ECLI:CZ:US:2021:4.US.2242.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2242/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2021 sp. zn. 9 To 238/2021 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení, ze dne 7. května 2021 č. j. KRPB-4035-12/TČ-2021-060083-PUD-C, za účasti Krajského soudu v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality - 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), usnesením ze dne 31. 5. 2021 č. j. KRPB-4035-24/TČ-2021-060083-PUD-C podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zahájila trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (tímto usnesením bylo rovněž zahájeno trestní stíhání spoluobviněných). Uvedená trestná činnost spočívala v obchodování naplňujícím znaky tzv. karuselových podvodů a byla páchána soustavně (v období od ledna 2014 do února 2015), v konkrétně zjištěných místech na území Jihomoravského kraje a Zlínského kraje, po předchozí domluvě, podrobném naplánování a ke škodě České republiky. Předmětem trestné činnosti mělo být nakupování vína a souvisejících produktů z jiných členských států Evropské unie (Španělské království, Italská republika a Maďarsko), přičemž zatížení daní z přidané hodnoty (dále jen "DPH") bylo fakturačně ponecháno na obchodních společnostech v postavení tzv. ztracených obchodníků figurujících na prvním stupni řetězce, které DPH po pořízení zboží nepřiznaly a nezaplatily, popř. ji krátily fiktivními odpočty z titulu plnění přijatého od jiných plátců v tuzemsku. Na konci řetězce, tj. již za tzv. nárazníkovými společnostmi, mělo na úrovni profitujících obchodních společností, do jejichž skladů či jejichž zákazníkům reálně bylo zboží při zastírání jeho skutečného pohybu dodáno přímo z jiných členských států Evropské unie, dojít ke snížení daňové povinnosti o částku nejméně 10 632 592 Kč.
3. Policejní orgán napadeným usnesením rozhodl po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podle §79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s §79a odst. 1 trestního řádu o zajištění věci jako náhradní hodnoty, a to konkretizované bytové jednotky ve vlastnictví stěžovatele.
4. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení policejního orgánu stížnost ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který ji napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Krajský soud se v odůvodnění tohoto usnesení ztotožnil se závěry policejního orgánu, přičemž nejdříve rekapituloval zjištění plynoucí ze spisového materiálu a následně se vypořádal s námitkami stěžovatele. S ohledem na povahu institutu zajištění náhradní majetkové hodnoty, jímž dochází toliko k dočasnému omezení dispozičního práva k určitému majetku (tj. nikoli k odnětí vlastnického práva či jeho trvalému zatížení), shledal krajský soud napadené usnesení policejního orgánu za správné a dospěl k závěru, že jde o dovolenou výluku z ochrany vlastnického práva stěžovatele. Podle krajského soudu neodporuje zákonné úpravě, byl-li v trestním řízení zajištěn majetek jen těch spoluobviněných, u nichž se ho podařilo dohledat. Po případném odsouzení by za způsobenou škodu odpovídali spoluobvinění společně a nerozdílně.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v předmětné trestní věci figurují celkem čtyři obviněné osoby, které podle podezření orgánů činných v trestním řízení měly ve vzájemné součinnosti páchat trestnou činnost. Postupem těchto orgánů je však nejvíce zasažen stěžovatel, jakkoli prohlašuje, že se protiprávního jednání nedopustil. Všechny nemovité věci, které byly v trestním řízení zajištěny, jsou v jeho vlastnictví (v jednom případě jde o spoluvlastnictví stěžovatele a spoluobviněného B. D.). Podle stěžovatele tím není zachována proporcionalita mezi spoluobviněnými, což se mu jeví jako nespravedlivé a příliš tvrdé. V jedné z nemovitých věcí, která byla zajištěna jiným usnesením, stěžovatel bydlí s matkou, od níž ji nabyl darem, a na kterou stav spojený s vysokou nejistotou nezaslouženě psychicky dopadá, přičemž po zohlednění způsobu nabytí vlastnického práva k dané nemovité věci by bylo zřejmé, že s domnělou trestnou činností nesouvisí, zejména nemohla být zakoupena za hypotetické výnosy z trestné činnosti.
6. Stěžovatel též polemizuje se závěry policejního orgánu o ceně zajištěných nemovitých věcí a výši škody způsobené vyšetřovanou (údajnou) trestnou činností. Podle stěžovatele byla tato škoda policejním orgánem účelově navýšena, aby k zajištění nemovité věci byl dán "prostor a důvod", a přesto předmětné nemovité věci mají cenu vyšší, než je policejním orgánem uvažovaná škoda.
7. Stěžovatel má za to, že byly-li obchodní společnosti A a B, ve kterých v minulosti působil jako jednatel, označené v usnesení o zahájení trestního stíhání za "profitující společnosti", měl být zajištěn zejména jejich majetek. Uvedenou charakteristiku přitom stěžovatel považuje za zavádějící, neboť uplatnění nároku na odpočet DPH je "zcela běžnou a zákonem předpokládanou praxí". Stěžovateli nelze opodstatněně klást za vinu, že subjekty, které dodávaly zboží oběma společnostem, údajně nesplnily svoji povinnost DPH přiznat a odvést. Stěžovatel neměl důvod se domnívat, že dodavatelské subjekty poruší své povinnosti. Jeho role ve skupině není dostatečně konkretizovaná a popis trestně postižitelného jednání v odůvodnění usnesení policejního orgánu je příliš obecný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však Ústavní soud ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) či usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud ve své judikaturní praxi formuloval určité požadavky, jimž mají orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)].
12. V nyní posuzované věci je prověřováno podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákona, kterého se měli dopustit stěžovatel a spoluobvinění. Ústavní soud v této fázi řízení není oprávněn se zabývat argumenty stěžovatele směřujícími do věci samé, neboť by nerespektoval zásadu subsidiarity ústavní stížnosti vycházející z předpokladu, že se dostává "na řadu" až poté, co byly marně využity všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele. Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že v tomto řízení o ústavní stížnosti není přezkoumáváno usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, nýbrž rozhodnutí o zajištění věci jako náhradní hodnoty podle §79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s §79a odst. 1 trestního řádu, což limituje i rámec přezkumu, který může provádět.
13. Orgány činné v trestním řízení podle Ústavního soudu rozhodly o zajištění věci jako náhradní hodnoty podle §79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s §79a odst. 1 trestního řádu v souladu s platnými právními předpisy. Policejní orgán své rozhodnutí odůvodnil způsobem odpovídajícím danému stadiu trestního řízení a vymezil v něm konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěl k závěru o důvodnosti provedení daného zajištění. V přípravné fázi trestního řízení přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. Závěr, že věc, která je výnosem z trestné činnosti, nelze zajistit a místo ní je nutné s poukazem na §79a odst. 1 a §79g odst. 1 trestního řádu zajistit náhradní hodnotu, nemusí být hodnověrný bez důvodných pochybností a není ani konečný, může být dalším šetřením vyvrácen. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení jej mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)].
14. Krajský soud v postupu policejního orgánu neshledal projev svévole vůči stěžovateli. Po přezkoumání věci konstatoval, že veškeré zatím shromážděné důkazy svědčí pro oprávněnou úvahu o tom, že k policejním orgánem tvrzené trestné činnosti pravděpodobně došlo, proto dospěl k závěru, že zajištění dané nemovité věci postupem podle §79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s §79a odst. 1 trestního řádu je v souladu se zákonem.
15. Řádně odůvodněným závěrům policejního orgánu a krajského soudu nemá Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti co vytknout. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána k tomu příslušnými orgány a nejsou projevem svévole či libovůle. Policejní orgán i krajský soud dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatele vlastnit majetek.
16. Stěžovatel již dříve napadl ústavní stížností jiné usnesení policejního orgánu, kterým byly postupem podle §79a odst. 1 a §79g odst. 1 trestního řádu zajištěny jako náhradní hodnoty specifikované nemovité věci v jeho vlastnictví, jakož i navazující usnesení krajského soudu, přičemž Ústavní soud ji usnesením ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 903/21 odmítl coby zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V této ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil námitky, které jsou převážně shodné s výhradami obsaženými v nyní posuzovaném návrhu. Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje především na body 8. a 9. uvedeného usnesení, kde se vypořádal s výtkami o disproporčním rozsahu uplatnění zajištění nemovitého majetku stěžovatele (ve srovnání se spoluobviněnými, resp. "profitujícími" obchodními společnostmi), o chybějící souvislosti jeho nabytí s údajnou trestnou činností, o nepříznivých dopadech zajištění na psychický stav stěžovatelovy matky a o nedostatečném popisu jednotlivých skutků, které jsou předmětem trestního stíhání.
17. Nad rámec argumentace obsažené v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 903/21 stěžovatel nyní namítá, že policejní orgán nesprávně stanovil ceny zajištěných nemovitých věcí a změnil výši škody, která měla stíhanou trestnou činností vzniknout. Ústavní soud konstatoval, že ústavněprávním požadavkem je též zachování principu proporcionality, jde-li o hodnotu zajištěného majetku [srov. kupř. nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 3511/14 (N 173/78 SbNU 577)]. Okolnost, že policejní orgán zvýšil uvažovaný výnos předmětné trestné činnosti, na částku 11 064 071,78 Kč neopodstatňuje pochybnosti o ústavněprávní konformitě napadených usnesení. V dané fázi trestního řízení lze srovnatelná dílčí upřesnění očekávat. Policejní orgán odhadl cenu nemovitých věcí zajištěných předchozími usneseními na částku 8 300 000 Kč a cenu nemovité věci zajištěné předmětným usnesením stanovil ve výši 2 500 000 Kč. Stěžovatel tyto kalkulace zpochybňuje, nicméně setrvává pouze v rovině obecných tvrzení, neboť Ústavnímu soudu nepředložil jakýkoliv důkaz, který by mohl vést k závěru o porušení zásady proporcionality.
18. Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 903/21 (bod 10.) stěžovatele upozornil na možnost podání žádosti o zrušení či omezení zajištění postupem podle §79f trestního řádu, popř. podání žádosti o provedení úkonu, jež se zajištěné věci týká, postupem podle §79g odst. 2 trestního řádu. Přitom poukázal, že především v pozdějším stádiu vyšetřování může mít stěžovatel k (ne)důvodnosti rozsahu zajištění jeho majetku vůči orgánům činným v trestním řízení silnější argumentační pozici než na jeho samém počátku. Není pochyb, že faktor plynutí času není v současnosti způsobilý hrát takovou roli, že by bylo v jeho důsledku namístě napadená rozhodnutí zrušit.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu