ECLI:CZ:US:2021:4.US.2182.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2182/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Michalem Stupkou, advokátem, sídlem Družstevní 1395/8, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2021 č. j. 11 Tvo 7/2021-35975 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2021 č. j. 6 To 28/2020-35912, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V návaznosti na to požádala o přednostní projednání ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestní věci vedené proti obviněnému P. J. a spol. bylo rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 11. 2019 sp. zn. 45 T 3/2016 rozhodnuto mimo jiné tak, že se podle §101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zabírá částka ve výši 5 835 567 EUR na účtu stěžovatelky č. XXX vedeném u LBBW Bank, a částka 50 021 020 Kč na účtu stěžovatelky č. XXY, vedeném u LBBW Bank, neboť šlo o výnosy z trestné činnosti.
3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka jako zúčastněná osoba odvolání, v němž požádala o zrušení zajištění daných finančních prostředků. Tento návrh (i návrhy dalších zúčastněných osob) Vrchní soud v Praze v záhlaví specifikovaným usnesením podle §79f odst. 2, odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Stížnost stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu (vedle stížností dalších zúčastněných osob) Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že dospěl-li vrchní soud k závěru, že v souladu s dosavadními zjištěními, jež byla učiněna v trestním řízení a shrnuta v dosud nepravomocném rozsudku městského soudu, existuje i nadále důvodné podezření, že zajištěné peněžní prostředky pocházejí z trestné činnosti, jež v obecné rovině podle závěrů rozsudku městského soudu spočívá zejména v podvodném odčerpávání peněžních prostředků ve výši 1 373 000 000 Kč ke škodě poškozeného Y, následné nezákonné legalizaci souvisejících majetkových dispozic zastírajících jejich skutečný účel, případně původ peněžních prostředků, a u členů představenstva Y v nesplnění funkčních povinností v úvěrovém procesu vedoucích ke vzniku extrémně vysoké škody na úkor poškozeného, nelze tomuto postupu vytknout žádného pochybení.
5. K námitce o trvání omezení spočívajícího v zajištění Nejvyšší soud poukázal na konkrétní okolnosti dané trestní věci. Zdůraznil, že trestní řízení, v němž k předmětnému zajištění došlo, je objektivně komplikováno zejména skutkovou složitostí dané věci, jejím značným rozsahem, včetně přítomnosti mezinárodního prvku, jakož i sofistikovaností dané trestné činnosti, do níž byl zapojen větší počet (fyzických i právnických) osob. Nejvyšší soud podotkl, že za těchto okolností, stejně jako za situace, kdy se trestní řízení po vynesení nepravomocného odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v současné době nachází již v odvolacím řízení, a s ohledem na důvodné podezření, jež je založeno na relevantních poznatcích, nemůže považovat délku trvání zajištění v rozsahu sedmi až osmi let za a priori nepřiměřenou, neboť ačkoli tato délka nepochybně zvyšuje intenzitu zásahu do práv zúčastněných osob, nejde o délku natolik excesivní, že by byla fakticky neodůvodnitelná. Dodal, že právě výše uvedené okolnosti projednávaného případu jsou tím faktorem, který jej odlišují od stěžovatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (pozn. N 62/52 SbNU 609, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud shledal nepřiměřenost délky trvání zajištění z toho důvodu, že trestní řízení zůstalo i po šesti letech toliko ve fázi přípravného řízení, přičemž k průtahům v dané věci došlo zčásti i činností veřejné obžaloby a celková doba řízení tak byla v dané době nepředvídatelná.
6. Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal i na aktuální mimořádnou situaci týkající se bezprecedentní celosvětové pandemie onemocnění SARS-CoV-2, jež se mimo jiné promítla právě i do délky odvolacího řízení, a to s ohledem na nutnost minimalizovat nebezpečí nekontrolovaného šíření onemocnění SARS-CoV-2, které mohlo vážně ohrozit život a zdraví vysokého množství osob představujících jednotlivé subjekty daného trestního řízení či osoby na tomto řízení zúčastněné. I tato skutečnost, která mimořádným způsobem zkomplikovala rozhodovací činnost obecných soudů na celostátní úrovni, se totiž, ve spojení s rozsahem a složitostí daného případu, projevila v případné prodlevě, jež nastala při rozhodování vrchního soudu nejen o žádosti stěžovatelky na zrušení zajištění peněžních prostředků, ale zejména o podaných odvoláních.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka po rekapitulaci dosavadního průběhu předmětného trestního řízení namítá zásah do svých ústavně zaručených práv spočívající v údajně nedostatečném odůvodnění nezbytnosti a potřebnosti trvání zajištění jejích finančních prostředků obecnými soudy a rovněž v nepřiměřenosti délky samotného zajištění. Poukazuje na to, že trvání zajištění musí být nezbytné a potřebné, musí být zdůvodněno a podloženo, a že nároky na přezkum odůvodnění a trvání zajištění se plynutím času zpřísňují, přezkum musí být důkladnější - zejména trvá-li zajištění již více než osm let, jako v posuzované věci. Současně se soud musí s argumenty, které jsou pro posouzení zajištění relevantní, vypořádat, a alespoň na ně stručně reagovat. Uvedeným podmínkám však podle stěžovatelky obecné soudy nedostály, neboť jejich odůvodnění jsou obecná, nikoliv individualizovaná - reagující na důvody a důkazy, o které žádost o zrušení zajištění opírá, a které dále v ústavní stížnosti rozvádí. Příslušné soudy podle stěžovatelky de facto přezkum trvání zajištění odložily na dobu, kdy bude rozhodnuto o odvolání ve věci samé. Dále stěžovatelka namítá, že existence nepravomocného rozsudku o zabrání zajištěných věcí není sama o sobě dostatečným důvodem pro trvání zajištění či důvodem bránícím přezkumu jeho trvání. Je naopak přesvědčena, že z příslušné právní úpravy vyplývá, že osoba, jejíž věci byly zajištěny, je oprávněna žádat zrušení zajištění kdykoliv v průběhu řízení, tedy i ve fázi odvolacího řízení, a je povinností soudů se takovou žádostí náležitě zabývat. Závěr Nejvyššího soudu, že se nemohl částí námitek (zejména hodnocením správnosti skutkových závěrů nalézacího soudu) zabývat, stěžovatelka odmítá s tím, že takový postup by vedl k popření práva na soudní přezkum zajištění. Zdůrazňuje, že soudy musí vždy posoudit, zda mohl být spáchán trestný čin a zda zajištěná věc může představovat nástroj nebo výnos z trestné činnosti.
8. K nepřiměřenosti délky trvání zajištění (přes osm let) stěžovatelka namítá, že s její argumentací se obecné soudy nevypořádaly a pouze konstatovaly, že je délka trvání zajištění přiměřená a zajištění má trvat i nadále. Připomíná, že podle judikatury Ústavního soudu je nutné přiměřenost délky trvání zajištění zkoumat vždy, že zajištění nemůže trvat libovolně dlouho, a že nepřiměřené délka zajištění představuje zásah do základního práva vlastnit majetek. Odkázala přitom na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se zajištění, podle které je třeba zohlednit, jakou relevanci mají argumenty podporující trvání zajištění, tedy zdali jsou tyto argumenty vymezené na počátku trestního řízení podporovány vývojem a směřováním celé trestní kauzy, a přihlédnout je nutné i k tomu, jak intenzivní zásah zajištění pro dotčeného individuálně představuje [např. nálezy ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17 (N 46/88 SbNU 623), ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 2952/16 (N 178/86 SbNU 831), ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609) aj.]. Rovněž poukázala na nález ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2713/18, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru o nepřiměřenosti délky trvání zajištění i ve zjevně značně komplikovaném právním případu, když délka trvání zajištění dosáhla necelých deseti let. Stěžovatelka má za to, že více než osm let trvající zajištění je nutné považovat z povahy věci za nepřiměřené s výjimkou situace, kdy jsou dány závažné skutečnosti odůvodňující další trvání zajištění. Stěžovatelka je přesvědčena, že z jejího tvrzení v žádosti plyne, že další trvání zajištění není nezbytné ani potřebné a představuje závažný zásah do jejích práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04].
12. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do zákonem vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nedošlo-li jejich postupem k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)].
13. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu trpěla vadami v ústavní stížnosti tvrzenými. Napadená rozhodnutí korespondují se závěry obsaženými i ve stěžovatelkou uvedené judikatuře Ústavního soudu. Jak Ústavní soud konstatoval již ve svém rozhodnutí ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 2184/21 týkající se jiného stěžovatele v téže věci, jde-li o požadavek přísnějšího hodnocení důvodů pro zajištění majetku v závislosti na délce trvání tohoto zajištění, lze za jeho naplnění považovat právě argumentaci nepravomocným rozhodnutím nalézacího soudu. Takové rozhodnutí je již totiž nepochybně výsledkem komplexního zkoumání dané věci nezávislým soudem, a shledal-li v této fázi řízení nalézací soud důvody pro zabrání věci, pak takový výrok (i když nikoliv konečný) logicky svědčí spíše závěru o nezbytnosti zajištění věcí, než tvrzení stěžovatelky, že k zajištění jejích věcí legitimní důvod neexistuje. Opodstatněnost takového zásahu do majetkové sféry stěžovatelky je proto nyní, tj. ve fázi odvolacího řízení, zjevně větší, než na jeho počátku, kdy bývá přece jen o využití institutu zajištění věcí rozhodováno daleko více v rovině pouze pravděpodobnostní. Tímto je tedy naplněn i stěžovatelkou připomínaný požadavek na přísnější hodnocení důvodnosti takového opatření v případě jeho delšího trvání, a to včetně stěžovatelkou citovaného závěru vysloveného ve výše označené judikatuře Ústavního soudu, podle něhož je třeba rovněž zohlednit, jakou relevanci mají argumenty podporující trvání zajištění, tedy zdali jsou tyto argumenty vymezené na počátku trestního řízení podporovány vývojem a směřováním celé trestní kauzy. Přihlédnout je pak nutné i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje.
14. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti je podle Ústavního soudu trvání zajištění finančních prostředků v dané věci i přes jeho delší trvání ještě přiměřené a dostatečně odůvodněné, a to i v intencích nálezu sp. zn. II. ÚS 2713/18, na nějž stěžovatelka, mimo jiné, odkazuje. Ve zmíněné věci týkající se žádosti o vrácení zajištěných obrazů Ústavní soud dospěl k závěru, že orgány moci veřejné po dobu celkem deseti let omezovaly základní práva stěžovatele, přičemž na jeho žádosti o sjednání nápravy reagovaly nejprve jejich mnohaletým vědomým přehlížením a následně pouhým paušálním, šablonovitým, formálně vadným a prakticky neodůvodněným zamítavým rozhodnutím. O nic takového ale v nyní posuzované věci nejde.
15. Ústavní soud konstatuje, že i přes nepochybně dlouhodobě trvající zásah do majetkové sféry stěžovatelky (přes osm let) neshledal v hodnocení vrchního soudu a Nejvyššího soudu o nezbytnosti jeho dalšího trvání žádné skutečnosti, které by jejich právní závěry zpochybňovaly, či dokonce mohly vést k závěru o porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatelka dovolává. Trvání zajištění finančních prostředků v dané věci je třeba považovat za přiměřené a dostatečně odůvodněné, a to i v intencích stěžovatelkou uvedené judikatury Ústavního soudu.
16. Řádně odůvodněným závěrům vrchního soudu a Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud co vytknout. Základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Ústavní soud rozhodl v krátké době po podání ústavní stížnosti, v důsledku čehož již nebylo třeba zvlášť rozhodovat o návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu