ECLI:CZ:US:2021:4.US.2195.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2195/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Pavlou Havránkovou, advokátkou, sídlem Jana Švermy 38/8, Havířov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. května 2021 č. j. 13 Co 61/2021-129 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 3. listopadu 2020 č. j. 100 P 14/2020-97 (120 P a Nc 39/2020), za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířové, jako účastníků řízení, a M. H. a nezletilé E. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 26 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") bylo výživné pro nezletilou vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá"), stanovené vedlejšímu účastníku (dále jen "otec") v dohodě rodičů schválené rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 121 Nc 20/2012-29 v částce 2 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2020 zvýšeno na částku 3 000 měsíčně s tím, že je splatné vždy do každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky. Dluh vyplývající ze zvýšení výživného za dobu od 1. 1. 2020 do 30. 11. 2020 v částce 11 000 Kč, jakož i běžné výživné sjednané v době od 1. 12. 2020 do konce měsíce, v němž byl rozsudek doručen, byl otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od doručení rozsudku (výrok I.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění rozhodnutí okresní soud uvedl, že dne 13. 1. 2020 podala stěžovatelka (dále též "matka") návrh na zvýšení výživného na částku 5 000 Kč měsíčně s ohledem na nárůst potřeb nezletilé a změnu ekonomické situace rodičů. Otec s návrhem matky částečně souhlasil a navrhl zvýšení výživného na částku 2 900 Kč měsíčně, nikoli zpětně. Svoje stanovisko odůvodnil příjmovými poměry a ekonomickým úpadkem, který řeší žádostí o osobní oddlužení. Okresní soud po provedeném dokazování shledal návrh matky na zvýšení výživného částečně důvodným. Konstatoval, že potřeby nezletilé se od předchozího stanovení výživného nepochybně zvýšily v důsledku růstu nezletilé i jejích potřeb v souvislosti se zahájením školní docházky. Současně však zdůraznil, že podstatné změny nastaly i u otce, který do roku 2019 pobíral pouze nemocenské dávky 8 000 - 9 000 Kč měsíčně, a i když mu byl přiznán invalidní důchod, spolu s podporou v nezaměstnanosti stále nedosahoval ani příjmu, jakého dosahoval před devíti lety, když jeho možnosti jsou limitovány zdravotním stavem. Teprve od ledna roku 2020 se spolu s příjmem z invalidního důchodu a z pracovního poměru dostal na částku srovnatelnou s příjmem v době poslední úpravy výživného. I když se příjem otce nezvýšil, okresní soud akcentoval, že mu ubyly celkem tři vyživovací povinnosti, a rozhodl o zvýšení výživného na částku 3 000 Kč měsíčně s tím, že takto určené výživné odpovídá aktuálním důvodným potřebám nezletilé a schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům otce, jakož i jeho životní úrovni.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud po přezkoumání věci shledal, že okresní soud správně zjistil skutkový stav a z něj vyvodil přiléhavý právní závěr, který žádnou korekci nevyžadoval. Konstatoval, že zvýšení výživného pro otce o 1 000 Kč měsíčně odpovídá všem zákonným kritériím, přičemž nebylo třeba provádět důkazy nesoucí se k výdajům matky za nezletilou a na domácnost, neboť s ohledem na situaci otce šlo o důkazy nadbytečné.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu uvádí důvody, pro které podala návrh na zvýšení výživného na částku 5 000 Kč měsíčně. Domnívá se, že obecné soudy měly zjišťovat všechny skutečnosti, které by přesně určily výši oprávněných potřeb nezletilé a které dokládala k návrhu na zvýšení výživného přiloženými listinnými důkazy a výpočty. Má za to, že v daném řízení měl soud především zohlednit zájem nezletilé, a to provedením veškerých potřebných důkazů, což neučinil a zaměřil se výhradně na výdělkové poměry otce. To považuje stěžovatelka za nesprávný postup. Tvrdí, že disponuje minimálním příjmem tvořeným v podstatě jen sociálními dávkami, proto není schopna uspokojit všechny oprávněné potřeby nezletilé. Nezletilá tak nemůže navštěvovat zájmové kroužky či aktivity, které by jinak ráda navštěvovala a provozovala. Uvádí, že otec jí s péčí o nezletilou nikterak nepomáhá, s nezletilou se ani nevídá, veškerá péče je tedy na ní. Proto není schopna najít si vhodné zaměstnání, neboť z důvodu řádné péče o nezletilou může pracovat jen na poloviční úvazek. Je přesvědčena, že obecně každý rodič, který se vůbec nepodílí na výkonu osobní péče o nezletilé děti, by se měl v maximální možné míře podílet na krytí odůvodněných potřeb nezletilých hrazením výživného. K tomu odkazuje na statistiku nezbytných nákladů na dítě provedenou Českým statistickým úřadem v roce 2003. Dodává, že kolizní opatrovník v řízení řádně nehájil zájmy nezletilé, neboť se ani nedostavil k odvolacímu řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. V nyní posuzovaném případě je základem ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky s tím, že obecné soudy otci nestanovily povinnost platit výživné na nezletilou v takové výši, kterou stěžovatelka navrhovala (tj. ve výši 5 000 Kč měsíčně).
8. Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například bylo-li by napadené rozhodnutí založeno na naprosté libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Ústavní soud již dříve konstatoval, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. V posuzované věci stěžovatelka ústavní stížností brojí proti skutkovým a právním závěrům okresního soudu a krajského soudu, čímž staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu nepřísluší. Z napadeného rozhodnutí okresního soudu se podává, jaká skutková zjištění a skutkové závěry učinil a jak věc posoudil po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadené rozhodnutí je celkově ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám (výše výživného), do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což však v daném případě nejde. Závěry krajského soudu, který se s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil, jsou rovněž jasné a přezkoumatelné. Oba obecné soudy dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
10. Lze tak uzavřít, že napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu nelze považovat za svévolná či libovolná nebo jinak vybočující z mezí spravedlivého procesu. Nutno dodat, že ze skutečnosti, že se stěžovatelka s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivější rozhodnutí ve věci.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu