ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5144.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5144/2017-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Lesy České republiky, s.p. , IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, za účasti Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina, IČO 00569089, se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 157/1, zastoupeného JUDr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Jugoslávská 622/64, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 13/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2017, č. j. 5 Co 12/2017-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit účastníku řízení Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Smejkala do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce napadl dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byly změněny výroky I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2017, č. j. 35 C 13/2015-88, jimiž bylo stanoveno, že se nevydávají blíže specifikované nemovitosti v katastrálním území M. K. s tím, že se v uvedeném rozsahu nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj sp. zn. SP 10732/2014/40/A, č. j. SPU 510961/2015/Čer, ze dne 2. 10. 2015, a to tak, že se žaloba o nahrazení uvedeného rozhodnutí zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byl žalobce zavázán nahradit náklady odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen – „o. s. ř.“). Srov. k tomu čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatel předestřel otázku, zda zastavěnost oprávněnou osobou nárokovaných pozemků stavbou lyžařského vleku a s ním související sjezdové trasy brání ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jejich vydání. Mínil, že otázku funkční souvislosti lyžařského vleku s předmětnými pozemky, po nichž vede sjezdová trasa, vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Současně měl za to, že otázka restituční výluky ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. z důvodu zastavěnosti nárokovaných pozemků stavbou lyžařského vleku nebyla dosud judikaturou řešena.
Účastník řízení, Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina, ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v tom smyslu, že i při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze přiměřeně zohledňovat některé závěry artikulované v souvislosti s výkladem obdobně konstruovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015. Pakliže tedy §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. stanoví, že se za zastavěnou (a tudíž vydání oprávněné osobě nezpůsobilou) považuje také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze podobně jako při výkladu citovaného ustanovení zákona o půdě dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být nejen zastavěnost pozemku (přičemž zákon výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze), ale i okolnost, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku se stavbou (areálu).
V situaci, kdy restituční předpisy sledují v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán, ovšem aplikace restitučních výluk přichází v úvahu až tehdy, jsou-li splněny tam uvedené podmínky, a to beze všech pochybností (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný pod č. 123/2003 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4153/2009). Důvodem působení výluk je současně takový veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je totiž třeba vždy mít na zřeteli účel a předmět jejich úpravy. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel. V konkrétním případě je třeba volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný pod č. 96/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017). Ve světle uvedených zásad přitom judikatura restituční výluku spočívající v realizaci veřejného zájmu spatřuje např. v situacích, v nichž by restituent vydanou nemovitost z objektivních důvodů nemohl užívat (např. plochy zeleně jsoucí veřejným statkem), srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Dovolací soud současně dovodil, že je-li spatřován veřejný zájem na tom, aby byly předmětné pozemky považovány za jeden funkční celek a aby bylo zachováno jejich stávající využití, dlužno zohlednit, že změnou vlastníka se bez dalšího nezmění způsob využití těchto pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011). Zdůrazňuje princip, že postup demokratického právního státu musí náležitě vážit oprávněný zájem restituenta, přičemž restituční nároky jsou nároky zvláštními, neboť jsou projevem snahy demokratického právního státu přiblížit se spravedlnosti a napravit křivdy vzniklé za minulého totalitního režimu, pročež je v zásadě stále třeba je považovat za primární, a to někdy i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, publikovaný pod č. 161/1997 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), pak dovolací soud v souvislosti s odůvodněním neexistence restituční výluky v podobě zastavěnosti pozemku areálem přiznává relevanci též okolnosti, že povinná osoba pozemek sama neužívá a pronajímá jej (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Potřeba důsledné aplikace zásady ex favore restitutionis pak v režimu zákona č. 428/2012 Sb. vyvstává tím spíše, že tento zákon oprávněným osobám za nevydané pozemky nepřiznává individuální náhradu (jako je tomu v režimu zákona o půdě), ale toliko náhradu paušální (§15 zákona č. 428/2012 Sb.).
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, kdy nárokované, bezprostředně nezastavěné, pozemky sloužící jako sjezdová dráha (pozemky zastavěné samotnou stavbou lyžařského vleku a stavbami technického zabezpečení jeho provozu vydány nebyly) jsou od okamžiku zřízení lyžařského vleku jeho vlastníkem, odlišným od povinné osoby, užívány na základě nájemní smlouvy, uzavřel, že v projednávané věci veřejný zájem na zachování vlastnického práva povinné osoby nad restitučním zájmem oprávněné osoby nepřevažuje, vyřešil dovolatelem předestřenou otázku v souladu se závěry vyplývajícími z judikatury dovolacího i Ústavního soudu, na nichž není důvodu cokoliv měnit. Dovolatelem vznesená otázka tudíž k založení přípustnosti dovolání vést nemohla.
Upozorňuje-li přitom dovolatel na veřejný zájem na zachování provozu lyžařského areálu, dlužno dodat, že vzájemná práva a povinnosti oprávněné osoby a vlastníka lyžařského vleku budou v zásadě i nadále upravena již sjednanou nájemní smlouvou (viz §2221 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, §12 odst. 3 zákona č. 428/2012 Sb.).
Pro závěr o existenci překážky vydání předmětných pozemků pak nesvědčí ani dovolatelem odkazovaná judikatura. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3608/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 35/2008, totiž na posuzovanou věc nedopadají, neboť neřešily otázku restitučních výluk, nýbrž se věnovaly vymezení podmínek, za kterých byl Pozemkový fond povinen převést nemovitý majetek na nabyvatele podle ustanovení §5 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. Současně se zřetelem k výše uvedenému nelze ani konstatovat, že by docházelo k dělení vlastnického práva způsobem zapovězeným dovolatelem citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, publikovaným pod č. 89/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006.
Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. naplněny nebyly.
Napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům účastníka řízení, Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§14a odst. 1 téže vyhlášky) ve výši 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu