ECLI:CZ:US:2021:4.US.2203.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2203/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Smutného, zastoupeného Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, sídlem Kostelní 172, Štětí, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2021 č. j. 72 Co 122/2021-298 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. února 2021 č. j. 15 C 215/2017-287, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl, že řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů stěžovateli se zastavuje (I. výrok), v plném rozsahu se zastavuje řízení o návrzích stěžovatele na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost (II. výrok) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění obvodní soud zejména uvedl, že stěžovatel se opakovanými návrhy domáhá přiznání osvobození od soudních poplatků a žádá ustanovení právního zástupce, byť jeho obsahově totožným návrhům nebylo v minulosti obecnými soudy vyhověno, neboť řádně nedoložil své majetkové poměry. Byl-li v minulosti ustanoven právní zástupce, stěžovatel s ním nekomunikoval a společně s manželkou si podání určená soudům tvořili sami. Bylo-li naposled o uvedených návrzích stěžovatele rozhodováno v listopadu roku 2020 a stěžovatel podáním ze dne 3. 2. 2021 opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů a tuto svou novou žádost odůvodnil shodně jako své předchozí žádosti, pak novému rozhodnutí o těchto návrzích stěžovatele obecnými soudy brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Nebylo-li z tohoto důvodu stěžovateli osvobození od soudních poplatků v jím zahájeném řízení o návrhu na obnovu řízení o žalobě pro zmatečnost přiznáno a stěžovatel ani přes výzvu soudní poplatek za tato řízení neuhradil, pak obvodnímu soudu nezbylo nic jiného než řízení o návrzích stěžovatele zastavit.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. I městský soud zdůraznil, že o návrhu stěžovatele, jímž žádal o přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů, bylo v jeho věci zatím naposledy pravomocně rozhodováno rozhodnutím obvodního soudu ze dne 29. 7. 2020 č. j. 15 C 215/2017-245 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 25. 11. 2020 č. j. 72 Co 390/2020-268 a soudy obou stupňů tehdy dospěly k závěru, že stěžovatel své tvrzení o nemajetnosti neprokázal, a znovu mu vysvětlily, jaké skutečnosti má objasnit a doložit. Stěžovatel však přesto opět jen znovu požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce podáním ze dne 3. 2. 2021, v němž toliko zopakoval skutečnosti, které již uvedl ve svých předchozích žádostech. Přitom neuvedl žádné nové skutečnosti ani změny, ke kterým by soudy při opětovném hodnocení důvodů pro přiznání osvobození od soudních poplatků mohly přihlédnout. Pakliže stěžovatel v opětovné žádosti pouze opakuje skutečnosti, kterými se obecné soudy ve svých předchozích rozhodnutích již zabývaly, pokračování v dalším řízení o návrhu stěžovatele na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce brání podle městského soudu nedostatek podmínek řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Obecné soudy podle stěžovatele ignorovaly argumentaci uvedenou v jeho návrzích, vůbec se s ní nevypořádaly, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces a nedostály požadavku předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání. Svá rozhodnutí stručně a nepřezkoumatelně odůvodnily. V dané souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 2022/07 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), když podle názoru stěžovatele i v jeho věci platí, že obecnými soudy ukládaná povinnost uhradit soudní poplatek ve svém důsledku představuje odepření spravedlnosti a obecné soudy tak stěžovateli znemožňují ochranu jeho subjektivních práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností. Žádná taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků (resp. při přezkumu žádosti o ustanovení právního zástupce) dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození, resp. pro ustanovení právního zástupce, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09, ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 4096/12, ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 879/20). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy a na ustanovení právního zástupce není Listinou bez dalšího zaručeno, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, resp. o splnění podmínek pro ustanovení právního zástupce, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud otevírá ústavní stížnost věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí přistupuje při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, resp. z pravidel pro ustanovení právního zástupce např. při zjištění svévole, při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo pro odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nálezy ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45), ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489), ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351) a další]. K podobnému pochybení však v posuzované věci nedošlo. Obecné soudy řádně vysvětlily, že jim v opětovném posouzení stěžovatelových žádostí brání překážka věci rozhodnuté, neboť stěžovatel se osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce domáhá opakovaně, aniž by se u něj změnily podmínky, které jsou pro eventuální kladné posouzení jeho žádostí rozhodné. Nepřípadný je i stěžovatelův odkaz na usnesení sp. zn. I. ÚS 2022/07, neboť v jeho věci nedošlo k odmítnutí spravedlnosti spočívající např. v tom, že by jeho řízení bylo zastaveno právě proto, že se o povinnosti hradit soudní poplatek nedozvěděl nebo že bylo zastaveno i přesto, že soudní poplatek byl řádně uhrazen. Opak stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí.
8. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu