R104, č. j. SPU 627124/2015/Kle, tak, že se žalobci (oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) vydává pozemek parc. č. 3868/8 o výměre 1 318 m 2 , oddělený z původního pozemku připojeným geometrickým plánem coby nedílné součásti rozsudku, a pozemek parc. č. 3868/9, oba v katastrálním území Bílá, a rozhodl o nákladech řízení. Přitom bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále i jen „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž odkazuje na „rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 547/2019, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 a sp. zn. 28 Cdo 3266/2019“) při řešení otázky hmotného práva, lze-li oprávněné osobě (se zřetelem na překážku dle §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) vydat pozemky tvořící se stavbami nedělitelný funkční celek, areál. Dovolání považuje dovolatelka za přípustné i pro odklon napadeného rozsudku od ustálené rozhodovací praxe „ústavního nebo dovolacího soudu“ (cit. rozhodnutí Ústavního soudu „sp. zn. III. ÚS 755/15 a sp. zn. II. ÚS 385/15“ a rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 30 Cdo 4616/2009“) při řešení otázky procesního práva týkající se uplatnitelnosti nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení (ovládaným principem neúplné apelace), připustil-li odvolací soud – po částečné kasaci svého předchozího rozhodnutí dovolacím soudem – jako nový důkaz žalobcem opatřený geometrický plán (jímž vymezil výlukou nedotčenou část pozemku parc. č. 3868/8 v k. ú. Bílá); za nesprávný dovolatelka považuje i postup odvolacího soudu, jenž v reakci na předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019) odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (Českou republikou jako účastnicí řízení, za niž před soudem vystupuje Státní pozemkový úřad coby organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu), jednající před soudem pověřenou zaměstnankyní s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zdali je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) jest poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při výkladu a aplikaci ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jež zakládá jednu z překážek vydání věci oprávněné osobě (z důvodu zastavěnosti pozemku stavbou) a jež se i dle důvodové zprávy k uvedenému předpisu inspiruje ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jest přiměřeně zohlednit i některé závěry učiněné při výkladu obdobně konstruované normy tohoto dříve přijatého restitučního předpisu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4269/2019).
Ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) překážkou vydání pozemku může být též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je v zásadě nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. U nárokovaných pozemků je pak nutno přihlížet i k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který zde představuje jedno z výkladových kritérií.
Ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků či jejich částí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2964/2019), ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, lze-li některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1003/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1516/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17).
Úvaha, zda určitá (přímo nezastavěná) část pozemku bezprostředně souvisí se stavbou a je nezbytně nutná k jejímu užívání, zahrnující v to i hodnocení, je-li pozemek (jeho část) prvkem uceleného areálu, je vždy spjata s konkrétními (individuálními) skutkovými okolnostmi věci a jako taková zpravidla představuje otázku nikoliv právní, nýbrž skutkovou a odpověď na ni se tudíž odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle účinné procesní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení téhož soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, a obdobně ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012).
Uzavírá-li zde odvolací soud, že vydání nyní nárokované části pozemku parc. č. 3868/8 (vymezené připojeným geometrickým plánem) v k.ú. Bílá nebrání překážka dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v situaci, kdy – dle soudem učiněných zjištění – nejde o pozemek bezprostředně zastavěný ani pro užívání staveb nezbytně nutný, kdy – po vyjmutí dotčené části parc. č. 3868/8 (nyní pod označením parc. č. 3868/11) přestavující „dvůr“ – také netvoří se stavbami funkční celek, neboť stavby lze k určenému účelu užívati i bez takto dotčené části pozemku, nikterak se výše uvedeným konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nezpronevěřil.
V kontradikci s ustálenou judikaturou nejsou ani závěry odvolacího soudu stran „restituovatelnosti“ pozemku parc. č. 3868/9 v k.ú. Bílá, jenž není dotčen veřejným užíváním (nejde o veřejnou komunikaci; k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 20189, sp. zn. 28 Cdo 5855/2017, spolu s další judikaturou citovanou v jeho odůvodnění), není zastavěn pozemní komunikací jako stavbou v občanskoprávním smyslu, ovšem není ani bezprostředně funkčně spjat právě se stavbami „rodinné usedlosti“ na sousedních pozemcích (parc. č. 1491, st. p. č. 1492 a st. p. č. 1493), s nimiž tak rovněž netvoří nerozlučný funkční celek (podává-li se nadto ze soudy učiněných skutkových zjištění, že daný pozemek slouží zejména jako přístup k dalším pozemkům ve vlastnictví žalobce).
Za daných skutkových zjištění – poté, kdy žalobce omezil žalobní návrh toliko na vydání pozemků, jež nejsou nezbytně nutné k užívání staveb, s nimiž funkční celek netvoří – není posouzení odvolacího soudu v rozporu ani se závěry, jež Nejvyšší soud v dané věci vylovil již v rozsudku ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019 (jímž jako nesprávný odmítl zejména ten předchozí závěr odvolacího soudu o relevanci vědomosti vlastníků staveb, že pozemky mohou být v budoucnu dotčeny restitučnímu nároky, spolu se skutečností o přenechání pozemků do dočasného užívání vlastníku staveb), ovšem ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou (jež vychází z odlišných skutkových zjištění, kdy nárokované pozemky byly nerozlučně funkčně spjaty se stavbami ve vlastnictví jiné osoby).
Dovolatelkou uplatněná kritika postupu soudů nižších stupňů, jež vystihuje vady řízení, je pak již bez významu v situaci, kdy ke zmatečnostem (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2350/2020), pročež ani výtky dovolatelky zpochybňující postup odvolacího soudu při předchozím zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zde nejsou relevantní (přiměřeně srov. např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3561/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015; 25 Cdo 2284/2015). Obdobné se uplatní i v případě namítaného porušení principu neúplné apelace; §205a, §213 odst. 5 o. s. ř. (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016).
Nelze přitom přehlížet, že právě napadený rozsudek odvolacího soudu na otázce aplikace ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. nespočívá. Námitky směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem). Přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018).
Důvodnost i relevanci pak postrádá i tvrzení dovolatelky o porušení práva na spravedlivý proces, nehledě na to, že názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.).
K výtkám dovolatelky stran postupu soudu v řízení sluší se snad v zájmu úplnosti uvést i tolik, že v situaci, kdy překážka naturální restituce dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. nedopadá na celý pozemek (evidovaný v katastru nemovitostí v podobě pozemkové parcely) nýbrž toliko jeho část, odvolací soud nikterak nepochybil, jestliže v průběhu řízení (v jeho fázi předcházející vydání kasačního rozhodnutí, vůči němuž zde dovolatelka vlastně brojí a jenž předmětem dovolacího přezkumu ani není) hodnotil žalobcem opatřený geometrický plán, jímž byla z původně nárokované (celé) parcely č. 3868/8 oddělena část pozemku zákonnou výlukou nedotčená, nikoliv jako nepřípustnou novotu, neboť jej nepovažoval za důkaz ve smyslu §125 o. s. ř., ale za součást žalobcem učiněného úkonu, jímž byly specifikovány nemovitosti (pozemky), jejichž vydání se domáhá (k tomu srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016). K dané problematice dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, odkazující již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 681/96, dle nějž je dostatečná identifikace požadované části pozemku (které lze vskutku docílit primárně pomocí geometrického plánu) otázkou určitosti žaloby, jíž je příslušný restituční nárok vznášen. Podpůrně sluší se odkázat i na tu rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž žaloba o vydání části pozemku je přesná a určitá nejen tehdy, jestliže je požadovaný díl předmětné nemovitosti označen v připojeném geometrickém plánu, ale také v případě, kdy je dostatečně identifikován jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části pozemku se návrh týká (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1253/2007, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2007), přičemž k opatření geometrického plánu (umožňujícího následné uskutečnění odpovídajícího zápisu do katastru nemovitostí, k tomu srovnej přiměřeně již cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016) lze přikročit i v průběhu řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1217/2009).
Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání [o konformitě rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek, kdy závěry odvolacího soudu – jak již výše uvedeno – nepříčí se ani rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, jímž nebyly nikterak popřeny ty závěry ustálené rozhodovací praxe (jež jsou rozvedeny i výše), že ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní].
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastnice řízení (České republiky – Státního pozemkového úřadu) bylo odmítnuto a kdy nákladům k náhradě oprávněného žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů na jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč, tj. celkem 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 1. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu