ECLI:CZ:US:2021:4.US.2263.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2263/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Elišky Černé, Ph.D., Mgr. Jakuba Černého, Matěje Goláně, Mgr. et Mgr. Magdalény Šipky, doc. MUDr. Jana Trnky, Ph.D., M.Phil., MME, Mgr. et Ing. Terezy Virtové, a Petry Vonáškové, všech zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. června 2021 č. j. 10 As 18/2020-57 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2019 č. j. 5 A 131/2017-83, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi správní soudy porušily čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručené právo na právní pomoc šesté stěžovatelky podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Česká republika na rohu Hybernské a Senovážné ulice v Praze vlastní dům, který není dlouhodobě využíván. Dne 10. 6. 2017 v odpoledních hodinách stěžovatelé do něj vstoupili s dalšími osobami, aby ho obsadili a víkendovým tzv. happeningem zde upozornili na neefektivní využívání nemovitých věcí ve vlastnictví veřejných institucí za situace, kdy stát současně odpovídá za politiku bydlení. V domě se zabarikádovali. Téhož dne ve večerních hodinách Policie České republiky (dále jen "PČR") stěžovatele a další osoby z domu po marných výzvách k opuštění budovy vyvedla a zajistila je.
3. Stěžovatelé se dne 29. 7. 2017 u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhali ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v uvedeném zákroku PČR. Stěžovatelé tvrdili, že vnik do uvedeného domu byl projevem jejich politického protestu. Stěžovatelé si byli vědomi, že se dopouštějí protiprávního jednání a připravili si i letáky a transparenty, aby o svých postojích informovali veřejnost. Stěžovatelé mimo jiného namítali, že zaprvé PČR jednala mimo svou působnost danou §2 větou druhou zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ochranu bezpečnosti majetku nelze zaměňovat s ochranou soukromoprávních zájmů. Majetek je věcí, vlastnictví je vztahem. K ochraně vlastnického práva přitom slouží civilní soudnictví; ve věci šlo nařídit předběžné opatření či využít institut svépomoci. Zadruhé stěžovatelé tvrdili, že PČR překročila svoje pravomoci. V jejich věci šlo ve svém důsledku o vyklizení ve smyslu §340 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), k němuž je však PČR oprávněna toliko v exekučním řízení. Nemohlo jít ani o vykázání z obydlí podle §44 a násl. zákona č. 273/2008 Sb., ani o donucovací prostředek podle §52 a násl. téhož zákona. Zákrok policie nebyl přiměřený okolnostem věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2015 č. j. 6 As 255/2014-42); jde o dlouhodobě neužívaný dům, šlo o rychlý a organizačně náročný zákrok, a PČR se nepokusila se stěžovateli jednat. Zatřetí stěžovatelé namítali, že PČR při zajištění šesté stěžovatelky odepřela sdělit jejímu právnímu zástupci, kde se nachází, a umožnit mu kontakt s ní. PČR tím šesté stěžovatelce odepřela právo na právní pomoc.
4. Městský soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem. Na tvrzení stěžovatelů uvedené shora zaprvé městský soud reagoval tak, že ve věci stěžovatelů šlo ve smyslu §2 věty druhé zákona č. 273/2008 Sb. o ochranu jak majetku, tak veřejného pořádku Tím, že stěžovatelé neoprávněně vnikli do cizí budovy (užili neoprávněně cizí věc) a vstupy do ní zabarikádovali, přinejmenším bezpečnost majetku ohrozili. Jejich počínání proto mohlo objektivně vzbudit podezření ze spáchání přestupku podle §50 odst. 2 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (neoprávněné užití cizího majetku), či podle §50 odst. 1 písm. d) téhož zákona (způsobení škody na cizím majetku poškozením věci). Nelze proto souhlasit s tím, že PČR nepřísluší chránit vlastnictví. PČR jednala v mezích své působnosti. Zadruhé, ve věci stěžovatelů nešlo o vyklizení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2017 č. j. 6 As 256/2016-79), nýbrž o vyvedení osob; PČR podle §10 zákona č. 273/2008 Sb. provádí úkony nebo přijímá jiná opatření, aby ohrožení nebo porušení chráněné hodnoty odstranila. Vyvedení osob je přitom takovým tzv. jiným opatřením a bylo předpokladem pro zajištění stěžovatelů podle §26 odst. 1 písm. a) a f) zákona č. 273/2008 Sb. Zákrok byl i přiměřený; PČR se nejdříve snažila situaci řešit smírně (vyzývala k opuštění budovy a upozornila na možnost provedení zákroku), ze zákroků v obdobných situacích v minulosti vyplývá, že odklad zákroku zvyšuje náklady a riziko jeho neúspěchu. Z okolností věci proto vyplývalo, že dohoda mezi PČR a "squattery" nebude s vysokou pravděpodobností úspěšná. Ani samotný průběh zákroku nebyl nepřiměřený; policisté se nenechali vyprovokovat, nebyli vulgární, nepoužili nepřiměřené násilí a nikdo z účastníků akce netvrdil, že byl zraněn. Zatřetí, městský soud zdůraznil, že kontaktu s šestou stěžovatelkou se domáhal její právní zástupce, nikoli ona sama, jako nositelka práva na právní pomoc. Již z tohoto důvodu její ústavně zaručené právo nemohlo být dotčeno. Nadto právní zástupce šesté stěžovatelky policistům nedoložil existenci právního zastoupení. Místo zákroku přitom nemůže být volně přístupné; šlo o ochranu samotné osoby právního zástupce, neboť nebylo možné zaručit, že se "situace ... nevyhrotí" a přítomnost právního zástupce nevystaví riziku jiné osoby.
5. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelů napadeným rozsudkem. Zaprvé odkázal na svoje rozsudky č. j. 6 As 255/2014-42 a sp. zn. 6 As 256/2016, z nichž se podává, že působnost PČR je v obdobných situacích dána, a to i poukazují-li stěžovatelé obsazením prázdné státní budovy na "společensky významnou otázku neúčelného nakládání s veřejným majetkem". Rozlišování stěžovatelů mezi ochranou majetku a vlastnictví je nepřesvědčivé a "spíše jen otázkou formulace". Ve věci stěžovatelů přitom šlo i o ochranu veřejného pořádku, neboť se akce odehrávala na frekventovaném místě a přilákala zájem veřejnosti. Veřejnoprávní ochrana majetku nutně vede k ochraně vlastnického práva. Zadruhé Nejvyšší správní soud zdůraznil pravomoc PČR zajistit osobu přistiženou při jednání, které má znaky přestupku podle §26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., a že bylo její povinností zabránit stěžovatelům v páchání přestupku neoprávněného užívání cizího majetku, z čehož je objektivně mohla podezírat. Proti stěžovatelům sice bylo vedeno přestupkové řízení, stěžovatelé však nebyli shledáni vinnými, neboť jejich jednání postrádalo materiální znak (šlo-li spíše o občanský protest než tzv. squatting). Argumentace stěžovatelů o způsobilosti civilního soudnictví dosáhnout stejného účelu jako posuzovaný zásah nemůže obstát již jen proto, že lhůty prostředků v civilním soudnictví jsou delší, než plánovaná doba jednání stěžovatelů (víkendový program, viz sub 2); jakékoli prostředky civilního práva proto byly ve věci stěžovatelů neúčinné. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatelé svoji argumentaci staví na závěru, že jejich jednání nemohlo být ani potenciálně přestupkem; na tom se však s nimi shodnout nelze. Stěžovatelé proto žádají od státu, který je "ze své podstaty konzervativní a opatrný", aby se postavil na jejich "menšinovou, aktivistickou, stranu" jako "aktivist[ů] (kteří prosazují alternativní a menšinový náhled na správný výkon vlastnického práva)". To je ale nerealistické; soud nemůže výkonné moci důvodně vytýkat, použila-li mocenské prostředky, které jí zákon svěřuje, nejde-li o exces. Nejvyšší správní soud zatřetí uvedl, že podle §24 odst. 4 zákona č. 273/2008 Sb. osoba omezená na svobodě má na vlastní žádost právo mluvit se svým zástupcem bez přítomnosti třetí osoby. Stěžovatelé však netvrdili, že šestá stěžovatelka sama požádala o součinnost nutnou za účelem obstarání právní pomoci. Nadto, právo na právní pomoc nezahrnuje právo hovořit s advokátem už v okamžiku, kdy probíhá zákrok PČR.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé zaprvé tvrdí, že správní soudy legitimizují zásahy PČR do soukromoprávních sporů. Stěžovatelé trvají na rozdílu mezi ochranou práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 Listiny a "aktivní ochranou veřejného pořádku a majetku v objektivní podobě", která nemá pozitivní ústavněprávní zakotvení. Z toho nutně plyne, že v tomto kontextu je nutné vykládat působnost orgánů veřejné moci restriktivně. Podle stěžovatelů má proto policejní donucení subsidiární povahu k výkonu soudní moci a závěry správních soudů v nyní posuzované věci posouvají výklad dotčených institutů k tzv. policejnímu státu. Stěžovatelé odmítají úvahu Nejvyššího správního soudu o tom, že přitáhnutí pozornosti jejich jednání může být podpůrným důvodem pro zásah PČR; uvedený prvek není protiprávní a je projevem svobody projevu. Výslovně odmítají, že je svoboda projevu chrání před donucením veřejné moci, avšak veřejnost jejich jednání nemůže vést ke zhoršení jejich postavení. Nejvyšší správní soud proto nesprávně aprobuje myšlenku, že veřejné šíření určitého světonázoru je v rozporu s veřejným pořádkem. Nesouhlasí proto se závěrem, že PČR je oprávněna řešit "tento konflikt" bez dalšího.
7. Zadruhé stěžovatelé tvrdí, že z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že Nejvyšší správní soud nepovažuje zajištění osoby podezřelé ze spáchání přestupku za výjimečnou pravomoc PČR; to však není pravda a neodpovídá to realitě. Stěžovatelé k tomu poukazují na řešení přestupků v silniční dopravě, proti veřejnému pořádku rušením nočního klidu či dokonce neoprávněnou stavební činností ("jednání zasahující do vlastnického práva par excellence"); PČR takové osoby nezajišťuje. Obdobně jako v trestním řízení má být omezení osobní svobody vždy prostředek ultima ratio. Nadto, závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že ve věci stěžovatelů šlo o zajištění, odporuje skutkovým zjištěním městského soudu; zákrok nesměřoval k zajištění osob, ale k tomu, aby stěžovatelé a adresáti zákroku danou budovu opustili. Uvedl-li Nejvyšší správní soud, že PČR nemá pravomoc k vyklizení nemovité věci, přizpůsobuje si skutkový stav a nedostatek pravomoci PČR účelově zakrývá jiným oprávněním.
8. Stěžovatelé považují odkazy Nejvyššího správního soudu na "konzervativní" stát za projev inklinace k autoritářským postupům "neliberální" či "iliberální" demokracie a zvýšené ochrany soukromého vlastnictví státní represí a represí občanského aktivismu. Takový koncept státu přitom odporuje čl. 1 odst. 1 Ústavy a zde zakotvené základní ústavněprávní hodnotě liberální demokracie [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389; 106/2003 Sb.), bod 36 nálezu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 29/08 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.), nález ze dne 10. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (N 199/54 SbNU 445; 318/2009 Sb.) či bod 46 nálezu ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 45/17 (N 76/94 SbNU 19; 161/2019 Sb.) a další]. Ideový rámec napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu proto je třeba odmítnout.
9. Zatřetí stěžovatelé tvrdí, že advokát jedná pouze na pokyn klienta; orgány veřejné moci proto mají povinnost předpokládat, že advokát tak v konkrétní situaci postupuje. Šestá stěžovatelka v nyní posuzované věci přitom požádala svého právního zástupce, aby ji kontaktoval za situace, kdy bude omezena na svobodě. Nadto, na projev vůle právního zástupce (jejím jménem) je nutné hledět jako na projev vůle stěžovatelky v zastoupení. Měla-li PČR pochybnosti o existenci zastoupení, měla ji nechat potvrdit nebo vyvrátit. "Bezpečnostní důvody" odmítnutí kontaktu šesté stěžovatelky a jejího právního zástupce vedlejší účastník netvrdil a neprokazoval; tento závěr nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
10. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení o ústavní stížnosti.
11. Nejvyšší správní soud ve vyjádření nejprve uvedl, že argumentace stěžovatelů uvedená shora zaprvé spíše míří k zodpovězení otázky, zda jejich jednání bylo přestupkem. O to však v posuzované věci nejde a ani nebylo úkolem PČR před zákrokem tuto otázku najisto zodpovědět, s ohledem na zásadu policejní iniciativy (viz bod 35 rozsudku sp. zn. 6 As 255/2014 a bod 36 rozsudku sp. zn. 6 As 256/2016). Pro Nejvyšší správní soud nebylo rozhodné, že stěžovatelé veřejně projevovali svůj názor, ale že veřejně vnikli do budovy a setrvali v ní; nešlo o odsouzení jejich motivace. Zadruhé, konkrétní formulace výzev PČR (k "vyklizení"), se kterými stěžovatelé spojují skutková zjištění městského soudu, nelze ztotožňovat s právní kvalifikací, kterou později správní soudy učinily. Šlo-li o poukázání stěžovatelů na postup PČR proti jiným přestupkům, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že podmínky zajištění je třeba posuzovat individuálně (v nyní posuzované věci šlo o "kolektivní koordinovanou demonstrativní akci způsobilou zasáhnout do veřejného pořádku"). Napadený rozsudek obstojí i z hlediska zásad liberální demokracie. Z ničeho se nepodává, že PČR chtěla zabránit šíření myšlenek stěžovatelů. Odkaz Nejvyššího správního soudu na "konzervativní" stát není popřením uvedených zásad, nešlo o politologický termín v protikladu s čl. 1 odst. 1 Ústavy. Označení napadeného rozsudku stěžovateli za projev inklinace k myšlenkám autoritářského státu je nemístné. Nejvyšší správní soud měl v úmyslu vyjádřit jen to, že stát "logicky" využívá své mocenské nástroje vůči osobám, které jeho pravidla (byť) demonstrativně porušují. Neznamená to však, že stát (či Nejvyšší správní soud) popírá práva a svobody jednotlivce. Zatřetí, šestá stěžovatelka nedala najevo, že potřebuje právní pomoc; to je rozhodné a z takového závěru vycházel i městský soud. Nejde proto o nový argument Nejvyššího správního soudu. Rozhodné je dále to, že se z ničeho nepodává, že právní zástupce je oprávněn ve smyslu práva na právní pomoc mluvit se svým klientem i při probíhajícím zákroku, neskončil-li vůči zbytku skupiny; šestou stěžovatelku nelze považovat za "ostrov sám pro sebe". Uvedené závěry neodporují provedenému dokazování před městským soudem.
12. Městský soud doručeným přípisem odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
13. Vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že stěžovatelé se snaží domoci legalizace typizovaného protiprávního jednání. Vedlejší účastník zdůrazňuje, že na nikoli ryze soukromoprávní aspekt věci lze usuzovat již jen z důvodu, že ochranu proti zabrání nemovité věci bez vědomí vlastníka lze nalézt i v přestupkovém a trestním právu (srov. objekt trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, kterým je vlastnictví, resp. jeho jednotlivé složky). Ve věci stěžovatelů docházelo uvnitř domu dokonce k jeho poškozování (sprejování po zdech, barikády, manipulace s nábytkem). Šlo proto o narušení veřejného pořádku, bezpečnosti a ochranu majetku. K tomu PČR použila výzvy k ukončení protiprávního jednání (§114 zákona č. 273/2008 Sb.), výzvy k opuštění místa [§43 odst. 1 písm. b) téhož zákona] a následně zajištění [§26 odst. 1 písm. f) téhož zákona]. Bylo-li v průběhu řízení poukazováno na "vyklizení" nemovité věci, šlo o popis skutkového stavu, nikoli o odkaz na institut vyklizení podle §340 a násl. o. s. ř. Vedlejší účastník dále poukazuje na to, že zajištění podle §26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb. skutečně není výjimečným nástrojem, je-li nutné zjistit totožnost či provést určitý úkon. Jeho cílem je zabránit osobě v páchání protiprávní činnosti. Podmínkami pro jeho použití je 1) přistižení při páchání protiprávního jednání a 2) důvodná obava ze spáchání jakéhokoli dalšího protiprávního jednání. Ty byly ve věci stěžovatelů dány.
14. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovatelům na vědomí a k případné replice. Stěžovatelé využili této možnosti a v replice zdůraznili, že soukromoprávní prostředky nepovažovali za jediné řešení dané konfliktní situace; přestupkové odpovědnosti se nezříkají. Jde o to, že posuzované jednání PČR "přesahuje svým významem a dopadem zahájení přestupkového řízení." Nejvyšší správní soud i ve vyjádření k ústavní stížnosti podle stěžovatelů potvrzuje, že jeho napadený rozsudek je založen na právně filosofickém základě neslučitelném s ústavním pořádkem České republiky; podává se z něj, že Nejvyšší správní soud legitimizuje samoúčelné a demonstrativní použití veřejnomocenského donucení. Není přitom možné, aby užití moci bylo samoúčelné, vždy je třeba chránit určitý zájem a je třeba, aby se tak dělo přiměřeně. Pro stěžovatele je však rozhodné, zda PČR jednala v mezích své působnosti a pravomoci, na což účastníci a vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti nereagují dostatečně.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo při procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. Těžištěm ústavní stížnosti stěžovatelů, jak sami v replice zdůrazňují (sub 14 in fine), je tvrzení o nedostatku působnosti a pravomoci PČR k zákroku, který směřoval k vyklizení domu, ve kterém stěžovatelé měli neoprávněně pobývat. Setrvávají-li stěžovatelé zaprvé na striktním vymezení rozdílu mezi ochranou vlastnictví jako subjektivního práva a majetku jako hodnoty chráněné bez ohledu na vlastnický status, je třeba stěžovatele odkázat na odůvodnění napadených rozsudků. Z nich se dostatečně jasně a srozumitelně podává, že v tomto směru bylo pro správní soudy rozhodné, že jednání stěžovatelů mohlo oprávněně vzbuzovat podezření ze spáchání určitého přestupku (neoprávněné užití cizího majetku). To, že jejich jednání mohlo být přestupkem, stěžovatelé nerozporují. Jak upozorňuje vedlejší účastník, objektem uvedeného typizovaného protiprávního jednání, tj. hodnotou, která je jeho zákonným zakotvením chráněna, je vlastnictví, resp. jeho jednotlivé složky. Z toho plyne závěr správních soudů, že ochrana majetku a vlastnictví u uvedeného typizovaného jednání splývá, a není na něm nic nepřiměřeného. Pro Ústavní soud je rozhodné, že jednání stěžovatelů mohlo objektivně vzbuzovat podezření o spáchání přestupku proti majetku. Veřejnoprávní rozměr věci je proto dán již tím, že zákonodárce označením určitého jednání za přestupek dal najevo, že hodnoty chráněné touto skutkovou podstatou mají pro společnost relevantní význam.
18. Jde-li o úvahy o dotčení veřejného pořádku, je zřejmé a zjevné, že Nejvyšší správní soud nepovažoval za rozhodné, že jednání stěžovatelů mělo mít určitý politický kontext, nýbrž že k ohrožení právem chráněného zájmu došlo veřejně. Stěžovatelé přitom nepopírají, že nástrojem jejich politického manifestu byla cizí věc, k jejímuž užití neměli oprávnění. Je nadto zřejmé, že Nejvyšší správní soud považuje veřejnoprávní ochranu majetku za komponent veřejného pořádku. Tuto srozumitelnou a logickou linku odůvodnění napadených rozsudků však stěžovatelé ve své argumentaci pomíjí.
19. Není ani pravdou, že úvahy správních soudů jsou projevem tzv. policejního státu a že správní soudy legitimizují "bezbřehou" působnost PČR. Jejich úvahy jsou založeny na tom, že PČR měla v danou chvíli oprávněné podezření, že stěžovatelé se dopouštějí určitého (typizovaného) protiprávního jednání, které jako přestupek (ochrana veřejného pořádku) proti majetku (ochrana bezpečnosti majetku) spadá do jejich působnosti vymezené zákonem (§2 zákona č. 273/2008 Sb.). Nejvyšší správní soud ani nepopřel subsidiaritu policejního donucení; výslovně však uvedl, že soukromoprávní prostředky byly ve věci stěžovatelů neúčinné. Proto byla PČR v danou chvíli proti danému jednání oprávněna zasáhnout. Správní soudy na tyto námitky stěžovatelů reagovaly adekvátně.
20. Jde-li zadruhé o pravomoci PČR, z napadených rozsudků (sub 7 a 8) se podává, že PČR jednala s cílem zamezit jednání, které podle ní naplňovalo znaky přestupku neoprávněného užití cizího majetku. Její jednání proto směřovalo k tomu, aby se v daném domě nenacházela žádná osoba bez právního titulu. Za tímto účelem nejprve (opakovaně) vyzvala k opuštění místa a po neuposlechnutí výzev v budově přítomné osoby (včetně stěžovatelů) zajistila, a docílila tak toho, aby dané osoby budovu opustily. To, že PČR stěžovatele zajistila podle §26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., se podává již z bodu 65 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu. Z toho důvodu zjištění Nejvyššího správního soudu neodporují zjištěním městského soudu. Tvrdí-li stěžovatelé, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu spočívá na závěru, že úkony PČR směřovaly k zajištění osob, mýlí se, neboť se z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu dostatečně jasně a srozumitelně podává, že zajištění osob účastnících se obsazení budovy nebylo cílem zákroku, nýbrž prostředkem k dosažení toho, aby se v domě nikdo neoprávněný nenacházel.
21. Ústavní soud přitom v minulosti připustil, že zajištění podle zákona č. 273/2008 Sb. je legitimním prostředkem k zamezení dalšího protiprávního jednání, samozřejmě za splnění dalších podmínek [srov. bod 39 nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485) a bod 40 nálezu ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 2077/17 (N 41/93 SbNU 75)]. Stěžovatelé v nyní posuzované věci nezpochybňují, že v jejich věci nebyly naplněny podmínky pro použití tohoto institutu. Poukazují toliko na to, že u jiných přestupků takto PČR nepostupuje. To však rozhodné není.
22. Nelze ani souhlasit s tím, že si Nejvyšší správní soud přizpůsobuje skutkový stav zjištěný městským soudem. Již městský soud odmítl argumentaci stěžovatelů o tom, že šlo "funkčně" o vyklizení nemovité věci podle §340 a násl. o. s. ř. (srov. bod 67 odůvodnění napadeného rozsudku). Použil-li městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku slovo "vyklizení", ne vždy šlo o odkaz na konkrétní právní institut podle §340 a násl. o. s. ř. Je zřejmé a zjevné, že městský soud v jiných souvislostech buď parafrázoval tvrzení vedlejšího účastníka, nebo použil uvedený termín v jeho ryze obecném jazykovém významu, tj. jako činnost směřující k tomu, aby v daném prostoru nikdo nebyl, obdobně jako vedlejší účastník (sub 13).
23. Jde-li o úvahy Nejvyššího správního soudu kritizované stěžovateli shora sub 8, lze stěžovatelům přisvědčit v tom, že dané úvahy mohou oprávněně vzbuzovat pochybnosti o správnosti obecných východisek, na kterých Nejvyšší správní soud založil svoje rozhodnutí. Zajisté není pravdou, že stát bude v pochybnostech hájit status quo; naopak, jak poukazují stěžovatelé, v pochybnostech je nutné se přiklonit k řešení, které co nejméně zasahuje do základních práv a svobod jednotlivce [princip in dubio pro libertate, srov. např. bod 34 nálezu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 3930/14 (N 115/77 SbNU 685), bod 27 nálezu ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2843/18 (N 74/93 SbNU 371) či bod 16 nálezu ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3454/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a řada dalších]. Nevhodné je rovněž za okolností nyní posuzované věci použití výrazů jako "aktivistické" a "alternativní" (srov. sub 5 a bod 24 odůvodnění napadeného rozsudku); Nejvyšší správní soud tím totiž implicitně dává najevo, že pro něj přece jen mohlo být rozhodné, že stěžovatelé jsou nositeli určitého světonázoru ("aktivistického" a "alternativního").
24. Jak se však podává z celkového kontextu odůvodnění napadeného rozsudku (a to již z jeho samotného bodu 24), rozhodné pro Nejvyšší správní soud bylo toliko to, že PČR jednala v mezích své zákonem vymezené působnosti a pravomoci a že zásah byl okolnostem věci přiměřený, proběhl bez použití nadměrného násilí a korektně. Z napadených rozhodnutí se ani nepodává, že před správními soudy byl ve hře určitý, k právům a svobodám jednotlivců příznivější, výklad veřejnoprávních norem, k němuž by bylo nutné se v pochybnostech přiklonit. Uvedené úvahy proto byly nadbytečné. Byť je i Ústavní soud nepovažuje za případné a legitimitu a koherenci celkového vyznění odůvodnění napadeného rozsudku spíše snižují, nejde bez jakýchkoli pochybností o vadu, která by měla vliv na správnost či dokonce ústavnost napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Ve zbylé části je totiž odůvodnění napadeného rozsudku řádné; adekvátně reaguje na rozhodné námitky stěžovatelů či proti nim staví vlastní ucelenou argumentaci, proti které argumentace stěžovatelů neobstojí.
25. Jde-li zatřetí o tvrzení stěžovatelů o právu na právní pomoc šesté stěžovatelky (sub 9), je nutné zdůraznit, že právo, jehož se stěžovatelé dovolávají (čl. 37 odst. 2 Listiny), zaručuje každému právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. V podmínkách posuzované věci je provádí §24 odst. 4 zákona č. 273/2008 Sb., které osobě omezené na svobodě zakládá právo mimo jiným mluvit s právním zástupcem. Policista je naopak povinen za tímto účelem poskytnout nezbytnou součinnost, požádá-li o ni osoba omezená na svobodě. Z uvedeného právního rámce vycházely rovněž správní soudy.
26. Pro správní soudy přitom bylo rozhodné, že sama stěžovatelka, jako nositelka práva na právní pomoc, neprojevila vůli mluvit se svým právním zástupcem, a proto v souladu se zněním uvedeného zákonného ustanovení nedošlo k porušení jejího práva na právní pomoc. Uvedené úvahy správních soudů přitom Ústavní soud neshledává nepřiměřenými. Pro Ústavní soud je rozhodné, že ani ze samotného čl. 37 odst. 2 Listiny nelze bez dalšího dovodit, že projev vůle učiněný právním zástupcem má mít stejné účinky jako projev vůle samotné osoby, které má být právní pomoc poskytnuta. Policisté jistě mohli na základě projevu vůle právního zástupce sami vyhledat a kontaktovat šestou stěžovatelku, a tvrzení jejího právního zástupce si ověřit, avšak ze zákona takovou povinnost nemají. Stěžovatelé ani nepřinášejí žádnou argumentaci, proč by taková povinnost měla PČR plynout přímo z ústavního pořádku, je-li v tomto směru dikce zákona jasná.
27. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu